osudová báseň

Čím více tě hledám,tím vzdálenější se zdáš.

Toužím,prahnu,sním,jak asi vypadáš?

Čím více Tě hledám,tím osamnělejší se zdám.

S nadějí,vírou,naivností ubližuji blízkým osobám.

Čím více Tě hledám,tím nedostupnější se zdáš.

Divím se,zkoumám,nechápu,tolik bolesti v sobě ukrýváš?

Čím více Tě hledám,tím zmatenější se zdám.

Opovrhuji,zatracuji,nesnáším,spíš jak trest mi připadáš.

Čím více Tě hledám,tím ztracenější se zdám.

Svíjím se,křičím,kopu,nelásku k lásce chovám.

Od nelásky k lásce malý krůček jen...

Doufám,věřím,smířen čekám,kdy splní se můj sen.

Líbí sa Vám to??? Ano?? Mně by se to líbilo,ale...je v tom malý háček...Dá se říci,že tato báseň zničila mé štěstí...Chcete vědět proč? Tak pozorně čtěte...

Měla jsem kluka.Budeme mu říkat třeba Andy (samozřejmě jen z ochranných důvodů).Období,kdy probíhal náš milostný vztah překypující touhou,láskou a samozřejmě i přátelstvím,bylo nejšťastnější v mém životě.Měla jsem někoho,o koho jsem se mohla opřít,když jsem byla v úzkých.Když jsem potřebovala obejmout,čekal na mě s otevřenou náručí a když jsem se k němu přitiskla,cítila jsem pocit bezpečí..Tento náš pohádkový vztah trval celých šest měsíců.Vše se zdálo být úžasné až do oné osudné chvíle...Jednoho krásného letního dne,kdy vzduch byl provoněný hřejícím sluncem jsem přišla k Andymu domů.Byl v koupelně,a tak jsem se vydala přímou cestou do jeho pokoje.S dobrou náladou jsem skočila na jeho postel,objala jeho polštář.A v tu chvíli jsem pod ním ucítila nějaký kus papíru.Nad ničím jsem nepřemýšlela a list jsem pomalu otevřela.Přečetla jsem si obsah.Na chvíli se mi zatemnilo před očima.Byla v něm báseň.A na nejvrchnějším řádku bylo napsáno úhledným písmem datum:27.června...To je před čtrnácti dny!!!Bylo to jak blesk z čistého nebe.Andy tedy dosud nepoznal lásku? A co jsem byla tedy já? Asi jen vyplnění volného času...Papír jsem zuřivě roztrhala na tisíce malých kousíčků,padající s okázalou lehkostí k zemi.Přitom mi z očí proudily potoky slz.Chvíli jsem stála uprostřed, najednou jakoby cizího pokoje,a přemýšlela...Uvědomila jsem si,že bych se mu nemohla podívat do očí,a proto jsem se otočila na podpatku a sklesle odkráčela z jeho domu...

      S nadějí jsem doufala,že se mi dnad ozve a vysvětlí mi,že je to všechno jen nějaké nedorozumění.A řekne mi,že mě miluje...To se však nestalo.Telefon mlčel celé dny,týdny,měsíce.Už jsem ho nikdy neviděla.Mé štěstí bylo navždy ztraceno...

Tak líbí se Vám ta báseň?...Mně tedy ne!