Pro sestru

Jeden malý pokus, doufám že ne tak tuctový a špatný jak si myslím. Je to jen na vás:)

Marion se opřela o dveře a zahleděla se na Jacka.
„Jestli si nepospíšíš, tak to nestihnem.“
„Neboj, času dost. A i kdyby ne. Co se nám stane? Nic…“
„Stane se nám to, že nás vyřadí ze závodu a jak si asi neuvědomuješ, pro mě by to byl konec. Kaput. Finito.“ Pokusila se krotit svůj rozhořčený hlas.
„Hele, klid. Uvolni se. Neřeš takové blbosti. Zhluboka se nadechni, ták a výdech, nádech, výdech, přesně jako v kalanetice.
„ Vole,“ zavrčela a hodila po něm hadru visící na stěně. Rána ho zasáhla za krkem.
„Ti dnes něco přelítlo přes nos, že?“ otočil se k ní. Tvářil se rozladěně, ale Marion se musela pousmát. Jen on si dokáže zamazat celý obličej.
„Mně ne. Ale jestli si nepohneš, tak tobě něco přelítne přes nos a možná nezůstane u přeletu.“
„Rádoby vtipná, co?“ zavrčel na ni. Ruce znovu vnořil do útrob motorky před sebou.
„Hlavně že mě zdržuješ…“
Marion do něj strčila.
„Nevím, kdo si tady dělá přestávky na cígo, pivo a já nevím co. To jsou ty tvoje sliby. Stejné jako s tou skříní…“
„Tak za skříň já nemůžu. To na mě neházej,“naštvaně se otočil a zahleděl se jí do tváře.
„ Opravdu? Takžes to nebyl ty, kdo jí nejdřív utrhal dveře a vyházal moje oblečení, a pak zlámal všechny desky, protože byl zhulenej jak prase?“
Jack si projel rukou ve vlasech, zamrkal a vrátil se k motorce.
„ To sice byl, ale nemůžu za to, že ji kluci dodělali.“
Marion ho chytila jemně za krk a zatřásla s ním.
„No dobrá, ale ber to z té lepší stránky. Je dobře, že jsem to udělal já a ne oni, protože JÁ to umím opravit.“
„To jde opravit?“ neodpustila si.
„Tak udělám novou no, a už mě nech být. Pracuju…“
Marion spolkla hořké odseknutí a rozhlédla se okolo.
Jackova garáž vůbec nevypadala tak, jak byly vyfoceny všechny ty garáže v těch různých kutilských časopisech. Světlo tu mělo zvláštně šedavý nádech, který vznikal díky čtyřem velkým kovovým skříním stojících podél zdí. V pravém rohu trůnila mohutná dřevěná bedna a uprostřed motorka, právě rozebraní na díly.
Marion přešla k bedně. Víko měla pootevřené a zevnitř viselo několik stébel sena. Chvíli se rozhodovala, jestli má do ní nahlédnout. Ne snad, že by jí to připadlo vlezlé, protože Jack u ní v pokoji pravidelně nahlížel všude, ale poněvadž na víku ležela silná vrstva prachu, a jí se zdálo hloupé, narušit jej jen tak svými otisky.
„Co v tom je?“
„ V tom? Ani nevím. Ňáké haraburdí. Před pár lety to dones pošťák pro tu ženskou, co tu bydlela před námi, ale ten balík ji už nezastihl a svou adresu nenechala.
Marion pokrčila rameny. Nebude vadit, když se podívá. Víko opatrně sundala, položila na zem a nahlédla dovnitř. Na seně leželo několik listů papíru a zpod nich vykukovaly další části snad nějakých předmětů.
Nejdříve opatrně vzala první list. Hned uprostřed se do očí zaryl velký nápis Z LÁSKY PRO SESTRU… Bezmyšlenkovitě to přečetla nahlas. Podivné mrazení jí přelétlo po zádech.
„ Vidíš a to je divný,“ ozvalo se za ní. „Soused říkal, že se nikdy o žádné sestře nezmiňovala.“
„Snad to byl omyl.“zhodnotila a vzala jiný. Vypadal jako polovina dopisu.
...rozdělily jsme se příliš rychle, já musela odejít, protože mě tam doma už očekávali a ty jsi zůstala zde. Vím, že si myslíš, že se už nikdy neuvidíme, ale snad tě tenhle balík zavede zpátky ke mně, abys mě navštívila, ukážu ti svého manžela a děti. Nevěřila bys, jak jsou ti podob-
Nastala chvíle ticha.
„Myslím, že ta ženská se rozhodla odjet za sestrou, pokud ji měla, ještě dříve než ten balík došel. Takže nakonec Happy end,“ pronesl zamyšleně Jack. Marion netušila, že ji poslouchal.
„Možná,“ vzdychla a znovu se sklonila do bedny.
„Hotovo! Jen uklidit“ zaslechla za sebou, ale nevěnovala tomu více pozornosti. Chtěla vědět, jaké další tajemství bedna skrývá.
Dlaní odhrnula kupku slámy a zahleděla se dovnitř. Zbytek bedny už jen zabíral jeden obrovský šedý kámen. Marion hodnou chvíli nehnutě zírala. Pořád jí nedocházel smysl. Na co kámen? Možná je něco pod ním. Musela se hodně předklonit, aby jej mohla ohmatat a prozkoumat. Prsty se dotkla chladné šedi a opatrně jej obejmula.
Něco jí narazilo do hlavy. Zuby jí cvakly, málem si prokousla jazyk. Oči se jí zatemnily a hlava poklesla. Bolest se jí začala vstřebávat do těla, smysly se rozprchly do všech stran. Těla se nechtělo pohnout, jen se roztřáslo v bolestivé křeči. Čas se zastavil. Pomalu cítila, že začíná přepadávat dovnitř. Ne…
Něco s ní trhlo dozadu. Tentokrát tvrdý náraz o zem jí znovu rozdrnčel tisíce kladívek v hlavě.
„ Co proboha děláš? Nechám tě na pár vteřin samotnou a už se válíš v bedně.“ Vytýkavý tón zcela přehlušila starost.
Cit se jí nejistě vracel do končetin. Opatrně otevřela oči a pokusila se posadit. Pár rukou jí nemotorně pomohl postavit se. Okamžitě se zahleděla na bednu. Všechno omráčení rázem vyprchalo.
„Něco mi spadlo na hlavu…,“ zašeptala. Vše bylo jak předtím. Víko leželo nehybně na místě a ani žádný předmět se neválel okolo bedny.
„ Nejspíš se ti zatočila hlava…“ řekl Jack. „nechceš vodu?“
„Ne, radši u ž pojeďme, ať stihnem ještě ty závody.“
Jack po krátkém přemýšlení přikývl. Pak jí podal helmu. Marion si ji opatrně nasadila a posadila se za už čekajícího Jacka na motorku. Poslední pohled, ale patřil bedně s šedým kamenem uvnitř.
***
Marion si opatrně sundala helmu a vrátila ji Jackovi. Stál u motorky, ruce v kapsách a nešťastně pozoroval oblohu. Bylo brzké ráno a nebe bylo zatím plné hvězd.
„Jestli začne pršet, tak mi to zkazí celý den…“
Marion se zatvářila zmateně, ale raděj nic neříkala, jen do něj jemně strčila, aby se myšlenkami vrátil zpět k ní.
„ Jo, já vím. Náš velký plavecký závod.“ zasmál se Jack a vykročil s ní k obrovské školní budově tyčící se k nebi.
Sotva prošli velkými vstupními dveřmi a dostali se až na hlavní ztemnělou chodbu, žárovky se začaly poslušně rozsvěcovat. Marion si nedokázala pomoct, ale stále zde viděla útržky z normálního školního dne. Parta značkově oblečených dívek stojících u parapetu okna. Zamilovaný pár opírající se o skříňku a stovky korzujících studentů. Nyní tu ale nebylo nic z toho.
„Nezdá se ti to ticho zvláštní?“
Jack se otočil na místě.
„Proč? Kteří blázni by o prázdninách chodili do školy? Kromě nás samozřejmě.“
„Ale měli by tu být nějací lidé ne? Jsou přece závody…,“namítla a pokusila se vejít do nejbližší třídy. Zamčeno. Nahlédla dovnitř skrz malé okénko. Kdysi tohle byla její třída.
Jack se nahnul těsně k ní a zafuněl jí do ucha.
„Nejspíš ti ještě nedošlo, že závody jsou ztráta času. Koho by to zajímalo, když to není olympiáda. A já s tím plně souhlasím…“
„Hlavně že jsi závodník!“ Pousmála se.
Znovu se dala do kroku a přinutila Jacka, aby ji doběhl.
„Stejně je to divný. Neslyším žádné hlasy ani píšťalky, v tuhle doby by měli už dávno závodit.“
„Jsme ještě daleko. Za rohem uslyšíš takový křik, že ti prasknou uši,“povzdechl si Jack.
Chodbě zbývalo ještě několik metrů, než zatáčela a Marion se nemohla dočkat. Jack má pravdu. Odtamtud jde slyšet víc.
Poslední dva metry. Metr. Zatáčka.
Marion se překvapeně zastavila. Všude bylo ticho. Děsivé ticho.
Měla dojem, že se jen prohloubilo a že slyší své srdce, jak zděšeně bije a ozvěna jeho tlukotu se odráží od stěn.
„Mělas pravdu. Tohle je divný.“zašeptal Jack vedle ní. Jeho slova se rozletěla po celé budově a několikrát zmutovaná se vrátila zpět k nim.
„Možná tam není tolik lidí, kolik jsme si mysleli…,“snažila se zaplašit další mrazivý dech na svých zádech. S vracející ozvěnou se objevil nanovo.
„Možná…“
Jack udělal několik kroků vpřed. Marion se musela chvíli přemáhat, aby ho následovala.
O poznání tišeji procházeli chodbou, a ač si to nepřiznali, snažili se nevydávat zbytečný hluk jen, aby zaslechli aspoň náznak lidské přítomnosti. Chodba končila posledními dveřmi, které vedly k bazénu přes dívčí a chlapecké šatny.
Blik další žárovka se rozsvítila. Marion vyschlo v ústech.
Jack byl už u dveří a opatrně uchopil kliku.
Dveře se pomalu otevřely.
Všech 15 žárovek v úzké chodbičce mezi šatnami se poslušně rozsvítilo a osvětlilo tak zcela prázdné poličky na stěnách a nízké skříňky.
Jack se otočil na Marion. Tvář měl zkroucenou v podivném úšklebku, Marion nechápala. Skříňky…
Vždy když byl závod, byly přeplnění nejrůznějšími ručníky. Teď byly úplně prázdné.
„Počkej, tady je nějaký papír. „ Jackova tvář se rozjasnila, když vkročil dovnitř, aby si jej přečetl. Letmo ho přelétl očima.
„Ti volové to přeložili až na 8 hodin!“přestože vypadal naštvaně, z hlasu mu zněla úleva.“Dovedeš si to představit? Oni to přeloží a ani nezavolaj…“Stále s papírem v ruce zamířil z chodbičky k ní.
„Takže jsme tu o 3 hodiny dřív. Tak tomu říkám pěkná bl-“
Dveře chodby se s nárazem zabouchly. Přímo Jackovi před nosem. Zůstal uvnitř.
Marion vytřeštila oči.
„Jacku!“ výkřik jí unikl z hrdla.
Rozběhla se ke dveřím a zuřivě zalomcovala s klikou. Zamklé.
„Co se sakra děje?“ zařvala znovu. „Blbej fór Jacku!“
„Marion? Otevři mi!. Proč je tu tma? Marion. Sakra otevři, je tu tma!!!“
„Ale vždyť to nejde! Nejde to!“ zmocňovala se jí panika. Pěstmi bušila do překážky. Jen se otřásla v pantech.
„Jacku?“ Znovu narazila do dveří. Rozhlédla se po chodbě. Stěny byly prázdné. Nikde nic co by dokázalo udělat pořádnou díru.
„Řekni něco!“
Za dveřmi bylo ticho.
„Jacku!“ Jen ozvěna se k ní posměšně vrátila.
„Sakra ozvi se mi Jacku!“ slzy jí začaly stékat po lících. Pomalu sklouzla až k zemi.
„Jacku…“ Mezi vzlyky několikrát zašeptala jeho jméno a slepě bušila do dveří.
„Marion?“ Marion se zarazila, postavil se a přitiskla ucho ke dveřím.
„Marion? Otevři Marion…“ hlas byl až ledově klidný a chladný bez sebemenšího náznaku emoce. A zdaleka nevypadal jako Jackův.
„Marion…“ šeptavě a vemlouvavě znovu zaútočil na její mysl.
Neodvážila se ani pohnout.
„Marion… otevři…“
Udělala krok. Dozadu. Srdce jí hlasitě bušilo a všechny smysly bily na poplach. Tělo měla ztuhlé a nemotorné.
„Marion…“ klika u dveří začala pomalu klesat.
Blik. Žárovka nad její hlavou zhasla. Část chodby se utopila ve tmě.
„Marion…“
S námahou se otočila a rozhýbala tělo. Nohy se daly do zběsilého tempa. Z krku jí unikly seny. Očí jí těkaly. Uběhla 2 metry.
Blik. Další žárovka vypověděla službu.
Dveře za ní se roztřásly jako při zemětřesení.
Blik.
Nohy jí podklouzávaly a hrdlo se svíralo strachem. Nemohla dýchat. Svět se zmenšil do jedné rozmazané šmouhy. Blížila se k odbočce. Krev jí pulzovala na spáncích.
Blik…
Ostře zahnula vpravo, ale nohy jí podklouzly. S tvrdým žuchnutím dopadla na zem. Zuby jí cvakly. Ústa jí zaplnila sladká chuť. Krev
Blik…
Svět kolem ní se utonul ve tmě. Doplazila se ke stěně a přikrčila se u skříňky. Celá se třásla. Krev jí stékala z úst a mísila se se slzami.
Tiše vzlykla. Oči prosebně upřela na poslední světlo rozsvícené na konci chodby.
Blik…
Tma ji pohltila. Dveře tělocvičny se s vrzáním pootevřely.
Srdce se jí málem vtrhlo z hrudi. Kvůli děsu nemohla dýchat. Celá se roztřásla.
„Marion, sestřičko…“ něco jí zafunělo do tváře.

---