Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tajemství kachního jezírka

21. 01. 2006

1085

Autor

just_me

Co oči nevidí, to srdce nebolí a sex s rybou mi nic neříká.

Žila jsem ve svém vlastním světě a dost věcí mi bylo putna. Jako malá jsem si vymýšlela spoustu jmen a prožívala různé smyšlené příběhy. Ta jména zněla někdy hodně divně. Skládala jsem je z písmenek, co se mi líbila a většinou ani nic neznamenala. Třeba jednou, to jsem byla Spůnke, žila jsem v lese mezi bělošskou vesnicí a indiánskou osadou, měla jsem černé rovné vlasy až po pás – ačkoli ve skutečnosti jsem byla na ježka, protože ve škole zrovna řádily vši… Byla to zábava. Má fantazie mě obklopovala ze všech stran, až se mi občas zdálo, že se v ní utopím. Divím se, že mě třeba nepřejelo auto. Rozhlížet jsem se začla teprve nedávno.

Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Měla jsem za to, že mě mé představy zaživa sežerou a jednoho dne se ze mě stane stará vyšinutá ženská.

         Jednou jsem jela na dětský tábor. Bylo to fajn, jen po stránce hygieny snad trochu „kruté“. To slovo jsem kvůli h a g moc ráda neměla, ale přeci jen čtrnáct dní je čtrnáct dní, a tak se mi občas zastesklo po horké bublinkové vaně. Když jsme měli volno, popadla jsem šampón a ručník a vypravila se přes louku, co se prostírala za tábořištěm, k rybníku. Teda spíš k rybníčku. Po týdnu jsem si prostě musela umýt vlasy. Dokonce jsem donutila kamarádku, aby šla se mnou. Jmenovala se Klára. Nebo Kristýna. Svlékla jsem se do plavek a naběhla do vody. Koupala jsem se v moři, na hladině se odráželo slunce do tváří mi foukal krásně teplý vzduch. Pak jsem potopila hlavu. Napěnila jsem si ve vlasech šampón. Stála jsem a koukala. Klára nebo Kristýna mezitím někam zmizela. K rybníčku se mezitím začaly slétat kachny. Za chvíli jich tam bylo mraky. Kachna, kachna, kachna…. Kam jste se podívali, všude samá kachna. Jako v nějakém filmu. Jako v Ptácích od Hitchcocka. Nebo v dokument o kachnách… Mydlila jsem si vlasy a nechala se unášet myšlenkami. Možná proto jsem si té spousty kachních hovínek kolem všimla, až když jsem vyšla na břeh. Ale co, je to přírodní, se nezbláznim…

Sušila jsem si vlasy a navzdory kachním exkrementům na dně rybníčku i všude kolem, jsem si přišla čistá a voňavá jako vyprané prádlo.

Pořád jsem si sušila vlasy, když ke „kachnímu jezírku“ přijel náklaďák a před mýma očima vysypal do vody ohromnou porci hnoje. Najednou mé vlasy už tolik nevoněly. Spíš naopak.

Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem se probudila. Bylo to jako facka. Plesk! Právě jsem se vykoupala v neskutečnym humusu. Udělalo se mi špatně a raději jsem o tomhle zážitku nikomu neřekla.

Večer jsem zaslechla, jak si děti v táboře povídají, že dneska zas vyvezli do kachňáku hromadu kravskejch hoven. Musím si dávat větší pozor na to, co se kolem děje.



        Včera před usnutím jsem si vzpomněla na jeden článek, který jsem kdysi četla. Byl to rozhovor, ale už si nevzpomínám, v jakém časopise. Když se dotazované (myslím, že to byla Ester Kočičková) ptali na její první sex, odpověděla, že se ve čtrnácti deflorovala mraženou makrelou. Zkoušela jsem si to představit. Šlo to ztěžka.

Kdysi jsem měla vážně bohatou fantazii. Teď je to bída…