Pohled z nebe

Ráno. Dost krutý, když se probudíte po noci plný překrásný (a oblíbený) činnosti. Spánku. Ale pak přijde ráno, onen osudný okamžik, kdy ze sebe musíte během chvilky udělat znova trošku myslícího člověka. Ráno - to znamená snídani, studenou sprchu, první cigárko a vyrazit do nového dne v tomhle světě. Tohle ráno jsem udělal další životní chybu. Už zase. Ze zvyku neprohlídnu dopisní schránku, takže jsem se nedozvěděl, že moje nejlepší kámoška si to drandí po překrásnejch ulicích někde "tam" nahoře, nebo kam že se to po smrti dostala. Ve schránce si spokojeně leží parte, zastrčený v jak uhel černý obálce, leží a spí, zatímco já musim běhat a shánět prachy, abych přežil další měsíc. Propás jsem pohřeb a když jsem se objevil u nich doma (že si jako vyjdeme někam ven), připravil mi její tatík "trošku" nepříjemnou chvilku. Jak po ráně obrovskou gumovou palicí jsem se vypotácel na ulici a hasil si to domů. A vybral zatracenou schránku. A prohlíd to pozdní parte. A pustil tu nejlepší kazetu co doma mam a rozvalenej v mým oblíbeným křesle vejral na černou stěnu plnou plakátů a pak se probíral stohem starejch dopisů. Nakonec jsem zavolal do práce a vybral si na další dva dny dovolenou. Šéf bude řvát, ale ať si klidně vyplivne hlasivky i s plícema na svůj umaštěnej stůl plnej zbytečnejch lejster. Parchant. Nenávidím tu svini - a myslím, že je to vzájemný. Ale je to přece jenom můj "chlebodárce". Parchant... Dost dobře si nepamatuju, co jsem celý ty dny dělal, jedno ale vím jistě: Trošku mě to vzalo. Takže když mě po týdnu nepřítomnosti šéf zavolal a s upřímnou radostí v hlase oznámil, že mam padáka, konečně jsem se probral. A sral sem na to a konečně mu řek, co si vo něm celou tu dobu myslím. Zalapal po dechu a třísknul sluchátkem. Sakra! Jedinej relativně stálej přísun financí šel do háje. To znamená asi konec týhle krásně zařízený díry. Ale nějak ten měsíc dožiju. Snad... Pár tejdnů to byla docela honička, ale nová práce na ten byt stačí. Musim se kapánek uskromnit, ale časem si snad zvyknu. Nějak se už protluču. Vždycky se to nějak udělalo, zvládne se to, jenom nezačít panikařit... Co budu dělat? Ani ten měsíc nepřežiju...(ne že bych panikařil) Další ráno k dobru.Po litrech kafe a šílenejch nočních můrách. Potřebuju další kafe a hlavně: Potřebuju se vyspat! Bože, ďáble, Rámo a další: Nechte mě na pokoji! Sejít dolu a prohlídnout schránku - podobnou chybu jako tenkrát už neudělám. A tam pohlednice. Zvláštní. Moc často dopisy nedostávam. Pomalu přejedu pohledem až k "odesílateli", a koho to mé oči nevidí? Pane Bože! Je to TEN podpis a TEN rukopis? Jo, asi jo. "Něco mi do toho tehdy vlezlo, takže jsem nemohla. Ale snad se brzy uvidíme". Čtu a moje kroky míří k zastávce tramvaje. Přímo před kola auta s mezinárodním označením TIR. Asi se fakt brzo uvidíme...

---