Stole

...tuhle povídku jsme napsala po ztrátě mého kamráda...v srpnu 2005 ... část je pravdivá, část ne... mno čtěte a komentujte... papík *45**86*

„Život. Něco zvláštního, co jeden den nenávidíme, druhý milujeme, další den proklínáme a později vychvalujeme, ale je to normální? Proč k někomu z nás se chová dobře, k jiným zle? Mně vzal nejlepšího přítele, člověka, jakého už nikdy v životě nepotkám. Nenašla bych ve své paměti hezčí chvíle, než byly ty s ním. Byli jsme spolu jen tak krátce, přesto jsme zažili neskutečné momenty. Dnes, při cestě ze školy, jsem přemýšlela, co se za našich společných chvil událo a jaké málo stačilo k tomu, abychom se vůbec neseznámili. Nelituji ničeho, co jsme my dva spolu kdy provedli či podnikli. Tomášek znamenal pro mne něco neskutečného. A vlastně nejenom znamenal, on byl neskutečný. Možná si právě říkáte: však je to jeho kamarádka, proč by o něm říkala něco špatného? Je to sice pravda, ale o něm opravdu nic špatného říct nejde. Momentálně nenávidím osud za to, že mi ho vzal. Ta hořkost ve mě zůstane, nikdy se jí nezbavím, jen doufám, že nebude ztrpčovat bytí i ostatním lidem v mém okolí. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme vybírali naši společnou píseň ... tóny té skladby mi zní neustále v uších, vždy při ní vzpomínám. Kapela k ní dokonce natočila klip, znali jsme ho oba a snad ho znáte i vy. Vypadá to, jako by v něm autoři popisovali nás život. Chlapec v ní jde do války a jeho dívka zůstává doma. Připomíná mi to mě a Tomáška. On vyhlásil válku své nemoci a já jen mohla nečinně přihlížet, jak tento malý človíček prohrává bitvu s tak velkou „dámou“ ... v písni zní refrén: wake me up when september ends. Bohužel já ho nemohu vzbudit, až skončí září, už nikdy ho nevzbudím a to mě bolí nejvíc ... I never gonna leave you my dear. I so love you ... „

Tmavé hnědé kudrnaté vlasy opálené dívce zavlají okolo kulatějšího krásného obličeje. Po tváři se jí řinou slzy veliké jako pecky od třešní. Zahalí ji stín, pohlédne vzhůru a oči, ty oči dříve plné štěstí, se na osobu podívají tím nejsmutnějším pohledem, co v nich vůbec vytvořit jde. Ty oči, ve kterých se pouze odrazí ostří nože a zobrazí čirý strach. Ty oči...

Vypustím z ruky krásné průhledné plnící pero.
„Tomášku zlatíčko, co ty tu?“ Vyvalím na něj svá kukadýlka. Zvednu se z lavičky, jež se nachází u malého rybníčka v trochu větším městečku nesoucím jméno Jeseník.
„Přišel jsme navštívit svoji nejlepší kamarádku. Doma jsi nebyla, telefon nezvedáš, tak jsme čekal, že budeš tady. Děje se něco, že tu sedíš tak sama?“ Když svojí krásnou prdelkou dosedne na lavičku, obejmu ho.
„Ne, jenom už sem nechodím tak často, protože jsem furt na intru, tak jsme chtěla zavzpomínat.“ Postesknu si. „Co ty?“
„Špatný, dopuju se práškama, ale smířený jsem se vším.“ Otočím se obličejem a celým tělem k němu. Doslova rentgenovým pohledem sleduji toho téměř plnoletého chlapce přede mnou. Miluji ho. Ne jako holka kluka, ale tou nejvroucnější a nejčistší přátelskou láskou, co existuje.
„Nechci tě ztratit. Nechci abys umřel. Nikdy jsme ti to neřekla, ale teď ...“ Další slova polknu v záplavě slz.
„Mejíčku. Mejíku, neplač prosím. Bude to pro mne ještě těžší. Vůbec nechci, aby pro mne tento život skončil, protože tě mám rád a jsi ten nejbáječnější člověk, kterého jsme kdy potkal. Nedělej mi to ještě těžší, než to je. Žádám tě o to.“ Zadržím nezadržitelný pláč. Slzy se zastaví, jako kdyby se mi v očích zavřela hráz a dál nic nepouštěla. Mé srdce se trhá na kousíčky. Bolí to ... bolí ...

Nad dívkou se sklání lékař. Kontroluje tep, kontroluje dech, kontroluje její život. Kontrola v životě je to, co potřebovala dřív. Teď, když stojí na okraji smrti, je jí to k ničemu. Štíhlé tělo, které toho tolik zažilo a ještě zažít mohlo, se propadá do věčné tmy. Tvář, která poznala a denně poznávala tolik tváří, teď ztrácí barvu života, bělá. Slzy u očí jí ještě nestačily uschnout. Ruce s krásnými dlouhými štíhlými prsty jsou nyní špinavé.

Jediné, co mé uši slyší, je dlouhý pisklavý tón. Přede mnou leží můj nejlepší kamarád. Usnul. Ne normálně, ale navěky, pokořen nemocí, co ji téměř nikdo nedokáže zastavit. Zvednu se z postele, apaticky odejdu z nemocnice. Neslyšíc hlasy, jež za mnou starostlivě volají, neslyšíc pláč jeho rodičů. Vezmu batoh na záda a rozejdu se k nádraží. Přijela jsem ze školy , abych se svým kamarádem, tím nejlepším přítelem mohla strávit jeho poslední dny, zároveň naše poslední dny. Dusím v sobě všechny pocity. Ze srdce se mi do těla řine krev plná nenávisti, pohrdáním světem a nespravedlností. Proč? Tak jednoduchá otázka, přesto žádná odpověď.
„Melounku.“ Na toto jediné zavolání se otočím. Přichází z projíždějícího auta. Zastavím se a sleduji, jak modro-šedý mercedes zastavuje. Vystoupí z něj vyšší krátkovlasý muž.
„Lukášku.“ Špitnu a rozeběhnu se k němu. Padnu mu okolo krku. Jeho obličej se ztratí v záplavě mých rozevlátých vlasů.
„Už vím, co se stalo. Pokud bys chtěla s něčím pomoct, tak ...“ dál mu skočím do řeči: „Ne. Promiň, s tím se musím vypořádat sama. A teď mě omluv, spěchám na vlak.“ Řeknu, i když vím, že je momentálně jediný, na koho se mohu spolehnout a kdo svou nabídku myslí opravdu upřímně.
„Mám tě rád. Mysli na to.“ Dál mě nechá jít si svou cestou. Cestou, jež byla vždy protkaná trním a strastmi. Jsem ráda, že ví, že mě nemůže zadržet.

„Rychle, vyložte ji ven a okamžitě s ní na sál. Má velkou šanci.“ Mladý lékař se obrátí k mladé dívce.
„Určitě žiješ krásný život, chtěj ho žít dál, neodcházej nám, bojuj.“ Řekne. Když i poslední část nosítek zajede do místnosti, zastaví se člověk v červeném oblečení. Na rameno mu zaklepe udýchaný muž.
„Jsem Lukáš Helčík, prý sem přivezli moji známou.“
„Promiňte, informace se sdělují pouze ...“ Druhý muž mu však skočí do řeči. „rodině, já vím. Jsem její přítel. Dlouhodobý přítel. Jel jsme až z Jeseníku jenom kvůli ní. Prosím, potřebuji vědět, jestli žije.“ Vyhrkne rychle.
„Nevím koho myslíte, počkejte si na lékaře.“ Odbije ho.

síla, bolest, ztráta, láska. Vše v jednom dni. Vidím bílo, jenom bílo, ale to se spraví, až vyjdu ven. Elysium...


Ta-ta Mel

---