Balada o mikrolásce

Tak a nemilosrdně vám zase vecpu jednu epiku (nebojte se brzo mi dojde). Tohle jsem napsal celkem nedávno a je to vesměs podle pravdy.
Věnováno: oné té

Bylo i nebylo v daleké zemi... Slyšte co dělo se, co stalo se mi... Potkal jsem holku, jinou i stejnou. Normální, zároveň neobyčejou. Byl to snad osud, nebo jen náhoda? Do sebe vsála mě nezvyklá pohoda. Celý den mohl bych klidně jen stát, a jen ji z povzdálí pozorovat. Slastně jsem koupal se v neviných úsměvech, lehce se povznášel, v opojných nápěvech. Neotbytný pocit do věci se vložit, nenechat to jen tak, nepřestal mě soužit. Ten pocit často mě dostal do bryndy. Já ho však neotbyl tak jako jindy. V mém srdci - pevnosti rozbil jsem mříže. Klidně jsem vyšel ven ve slepé víře. Málem jsem zapoměl jaký je štěstí. Jaký je bušící srdce si nésti. Konečky prstů jsem zkoušel ji lapat. Něco mi říkala, nechtěl jsem chápat. Něco mi říkala já jako klíště, držel se toho, že snad bude Příště. Tak bylo, co bylo. Spíš ve vší slušnosti. Stejně moc nádherný a plný radosti. Dnešek však uplynul zítřek vzal ďas, osud bez milosti rodělil nás. Po týdnu naděje co nešla zabít, snil jsem si budoucnost. Tak jak to MÁ být... Pak jsem ji zas viděl! A přivítání? Vřelé jak voda za jarního tání. Už z toho začal jsem trošičku tušit, do mrchy naděje kladivem bušit. Ta se však nedala, a dál mi básnila, že se to změní tak jak mi to vysnila. A zase znova ty úsměvy neviné, tentokrát byly však určeny pro jiné... Ze stovky náznaků už jsem to věděl. Zabil jsem naději. Mrtvě jsem seděl. Mrtvě jsem mluvil, mrtvě jsem stál, a než jsem z toho se vzpamatoval Na rtech mi umřel smích a v hlavě humor. Zábavnej byl jsem jak prohranej únor. Málem jsem zapoměl, jakej je žal. Bolí mě srdce... Ten pitomej sval! Pak jsem šel pryč abych byl chvíli sám. Řek jsem si: s Rozumem pohovor dám. Bojůvkou přes city šel jsem na zteč. Pak v hlavě Rozum mi přednesl řeč: “Ty vole, ty seš fakt blbec. Hele vole, dostal jsi dárek, tak co mi tady brečíš? I za dárky se platí vole. Kdo si moc myslel vole? Kdo nevěřil na zázrak, a stejně na něj spolýhal? A kdo byl pak idiotsky zklamanej, he? Byl jsi to ty, vole jeden blbej! Tak co vole, už je ti líp?“ Já jsem se ušklíb a bylo mi líp. “Dík vole, nadhled byl fakt dobrej tip.“ Nadhlíd jsem nad sebe a kouk se dolů. Místo mě viděl jsem jít stádo volů! V břiše mě začalo zas známě lechtat, musel začít se těm volům chechtat... Šel jsem zas zpátky chystal se spát, před spaním malinko memorovat... Místo kulky nechal jsem si hlavou projít důvody: Proč a co ji k tomu vedlo? Zlost jsem hodil do vody. Hned za ní šla sebelítost. Bez ní se to hned líp hojí. Na dobrou noc Rozum dodal: “Každá sranda něco stojí...“ Ráno jsem malého humorka našel, vedle něj smíšek a vtípek se vznášel. Z radosti zase jsem JEN TAK se smál. Pak jsem ji viděl a... Smál jsem se dál! Jen trošku bodlo, kde krev včera tekla. Rána se do malé jizvičky spekla. U bubliny v jejím tvaru vytvořil jsem zábranu, a raději díval jsem se kousek vedle na stranu. Konečně nás milosrdně osud znova rozdělil. Já vděčný i za to krátké štěstí, co mi nadělil. A něco začalo, když něco zkončilo. Snad někdy zas řeknu: Bylo i nebylo...

---