O knížce, která se chtěla zamilovat

Jsem tady opět s pohadkou, která patří do mého projektu na diplomovou práci - NEPOHÁDKY O KNIZE. Nepohádky budou celkem čtyři (už jsem zde uvedla nepohádku \"o samotě prázdné stránky\" a následovat budou ještě nepohádka \"o neposlušných řádcích\", \"o myšlence, která se nechtěla nechat vymyslet\" a tahle nepohádka o knížce, co se chtěla zamilovat) Znovu tedy žádám ty z vás, které to zaujme a neodradí délka textu, aby jste mi zdělili svůj názor. Nepíšu prózu, takže jsem v delších textech trochu nejistá. Děkuji předem a přeji příjemné čtení... (Jo a asi mi sem pronikly nějaké gramatické chyby, tak se za ně omlouvám)

Jsou knihy nejrůznějších velikostí. Od obrovských atlasů, slovníků a obrazových publikací, až po naprosto titěrné knížečky, které se v pohodě vejdou do kterékoli kapsy. Ale proč jsou některé z nich velké a některé malé? Proč si lidé nadšeně kupují knížky, které se jim ani náhodou nevejdou do kapsy? A proč se jim ty, které se do kapsy vejdou, jindy tolik zamlouvají? Naše odpověď je naprosto zřejmá: Jsou chvíle, kdy na velikosti záleží. Kdy je dobré, mít doma v knihovně krásnou velikou knihu o vesmíru a zároveň je naprosto úžasné, když si podobnou publikaci, ale nepoměrné velikosti, strčíme ráno při odchodu pod kabát a potom ji můžete kdykoli během dne vytáhnout a číst. Tohle je naprosto jasná odpověď. Každá knížka má tak trochu předurčeno, kde a kým bude čtena. Každá knížka má svého člověka.
Člověk, o kterém bude v tomto příběhu řeč, měl knížek hned několik. A byly to knihy veliké, tlusté jako dlaň, i teňounké, že by se tomu věřit nechtělo. Ten člověk, budeme mu říkat třeba David, byl ještě studentem, takže s knihami trávil mnoho času. I proto ho měly všechny jeho knížky rády a každý večer, když se vrátil domu, jen napjatě čekaly, kterou z nich si vybere tentokrát. David se připravoval na závěrečnou zkoušku, takže se nebylo čemu divit.
Ve studentově knihovně bylo všechno v naprostém pořádku, dokud si chlapec nekoupil jednu úplně malinkou, sotva viditelnou červenou knížečku, kterou opřel hned o první knížku v řadě na polici.
Knihovnou to zašumělo. Ale nikdo se ani neopovážil na nově příchozí knihu nepřátelsky promluvit. Student se chvíli zabýval zpracováváním svého projektu na počítači a když skončil, nastala chvíle na kterou všechny knihy každý den čekaly – vybere si jednu z nich. Ale co se nestalo! Nerozvážný mladík namísto teorie logiky hmátl po tom červeném „nic“ a zalezl s ním pod peřinu.
Knihovnou to opět zašumělo. „Vidíte to co já, holky?“, vykřikly logaritmické tabulky.
„Jako by neměl všech pět pohromadě!“ - kroutily hlavou nerovnice.
„A jaký je dneska roztěkaný! No jen se podívejte – celý hoří! Aby tak nebyl nemocný,“ strachoval se Domácí lékař. „A vůbec, nevšimli jste si, jak se ta nová knížka jmenuje? Logiko! Ty jsi byla hned vedle!“
Logika pro pokročilé pomyslně zavrtěla hlavou. „Neměla na sobě název. Alespoň na obálce ne a na hřbet jsem ji neviděla. Ale ta barva, ta mi přijde víc než podivná! Červená knížka v naši knihovně... „
„Tiše!“ vykřikl slovník, „už se vrací!“ David se postavil, vrátil knížku zpět do knihovny, zhasnul lampu a usnul. A červená knížka se jen unaveně protáhla, zívla a taky usnula.
Ráno když se student probudil, ani se pořádně nenajedl, naházel na sebe většinu včerejšího oblečení a už už za sebou zavíral dveře. V tom se ještě zarazil, vrátil se zpět do pokoje, popadl červenou knížku a zmizel.
„No viděli jste to?“, vykřikla Pestrá příroda. „Tohle se stalo naposledy, když si četl tu divnou knížku s pochybným obsahem!“ Ale Lovci mamutů nesouhlasně dodali: „Tahle je na to moc malá.“
Knížky v knihovně celý den napjatě čekaly, až se student i s tou divnou přivandrovalkou vrátí domů a ony tak konečně zjistí, kdo je tím nově příchozím do jejich knihovny. A čekaly tentokrát opravdu hodně dlouho. Student se vrátil až nad ránem, knížku jen tak ledabyle pohodil na koberec a usnul. Ale ráno, když vstal, na svou malou knížku zapomněl a odešel do školy bez ni. Ta zůstala ležet uprostřed místnosti na koberci, a tak si ji alespoň zvědavé knížky mohly konečně přečíst.
„Slavičí skon“, přečetl nahlas Atlas světa. „Odkdy se náš student zabývá ornitologií?“
„Jakoupak ornitologií?“, podivila se červená knížka. „Já jsem přeci knížka o lásce!“ - a kdyby červená knížka nebyla červenou, bylo by hnedle patrné, že se chudinka trochu začervenala.
„O lásce!“, Rodinný lékař moudře pokýval hlavou. „Tak to náš student právě dostudoval.“
„Proč myslíš? Poezie ještě nikdy nikoho nezabila!“, namítli ostatní, ale na to jen lékař téměř neslyšně odpověděl: „Láska je ta nejstrašnější nemoc, na kterou ani já neznám lék. Pokud se zamiloval, je s ním nadobro ámen.“
„To není pravda!“, křičela teňounkým hláskem poezie. „Láska je právě to nejkrásnější, co ho mohlo v životě potkat! Láska dá všemu nový smysl! Láska je...“
„Co je to láska?“ - přerušila tok jejich řečí jedna obyčejná modrá knížka, která sice stála celý svůj život na předních pozicích v knihovně, ale nikdy se do ni mladý student na dlouho nezačetl. Otevíral ji často, ale stejně tak rychle, jak ji otevřel, tak ji i zavřel. Vzápětí na to popadl batoh a pak zmizel alespoň na dva dny pryč, takže na ni byly kvůli tomu ostatní knihy trochu nazlobené. Byla to knížka Jízdních řádů Českých drah.
„To je těžké, vysvětlovat jízdním řádům, co je to láska,“ povzdechly si Slavičí skony. „Ale chceš-li to vědět...“
„Ano prosím!“, škemrala. „Chtěla bych, aby si mne náš člověk také dával pod polštář! Aby si mne bral do kapsy od kabátu! Aby mne hltal očima! Aby si mne tiše předříkával...“
„Tys nás viděla?“, malá knížka se opět začervenala, ale naštěstí to na ni zase nikdo nepoznal. „Snad bych tě mohla naučit svému umění v lásce, ale upozorňuji tě, že je to nesmírně těžké. Je to vlastně celoživotní úděl! Poslání! Knížky, jako já, bývají průvodci v lásce. Snášíme štěstí i hoře ale ze všeho nejvíc – trpíme!“
„Chci trpět!“, vykřikly Jízdní řády. „Nauč mne svému umění! Prosím!“
A tak v knihovně začaly dlouhé vyučovací hodiny, v nichž se knížka jízdních řádů snažila proniknout do tajů těch nejněžnějších citů. Bohužel tyto lekce občas přerušila nepřítomnost červené knihy, neboť si ji student často brával sebou na své večerní seance s milovanou bytostí. To pak, když se knížka vrátila, jen občas se ocitla přez noc s ostatními na poličce. Většinou si ji mladík ukryl pod polštář a v noci pak všechny knihy slyšely, jak si odříkává ze spaní její obzvlášť tragické pasáže.
„Kdyby si tak odříkával některá z mých pravidel!“, durdila se Teorie informací a kódování.
Uplynulo pár týdnů a v knihovně se už nikdo nedivil tomu, když se student vrátil pozdě. Nikdo se nepozastavil nad tím, že si čte jen jednu knížku pořád dokola a že se jízdní řády snaží o poetiku svých dlouhých nudných tabulek. Klid v domě přerušil až jeden nepříjemný den, který se nevyhnutelně blížil a na který student pro svou lásku téměř zapomněl. A bohužel to nebyla jediná nepříjemná událost, která se ten den stala. Když se student vrátil domů ze zkoušky, v ruce držel dvě věci: červenou knížku a jeden malý kousek papíru s otiskem dívčích rtů na zadní straně.
Dopis si četl asi stokrát. Seděl na posteli s hlavou v dlaních a pořád dokola nevěřícně prohlížel tu poslední větu. Pak ale vstal, rukou si napřímil strnulá záda a zhluboka se nadechl. Dopis roztrhal a i s červenou knížkou ho hodil do koše. Pak popadl knihu jízdních řádů a rychle v ni hledal ten nejvhodnější spoj, kterým by se ještě teď večer mohl dostat někam pryč.
Modrá knížka si úplně vylekala. Teď má šanci! Teď si třeba konečně všimne, jak je romantická, jak je něžná... Student našel správný spoj, knížku bez jakéhokoli zamyšlení zavřel a vrátil zpět do poličky.
„A je po všem“, vzdychla knížka, když za jejím člověkem zapadly dveře. Pak se ale podívala směrem, kterým se už nějakou tu chvilku koukaly všechny ostatní knihy – do koše mezi odpadky, kde snášely své utrpení vášnivé řádky poezie. A pak si to uvědomila. Ještě štěstí, že si jejího rozněžnění student nevšiml!
„Já vám teda řeknu, holky, jsem docela ráda, že mé jízdní řády nemají takové hloupé poslání, jako zamilovaná poezie,“ dodala nakonec modrá knížka a život v knihovně se opět vrátil do starých zaběhaných kolejí.

---