a konečně

Zase potkal tu dobrou náladu,

opět věděl, že skutečně žije.

Sic bez práce,

no, ostatně jako vždy, když se cítil svobodný.

Nemusel být uzavřen v kleci s ostatními, s pravidly…

Copak mu mohli dát?

Pomalu, ale vytrvale ho to ničilo.

Nebyl čas pracovat na něčem jiném,

hrát si s kočkou,

přečíst knihu, pořídit si rybičky,

zajít do kina, zajet na výlet nebo se jen tak jít po ránu podívat na šumící jez.

Uvědomí si to i ostatní?

Je vůbec možné, aby byl ještě druhý nebo druhá,

kdo si uvědomí, že nežijí, jak by mohli ba snad i měli?

Jakoby viděl jen on tu hroznou hnilobu,

ó jak se ničil, soustavně a bez hranic.

Den co den na hranici smrti, v hlavě spletenec nesmyslných otázek i smrt ho napadla!

Hledal útěchu u mnohých,

ale ani jeden oslovený nechápal, neporadil,

až na jednoho.

Vzal si jeho radu k srdci, vzdal se těch jejich „výhod“ a „jistot“,

opustil ten svět dočasných přátelství, přátelství jež nejsou podložená než penězi a závistí,

vrátil se k sobě samému. Přirozenost ho zase objala.

Kdesi tam v dálce vyli jeho bratři,

bez hladu, jen ho volali k sobě.

Vlk k vlku, hyena k hyeně.

Poslouchal jejich stále zesilující řev,

běsnili.

Proč není s nimi?

A vrátil se tedy do smečky.