Život

V pokoji bylo ticho.

Tma.

Snažila se, aby její dech nebyl slyšet.

Snažila se nehýbat.

Vymazat se ze světa.

Alespoň na chvíli. Na malou chviličku nebýt.

Bůhví proč.

Věděla, že by mohla spolykat tubu prášků na spaní nebo si přeříznout žíly žiletkou schovanou v koupelně mezi ručníky, ale netoužila se zabít tak, jak se to dělává.

Chtěla jen pomalu, bezbolestně zmizet.

Vychutnat si vlastní smrt.

Ozval se nesrozumitelný šepot.

A zamčené dveře se pomalu otevřely.

Přestala dýchat.

Křečovitě potlačovala veškeré emoce a začala si potichu broukat jakousi melodii.

Nic nepomáhalo.

Strach překonal neproniknutelnou samotu, kterou byla naplněna a pronikl do jejího nitra.

Slyšela tlukot vlastního srdce.

Žila.

Najednou si tak zoufale přála zůstat, že by si nikdy nemyslela, že je to vůbec možné.

Ucítila, jak jí něco stéká po rtech.

Myslela, že jsou to slzy.

Ale slzy jsou slané.

Vyletěla z křesla a hnala se k vypínači rozsvítit světlo, ale s prvním pohybem se dveře zase zaklaply.

Stiskla vypínač.

Nic.

Ticho.

A neproniknutelná tma.

Vrhla se ke dveřím, otevřela je a...

Zatmělo se jí před očima.

V zrcadle na stěně spatřila cizí dívku.

"Co se to děje?" stihla ještě vykřiknout a upadla na zem.