rande se smrtí

Jednoho rána ztratil jsem duši. Bezcílně bloudil jsem ulicemi. V mrazivém tichu, co nic neporuší, samoten, ztacený s lidmi všemi. Došel jsem ulicí k lavičce v parku. Znaveně usedl, zimou se třás, Vzpoměl si na papír a na obálku, vzpoměl si na oči, na jeho hlas. Vítr se proháněl ve větvích stromu, lístky se snážely - zvláštní to sen dopadly na zem jak s úderem hromu, básník své verše psal - nepochopen. Náhle jsem ucítil, že někdo tam sedí. Tichý byl, laskavý, a přitom zlý Mrtvýma očima skrze mě hledí, o mojí samotě, všechno už ví. Sedím na lavičce se svojí smrtí. Chvíli jen přemýšlím co bude dál zatím se srdce mé ve strachu vrtí, ačkoli dobře ví, prázdný je sál. Smrtka má milou tvář - stařenka krásná, bez vrásek bolesti, spravedlivá, bez zášti, bez lásky, úloha jasná, v každém znás jedna se stále skrývá. Chytila ruku mou, jemně jí hladí. Začínám cítit klid, všechno je pryč. jen stále nechápu co mi tu vadí? Možná ten ošklivý, laciný kýč. Tvář náhle zase až tak krásná není vše skryto make-upem, vředy a pach, tma vždycky nesnáší čas rozednění, hrdina také vždy pocítí strach. Ruka jen kostrou je, stiskla mě více chtěl bych se vyškubnout, nemám však sil. chtěl utýct pryč někam, pryč od lavice, ve svých bojích vždycky však slabý jsem byl. Pozvolna vzdávám boj - stejně je marný. Živote, odcházím, neznámo kam. Muziko, zahraj mi, poslední žalmy, život jen peklem byl, líp bude tam.

---