Lekníny

Vzpomínám

(vzpomínky plavou mou hlavou jak lekníny po vodě s kořeny dotýkajícími se dna jezera)

…

Mé černé šaty ten večer nevěstily slzy

Mé jablko zpod oněch šatů rozkvetlo znova a obrodilo svou kůži v listech věrné jabloně

Slunce dozrálo a mluvilo ke mně tiše sametové legendy nekončícího nebe

Povídej ještě, Slunce, jež vzdáleno jsi mi nejvíce a nejpoutavěji

Roním příslib trvání věků, přísahám paprskům spleteným do copu věrnost

Ach, Věrnosti, pokládám k tvým alabastrovým kotníkům ústa milenců ševelící do krvavého svítání modlitby za věčnost pomíjivosti

Má slova do sítí vetkaná oslavují múzy věčných básníků

Mohylu Petrarcových sonetů objímám tělem svým až do znovuzrození naděje

až do doby, kdy uslyším libreto živoucích veršů, kterým za srpnových nocí klaní se mocnými hlavami i Slunečnice rostoucí v náruči strání vonících roztápějícím se parafínem a sladkými vinicemi