Okem sluhy

Vysoko na hradní věži, osamělý stojí muž. Dohlédnu naň ztěží, zda žije, či je mrtvý už. Jeho výraz vlčí, kalí oči laně. Zarytě stále mlčí, prázdné jsou jeho dlaně. Ty ruce, ve kterých svíral tělo ženy, přitom se kochal vůní jejich vlasů. Cítí, jako by mu byly urtženy, již nikdy neuvědomí si její krásu. I mysl, ta co myšlenky teď jeho chová, chřadne, jako růže bez světla. Již nikdy, nepřijde ta láska znova, proč ? ptá se, proč ze světa mu odešla. Náhle křik, on odráží se od zábradlí, roztáhne paže, coby křídla ptáků. A padá dolů, tam co jiní nedopadli, tam, kde čeká na něj polštář z mraků. A já vidím, on stoupá k výškám, menší a menší zdá se být. Tak šťastný, i když letí nikam, teď však já jen, musím jeho tělo odklidit.

---