Nikdo neviděl

Nikdo neviděl co jsem psal na tvé touhou spálené tělo
, když jsme leželi skryti pod peřinou měsíční.

Nikomu jinému nebylo přáno hladit tvé zlatavé chloupky na šíji
, jež mi byli čistým papírem a bezbřehým vesmírem.

Zaoblenou rukou citu jsem tě hladíval po tváři
, ale ty jsi zvedala ruce k nebesům a jěště výše.
Zvedala jsi své ruce vysoko k nebesům - k hvězdám.
Pod nohama, v řece Ti však neúprosně plynul život.

Zalykáš se a pláčeš na oltáři zapomnění
, ve své malosti - bez pokory - doufáš, že jsi mocnější
, mocnější než samotné řeky proud !

Snad proto ani ty nevidíš touhou, své tělo popsané.

Křik - líbezná píseň,
líbezná píseň - skřípění zubů.
Křik a skřípění zubů co doléhá daleko k hvězdám v širém vesmíru,
je mi vysvobozením z ubijející nicotnosti.

Vně vesmíru se dále slunce pře s měsícem o to kdo bude svítit déle
a já hledám cestu zpět - bez noci, beze dne...

Cestu, jako prapor co čeká na vztyčení,
prapor dokonalosti a výhry nad prostotou.
Sotva pár stop široký
, avšak do délky - nejdelší!
Bez začátku, bez konce.