Povídka písmene P

Patnáctý prosinec, Praha, půlden provázelo pekelné psí počasí. Paní Pavlína Pospíšilová půjčila pohlídat psíka Punťu panu Prachatému. Poklidně po přesunutí prchá před poštu. Pomalu přestávalo pršet. Přišla poslat psaní. Paní Pavlína Pospíšilová, pozůstalá po panu Pospíšilovi, postávala před přepážkou. Potřebuje pomoc, po Pondělku přijde pohřeb pana Pospíšila. Při postávání podél přepážky provázel paní Pospíšilovou pláč. Pan Pospíšil, pravý přítel, pospíšil pryč. Proč?

Paní Pospíšilová předstoupila před pracovnici posedávající po pravici paní Pospíšilové. Pootevřela přepážku.

„Prosím, potřebujete pomoc?“

„Paní pracovnice, partner příliš pracoval, podlehl problémům. Po pondělku pořádám pohřeb. Potřebuji peníze. Potřebuji půjčku, pomůžete ?“

„Prosím, paní, představit!“

„Promiňte, paní Pospíšilová, Pospíšilova pět, Praha.“

„Podám papír, pokuste připsat potřebu, připište příčiny, popište pohřební procesí. Půjčka přicestuje poštou.“

Pohřeb prastarého pana Pospíšila provázelo poprchávání. Pár pozůstalých postávalo podél plotu. Přitom příbuzní předváděli perfektně procítěný pláč. Pěkná postava pozůstalé předstoupila před pohřební procesí. Paní Pospíšilová pronesla proslov: „Přátelé, Petr příliš pracoval přestože právě práce působila pokračující potíže Petrově poškozené prostatě. Později patrně problémům podlehl,“  prohlásila pragmaticky, přičemž průřezem proplakala půlminutu. Pomalu, pomalu, poplácal Pan Pavelek, pozůstalé přítel, paní Pospíšilovou po paži. „Poplač, pláč pomáhá,“ prohlédl paní pronikavým pohledem. Pozůstalí přátelé pookřáli, pocítili příšerný pocit prázdnoty. Paní Pospíšilová pobledla, pocítila pocit prohry, pozůstala, postrádala příslušného partnera. Psík Punťa pokňukával poblíž. Páneček pospíšil pryč. Ponechal psíka pospas paničce. Panička popadla psíka pofňukávajíc přes psíkovy packy.

Pružně proklouzla před přísedícími. Pospíchala pryč, přála přepnout představy. Prchla před projednáváním podobných podrobností.