Legolas na hostině

jo jo Pán prstenů a bezesné noci...

Legolas na hostině

 

Jednou dávno, kdysi

vykonal Legolas misi

jako králův vyslanec

v Gondorské říši.

Svazek úspěšný nakonec,

já však o nesnázích píši.

Byl pozván ke stolu

po dlouhých hovorech

se šlechtou sedět pospolu,

na jídlo měl však pech.

Nadšení pana správce

trvalo opravdu krátce.

„Upozorni milého Legolase,

ať se nerýpe v tom mase.

Takovou skvělou hostinu

nenabízí ani kouzel pán.“

Legolas se schoulil do stínu.

„Já jsem vegetarián.“

„Musím tedy sjednat nápravu.

Běž se napást na trávu.

Je čerstvá, na to jed vem,

zalévám ji každý den.“

Odpověď se nese z kouta

dosti nepříjemným hlasem:

„Nedělej ze mě trávožrouta.

Dej konečně pokoj s masem.“

Bůček, prorostlá slanina

a vypečený špek

se hromadit začíná,

až se Legolas lek´.

„Pokud si kuchař říci nedá,

postačí mi suchý chleba,

k tomu sůl a víno

nebo pramenitá voda.“

Žaludek měl už napilno,

že křečí stížnost podá.

„To je potrava pro chudé.

Kuchař se snižovat nebude,

aby pro jednoho z Eldar

honem speciality hledal.“

Hladový a bledý Legolas

neupustil od svých nálad,

vytáhl si aspoň lembas

a sehnal čerstvý salát.

Zhřešil jenom maličko,

 s vodou si vzal i vajíčko.

Jeho střídmost

byla až příliš okatá,

on jediný tichý host,

ostatní žrali jak prasata.

Nejeden člověk

se zlomyslně kření.

„To by jeden neřek´,

proč jsou elfi tak hubení.“

Legolas už toho měl dost.

„Cpát se podle vás jako křeček,

byl by náš Hvozd

plný sádelnatých beček!“

Rozbroj trval jen chvíli,

k usmíření našli cestu

a při oboustranné píli

spojili ruce v bratrském gestu.

Elfové a lidé však pospolu

zřídka kdy zasedají ke stolu.

 

---