Zajetí, kterému někteří říkají svoboda

Kdo ví, do které kategorie to patří, já se v tom moc nevyznám. Ale o to snad tolik nejde.

Měl pravdu. Poslední dobou měl pořád pravdu. Od té doby, co mi ukázal ten zasněžený les, jeho úžasnou noční záři, a ticho a klid v něm. Tehdy mi ukázal naprostou svobodu těla i mysli a krásu odpoutaní se od civilizace. Až tehdy jsem na ni pohleděl z dálky, ne jako její součást, a viděl tu veškerou zkaženost, banalitu a její zlo. Právě to zlo existuje v člověku. Jen myslící bytosti ho dokáží šířit a uchovávat. On mi před tím vším ukázal úkryt. Svatyni, kde nehraje dobro ani zlo žádnou roli. Úkryt před jejich nekonečným zápasem. Úkryt před vším myslícím, které jako jediné má touhu zraňovat. Kdyby duše všech těchto bytostí byly jako těla, všichni by se zdáli jako krvelačné šelmy, které spolu neustále zápasí, způsobují si jak povrchová, tak i velmi hluboká zranění a z jejich ran vytéká krev. Kdyby se ta krev nemohla nikam vsáknout, schovat, dostat se pryč, tak by se v ní všichni utopili. Celý svět by byl pokryt velikým mořem krve, a jen místa, kam nikdy žádný člověk nevkročil, by byly malé ostrůvky vyčnívající nad hladinu.
Zlo jim všem dává uspokojení, ne-li radost, i když si to třeba neuvědomují. A já? Nejsem jiný, civilizace je jedna velká řeka, a stéblu trávy se nepodaří plout proti proudu.
Díval jsem se na to z velké dálky, a konečně si to vše uvědomoval.To, že s lidstvem nic neudělám, že zůstane pořád stejné, a že mě hodlá vzít s sebou.
Nemohl jsem zůstat svobodný. Musel jsem se vrátit. Jeho jsem nechal na kraji lesa a opět se nechal spoutat a zraňovat.

---