Takový obyčejný den

Prší. Každá kapka dopadající na zem, omývá tohle „hnusný a špinavý“ město. Sedím u okna a padá na mě chmurná nálada, kdykoli vyhlédnu ven. Je mi špatně, hlavu mám jako střep a na každé své ruce vidím rozhodně víc než jen pět prstů. Kocovina. Poslední dobou se mi to stává často. Probudím se a nemůžu si vzpomenout, kde jsem včera byl, s kým jsem byl, nebo co jsem dělal. „Tak pojď Chico,“ oslovím svého kocoura „snídaně čeká.“ Nikam nepospíchám. Z práce mě před pár dny vyhodili, holka mi utekla s jiným a jediný, co mi zbylo, je tenhle byt, pár dolarů v peněžence a kocour. Den probíhá stejně jako všechny předtím. Otevřu láhev nějakého alkoholu, poobědvám se svým stínem a na večeři pozvu Chica.

Je večer. Za celý den jsem nevystrčil hlavu z bytu. Teď to hodlám změnit, zajdu do baru. Mám strašnou chuť se opít, utopit všechny starosti a smutek. Můj nejoblíbenější lokál se jmenuje „Naughty Boy“. Zapadlej bar v tý nejhorší čtvrti. Najdou se tam různý individua a já se mezi nimi lehce ztratím. „Čau kocourku, nedáš si se mnou drink?“ „To si uhodla, krásko!“ Zavrčím směrem k holčině, které bych mohl být otcem. Nehodlám si tu nějaké pochybné krasotince vylívat srdce. Usadím se do rohu místnosti a v klidu si vychutnávám hořkosladkou chuť nápoje, který jsem si objednal. Vzpomínám na ty krásný chvíle strávené s mojí Cindy. Měli jsme se dobře. Dokud jsem se nedozvěděl, že mě podvádí, rovnou z první ruky. Na stole mi po ní zůstal jen ten hloupej vzkaz: NEHLEDEJ MĚ, JE KONEC!!! Samozřejmě, že jsem ji hledal a dokonce i našel. Bydlí ve snobské čtvrti a nosí norkové kožichy. Vyměnila mě za nějakého frajera s melírem na hlavě, který mi nesahá ani po kotníky. Má snad něco, co já nemám? Miliardu dolarů na bankovním kontě? Ferrari v garáži? Není to fér. Mám vztek. Na sebe, svoji bývalou i na tu prázdnou sklenici, kterou mi už dlouho nikdo nedolil. Zvednu se a vyrážím do ulic. Jsem v takovém stavu, že nedokážu jít rovně, ale popohání mě vztek. Najednou se zastavím. Ocitl jsem se totiž před Cindiným domem. Podnapilost vystřídá logické uvažování a chladná nenávist.

Jednám. Jako každý dům, i tenhle má určitě náhradní klíč schovaný v květináči před domem. Ano, nahmatám jej a potichu vsunu do zámku. Pomaličku otočím klíčem a otevřu dveře. V celém domě je ticho, a proto neváhám a vstupuji. Blíží se Vánoce a tady je to na první pohled vidět. Už teď stojí v hale veliký strom a všude jsou pověšeny ozdoby. Tohle  mě ale nezajímá. Přemýšlím, co budu dělat dál. Najednou už vím. Jdu hledat kuchyni. Když ji najdu, z první zásuvky vytáhnu nůž. Z ložnice se ozve zachrápání a já, zbaven strachu, zábran i soudnosti, vběhnu do pokoje. Zuřivostí by se mi teď nevyrovnal ani býk na rodeu. Skloním se nad postelí s mojí Cindy a „tím jejím“ a bodnu. Nevím jestli jsem bodl jednou nebo víckrát, ale najednou se ozve dětský pláč. Nevěděl jsem, že mají dítě. Sakra. Než se však stihnu otočit a utéct, zatmí se mi před očima, zatočí se mi hlava a upadnu do bezvědomí.

Prší. Teď už si ale nemyslím, že déšť smyje špínu všedního dne. Pohled na to krásný a nečistot zbavený město mi totiž kazí zamřížované okno mojí vězeňské cely...