Perly

V úterý jsem šla večer na autobus a když jsem zahýbala na rohu ulice, míjela jsem pána, který vedl za ruku malého chlapce. Už jsem je chtěla předběhnout, když jsem zaslechla silným dětským hláskem:

„A strejdo, chceš říct proč mám tak rád ty párky v rohlíku?“

V tu chvíli jsem zpozorněla a zpomalila, aby mi to neušlo. Chvíli bylo ticho, to mluvil strýček, a pak se vítězoslavně ozvalo:

„Protože když ho sním tak mám sice tuky ale tuky hřejou!“

Perla na kterou jsem čekala se dostavila, tak jsem přidala do kroku abych ten autobus stihla. A jak jsem se tak snažila si to zapamatovat, tak mi to připomnělo moji vlastní dětskou příhodu.

Jela jsem jednou s tatínkem na kole, radši ani nevím kolik mi bylo, ale určitě málo, a jen tak jsem mu řekla:

„Víš proč se nikdy nevzdávám?“

„Proč?“ zeptal se zvědavě v očekávání podobné perly, což jsem tehdy nevěděla.

„Protože zdání klame!“ Další hrdá odpověď.

Tehdy jsem absolutně nevěděla čemu se táta směje, protože to, že zdání klame jsem se nedávno dozvěděla od své oblíbené tety a prostě jsem ho musela poučit. Jenom mi nedošlo že vzdát se a zdát se je něco trochu úplně jiného.

A jak jsem tak úspěšně přemýšlela a vzpomínala teď už na zastávce, uviděla jsem pod nohama ostatních něco červeného a blikajícího. Byl to pejsek, takový ten co je jako větší netopýr a má to nohy jak špejličky (omlouvám se pokud jsem se někoho dotkla:)). Měl na sobě zelený kabátek a na krku blikačku na kolo. A vedle sebe pyšného páníčka.