Cesta do světa

 Zrnko písku v písečné duně čeká na vítr. Lehce se pohybuje či poletuje vzduchem, stěhuje se mezi dunami. Sahara, svět, vesmír. Kde je konec zrnku, které před čtyřmi tisíci lety uvízlo mezi prsty malého chlapce, čerstvě ušlapaného faraonovou armádou?

 Vylil jsem část obsahu lahve jaru na velmi, velmi špinavou pánev, popadl hubku a jal se leštit teflon. Jde to, musí to jít, neboť teflon je tu od toho. Teflonu není nikdy dost. A dost! Hurá do víru městečka. Zavířil jsem se ve víru přecházející studené fronty a posadil se pod košatým stromem. Bohužel však vlivem oné fronty dorazil záhy i déšť, takže bylo nutné otevřít dveře naproti a posadit se do čekárny vlakového nádraží. Vedle mě seděla babička a prohlížela si lístek přednedávnem zakoupený. Všichni tam seděli a prohlíželi si své lístky. A já vstal, přistoupil k pokladně a koupil si lístek do města, o kterém jsem do té doby jen slyšel. Město Svět.Vlak nejel a já se posadil a prohlížel si lístek Město-Svět.

,,Vlak do stanice Svět přijel ke druhému nástupišti."

 Nasedl jsem a za jízdy sledoval, jak srnky dlabou trávu a draví ptáci ty nedravé. Svět. Vystoupil jsem uprostřed lesů a luk a vyšel do kraje. Cesta vlakem netrvala ani půl hodiny a já mohl spatřit Svět.

,,Jéžiš, to je ale stanice," pomyslel jsem si a kráčejíc širým Světem sledoval jsem tu nádheru kolem sebe.

 Po tříhodinovém výletu jsem se vrátil k mytí nádobí. Stále ve stanici Svět, ale s vědomím, kde se nacházím. Není městeček ani vesmírů, je Svět.