Dno,které pro mě znamená svět

V případě chyb v pravopise se omlouvám,ale psala jsem to celkem v citovém rozpoležení.Je těžké sousředit se na pravopis:) Ať si o tom myslíte cokoli,takhle to cítím

Je těžké odpovídat na něco,co vlastně pořádně nevím.Proč jsem přistoupila na řešení problémů pomocí žiletky??....
Takový ty řeči,že to dělám,jen abych byla zajímavá nebo,že vždycky musím být něco „extra“,ty už moc nevnímám.Zvykla jsem si a vím,že s tím nic neudělám .Jen bych chtěla,aby jste jednou pochopili o co mi vlastně šlo.
Přemýšlím,jak jen nejlíp popsat naši domácí „idylku“…..já,matka a otec sedíme u televize….Otec nemá opět nic jiného na práci,než do mě rejpat.Po10ti minutách jeho poznámek jsem si připadala jako kus bezcenného hadru,s kterým on nemilosrdně vymetá každou špínu ,která se mu připlete do cesty.Nejhorší je,že můj odpor je jeho naplněním.Vidím, jak mu dělá radost moje beznaděj v očích,moje chuť ho zničit,ale vidí ,že stejnak nemám šanci.Ještě chvíli to poslouchám ,chytnu se za část sebe sami v místě,kde jsou vyryty moje vzpomínky a začnu přemýšlet,jakou chuť mám na to,udělat další vzpomínku na moje „radostné dětství“…začínám přemýšlet jak se tomu vyhnout,že to nechci dělat…Přece vím,že mě to totálně zničí,a že jednou nedokážu přestat a zajdu dál…Dál než bych měla,že všechno pro mě skončí jednou ,poslední ,hádkou s otcem a žiletka projede žilami rychleji než si dovedu představit a začnu si uvědomovat ,že už konci neuniknu a dojde mi,že sem prohrála.Vzdala sem to a můžu jen poraženě usnout..
Slzy se mi hrnou do očí a otec nepřestává…Rozhazuje vtípky poškozující moji osobnost,jako kdybych pro něj byla úplně cizí.Začne se tomu smát ,tak jak to dělá pokaždé a já si uvědomuji jak moc ho nesnesu.Jak nenávidím jeho pohled,jeho chůzi,způsob vyjadřování,gestikulaci..Nesnáším když si jde udělat kafe,když přijde z práce a řekne co bylo ve škole..?....Nesnáším i to když slyším ,že jde po schodech do bytu(jeho chůzi poznám dycky,odporný zvuk)….
DOOOOOOOOOOOOOOOOOOST!...jakoby zařvalo něco ve mně..Já se pomalu zvednu a odcházím….Téměř nevnímám jeho připitomělé poznámky na můj odchod.Zacvaknu dveře u sebe v pokoji instinktivně sáhnu po žiletce .Dokonce se na ni usměji.Vím,jakou mi přinese úlevu….Začnu vnímat hudbu…Těžkou hudbu metalu…
Najednou sedím na posteli a hlavou se mi míhají slova ,která mi byla před 5timinutama řečena.Slova,který mě tak bodají……
Jen vidím,jak se pomalu začíná rána prokrvovat a krev vytékat na povrch.Jakoby ze mě něco spadlo…Něco…Nevím co,ale pomáhá to
Můj odraz v zrcadle mi utvrzuje ,jak na tom jsem.Rozteklý oči,ztrápený výraz,ale uvnitř úleva.Cítím se dobře když vypadám jako troska?...Tak to je moje osobnost…Smutný,ale nic s tím nezmůžu.
Rozesmála sem se tomu a z ničeho nic se rozbrečela.Tyhle stavy pro mě znamenají dno.

---