Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dotek domova

13. 02. 2006
0
0
333

Tohle je rok starý dílko ze školy, který sem musela napsat. Bylo na příšerný téma Můj domov – Vysočina a řekla bych, že je vcelku zajímavou ukázkou toho, co můžete navzdory tak hroznýmu zadání napsat. Není sice nějak úžasný, ale na to, aby mi je otiskli v novinách stačilo…(v rámci soutěže – 2. místo).

Bosá chodidla se nestejně velkými kroky blížila k dřevěným schodům. Byla opuchlá a krvavá, tápala na studené nepravidelné dlažbě z kamene, ve špinavých zbytcích slámy i koňského trusu. Snad by tělo mohlo zachvátit sžíravá infekce nebo snad i černá nemoc, ovšem kdyby…

Chodidla v donucení vystoupala po šesti dřevěných schodech. Nohy se postavily na rovnou plochu, sevřené paže se zmítaly v odporu, zápěstí krvácelo z rozdrásaných žil. Jen hlava se utápěla ve tmě. Pravda, zraku ale stejně nebylo třeba, aby jednoduchý rozum pochopil, co v blízké době přijde. SMRT! – Přívětivá i krutá zároveň. Brzy si vezme člověka, kterého usmrtí, nikdo jiný, než zase člověk. Člověk soudil a neměl právo, odsoudil duši svorného dělníka z malichernosti. Ten se teď vzpínal okovům a čekal. Ovládla ho hrůza a strach. Srdce dusilo plíce, topilo hlavu v ruměnci, sluch ohlušovalo tepem. Někdo navlékl na krk oprátku. Celou páteří, od kříže až po šíji projel ledový pot. A najednou…

… Najednou se všechny smysly vrátily do normálu, životně důležité orgány se zklidnily. Ne odsouzenec nebyl ještě po smrti. Žil stále v realitě, ale… Najednou ucítil na rameni pevný stisk, razantní, ale přece něčím zvláštní… Jakoby z dálky slyšel čísi hlas, snad hlas zesnulého otce. Nerozuměl jeho slovům, ale uklidňoval ho, přinášel mu mír. Ten člověk najednou cítil, že přišel jeho čas, že sem u nepatří. Musel jít dál…

… Provaz přerušil přísun kyslíku, plíce už naposled vstřebaly čerstvý vzduch,…už nebylo nic.

 

Uprostřed strmé uličky ve škvírách kamenné dlažby stékal tmou tenký pramínek vody, malý větrný vír proháněl smetí mezi hrubě omítnutými zdmi tehdy přepychových domů lemujících střed gotického města. Tento nepatrný pohyb osvětlovaly pouze mihotavé plamínky pouličních olejových lamp a ještě slabší měsíční paprsky. Tuto noční scenérii proťal zvon Zuzana nahoře ve věži Jakubského kostela. Odbíjela půlnoc. Ticho však už opět nezavládlo. V ulici se začaly ozývat pomalé stařecké kroky mísené pravidelným ťukáním dřevěné hole. Nikdo tam však nebyl. Až s posledním úderem zvonu – začala se v šeru rýsovat mlžná postava. Obraz se blížil a zároveň zjasňoval. Průsvitné tělo s jasnou konturou označující starce o holi. Lidská postava už pak působila jako autentický pozemský tvor. Kde ale byla pravda? Tajemný stařec došel pomalým krokem až do hradebního parkánu, opřel se o mokrou studenou zeď a vzhlédl skrze mladé větvoví stromů k měsíci. Slabé paprsky odhalily v jeho očích smutek. Jeho záda podpírala obrovské břemeno. Byl jím celý obrovský kraj mlhy a jeřabin, kraj Vysočiny.

Ano, ten stařec nebyl obyčejný smrtelník z masa a kostí, ale tvor velice výjimečný. Zrodila ho Vysočina a s ní vše, co k ní patří – hustá mlha, jemnost pavučiny, vůně jehličí, mateřídoušky, bramborových natí, vůně deště i mokré hlíny, síla větru i aroma jeřabin. On byl strážce i ochránce zároveň, ta harmonie, kterou se lidem nikdy nepodařilo nalézt. Jeho úkolem bylo alespoň částečně zcelovat rány, které lidé vůči ostatnímu i sobě samým napáchali. Dával sílu nemocným, těšil hladové sirotky, vyčerpané havíře v šachtách i rodící matky zmírající bolestí. Nově narozeným dával odvahu do života. Klid a mír zas těm, kteří odcházeli na smrt. Cítil s nimi a prožíval jejich štěstí, radost, bolest i trápení.

 

Čas však plynul a generace střídaly druhé, třetí, i desáté… Jen on zůstal stále stejný – neměnný. Doba vyspěla. Lidé zmoudřeli, lidskou sílu vystřídala technika. Život se usnadnil, alespoň tedy částečně…

Po asfaltce lemované chodníkem projel tmavý automobil. Jeho reflektory pronikly nocí a na okamžik oslnily mladíka zády opřeného o zábradlí Brněnského mostu. Hlavu měl lehce zvrácenou dozadu, pohled upřený k měsíci. Opodál stojící pouliční lampa svým umělým světlem přitahovala noční hmyz, ale nejen ten. Přivábila i onoho mladíka. Těžko říci, co ho k tomu přimělo – z ničeho nic se pravou rukou chytil chladného kovu lampy a vylezl na zábradlí. Případní kolemjdoucí by asi jeho čin nechápali, on měl však v hlavě jasno, prostě skočí. Už nechce žít dál. Jistotu  však v mžiku vystřídalo kratičké zaváhání. Ucítil totiž na rameni pevný stisk, škubl sebou, ohlédl se. Nikdo tam nebyl. Vyděšeným pohledem spatřil naposledy měsíc na noční obloze, vzápětí s myšlenkou, že už vážně zešílel, zařval do noci pár nesrozumitelných slov a vykročil do prázdna. Už ho nich nezachránilo.

Na mostě se zjevil Stařec, pohlédl na tělo ležící v kaluži krve několik metrů pod ním. Bzukot blikající lampy byl náhle jediný slyšitelný zvuk široko daleko. Stařec vzhlédl k měsíci, ten odhalil potůčky slz stékajících po jeho vrásčitých tvářích. Už neměl tu sílu, už neměl tu moc. Lidé přestávají věřit, nevěří v Ně, nevěří ani v sílu sama sebe. Když ztrácí tu víru, tu odvahu a motivaci, Oni slábnou a mizí v šedé agónii, mění se ve vítr slepě bloudící tmou. Pak už není nikoho, kdo by chránil svět, tmelil rodiny a mlčky pomáhal budovat domovy, ta místa, kde se ti či oni cítí nejlépe…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru