Pocit II.

Opět jen Té jediné

Pluju městem jako už tolikrát, snažím se nevnímat skutečnost a pomíjím ten fakt. Snad je to tak lepší, vážně netuším. Celé město zasáhla obleva a já se brouzdám v mokrém sněhu, který plave ve vodě. Pocit sevření a slabost jsou stále v mých stopách. Přetvářka mě opustila a již se nedá skrýt to soužení. Ta bolest a to prázdno v mém srdci a duši když už nejsi mou. Tak moc mi chybí tvůj úsměv, tvá tvař a tvůj dotek.
Najednou mi dopadla vločka na ret. Jako by mě chtěla políbit a však já prahnu jen po jednom polibku. Toužím dnem i nocí, aby tvé rty zas spočinuly na mých. Polibek vločky je tak chladný a hned se ztrácí. Ten tvůj tak hřál. Dokázal ještě dlouho zůstat a já si ho nesla sebou, když ty jsi mířila jinam. Nedokážu to vysvětlit a jen stěží popsat...
Chybíš mi má Drahá, má milovaná a obdivovaná...
Vrať se zpět prosím, vrať se do mé náruče...
Pohlaď opět mou tvář ...
Polib mé rty ...
Pojďme žít, tak jako dřív ...

---