Zelená

Vzpomínková o zeleným mužíkovi

Otočila se za zvukem vrznutí dveří
Stál na prvním schodě
A z uší si stahoval sluchátka
Zvedl hlavu a švihl ji zeleným pohledem

Na lesní cestě
Ve vzdálenosti pár centimetrů
Vzývala za zvuku hromů
Všechnu tu zelenou krásu
K sobě do ulity, domů

Ležela na mostě
Padala s hvězdami nocí
Až po okraj naplněná věřila emocím
Plakala pro vzdálenost vesmíru
Ač jeho cigareta zářila do tmy hned vedle její

Opilou nocí se potáceli
Ruku v ruce
Došli až na okraj bezejmenné skály
Brala mu dech přímo z úst
Když tam tak tiše stáli

Přestala věřit v souznění
A vrátila se položit základní kámen
Tam, kde už jednou stavěla
Zlatem jí platili za slova
Která už dávno zapomněla

Spala tak dlouho ve své ulitě
Zavřená, zamčená, ukrytá ve tmě
Stala se otrokem vlastní hry na štěstí
Probral ji hlas vábničky z vlastních řad
Plakala, slzy jí na tričko padaly z řas

Ví, že tam pořád stojí na prvním schodě
A stahuje si z uší sluchátka
Ale bojí se
Bojí se, že ji už nikdy nešvihne
Tím proklatě zeleným pohledem

---