Já na ohňostrojích 2005

JÁ NA OHŇOSTROJÍCH  2005

            Ve čtvrtek 26. května se na Brněnské přehradě konalo jedno ze soutěžních představení ohňostrojů Ignis brunensis. Tento večer své umění předvedli zástupci našeho státu z Flash Barrandov Praha a své představení „ohňů“ nazvali Jeden svět.

            Jak už bývá každý rok zvykem, nenechá si tuto událost ujít obrovské množství lidí. Každý však musí při své cestě k místu akce zdolat hned několik překážek. Na ty, kteří se rozhodli vyrazit autem, čeká dopravní kolaps a nemalé potíže s parkováním. Zda-li jste zrovna vy při takovýchto situacích obzvláště netrpělivý, další variantou, jak se dostat na místo, je městská hromadná doprava - konkrétně tramvaj.Tento dopravní prostředek jsem koneckonců použila i já. Z mého pohledu je pro mě příjemnější svést se tramvají s dvakrát větším počtem lidí uvnitř, než pro který byla sestrojena, a dojet na místo včas, než se pomalu sunout po přeplněných silnicích a následně nenajít slušné místo k zaparkování. A o zpáteční cestě ani nemluvě. Další dávkou trpělivosti je třeba obrnit se přímo na místě. Doslova se prodrat davem nedočkavých lidí a najít si takové místo, aby jste měli všechno jako na dlani, stojí taky značné úsilí. Ovšem pokud nepatříte mezi ty, kteří si zakoupili místenky na hlediště, ze kterého můžete vše sledovat jako král (popřípadě královna).

            U mě tomu tak nebylo. Přesto jsem si našla docela slušné místo a plná nadějí čekala, zda bude opravdu natolik slušné, že to, kvůli čemu jsem sem šla, uvidím alespoň z poloviny. Za předražené nápoje se mi nechtělo utrácet, a tak jsem jen stála a netrpělivě čekala na začátek. Sem tam kolem mě proletěl špaček od cigarety, oslepil blesk od fotoaparátu, a dokonce jsem se i vystrašila, když mi přistálo pár kapek neznámé tekutiny na hlavě, neboť jsem si myslela, že snad začalo pršet. Ani nevím, zda ke svému zděšení nebo úlevě jsem zjistila, že to byly kapky předraženého zlatavého moku. Po této zkušenosti jsem se raději posunula kousek doleva.

            Po patnácti minutách celá akce konečně začala. Davy lidí rozprostřených v okolí začaly hlasitě výskat a já se pod náporem emocí přidala. Ke stoprocentní spokojenosti mi už jen chybělo slyšet hudbu, do jejíhož rytmu se čeští soutěžící svou pyrotechnikou snažili strefit. Nejspíš jsem si s sebou měla vzít přenosné rádio na baterky, ve kterém se hudba k danému představení pouští v přímém přenosu. I bez hudby to byl však magický pohled. Tmavá obloha zářila všemi barvami. Lidé jásali. Můj zážitek mi však začal kazit neznámý, avšak neskutečně vysoký muž, jež si stoupl přede mě. Na slova mého rozhořčení jen povytáhl obočí a mou přítomnost zcela ignoroval. To já tu jeho ovšem nemohla. Kapitulovala jsem. Následoval další přesun směrem vlevo. Zbytek představení jsem si už vychutnávala plnými doušky. Při cestě zpět už jen stačilo přetrpět jízdu tramvají s lidmi ve velmi dobré náladě, doma si nastavit budík a ráno honem za povinnostmi.

            A můj konečný dojem? Nádhera. Každá velká akce s sebou nese nějaké problémy, ale každý si s sebou odnese úžasné zážitky na celý život. To za to stojí. Možná je to dokonce i víc než jen nádhera, když sem váží cestu i slepí…