Vize budoucnosti

Je ticho. Jen čas zní v prostoru bez kapky lidské něhy. Po stěnách se plazí hrozba čehosi netušeného...

A v očích postavy zborcené na podlaze sladce páchnoucí místnosti se zrcadlí strach. Strach z budoucnosti přestavující v tuto chvíli několik málo temných minut plných hrůzného očekávání věcí příštích... Jmenuje se Richard. Nebo taky HSS/5869, jak chcete. Richard-můj přítel; pokud v této pokřivené době mohu někoho nazvat přítelem. Přivezli ho sem ve stejný den jako mě, a tak mezi námi vzniklo to zvláštní, blízké pouto dvou osob toužících i na samé hraně existence po někom blízkém, kdo by jim pomohl nést tíhu pravdy.

Oba jsme nyní vězni. HSS- homo sapiens sapiens- příslušníci původní, „nečisté“ rasy, dnes už téměř vyhubené, přesto ještě stále přežívající, kočující v malých skupinách po posledních ostrůvcích svobodné země.

První padla jižní a částečně střední Evropa, pak Rusko, Asie, Afrika krátce poté. Austrálii již dělí jen stupýnek od konce, Amerika vzdoruje, ale nemá šanci uspět. Sever stejně tak. Vláda nadlidí se šíří krajem jako mor...

Pokrok nelze zastavit, populace nemůže ustrnout na mrtvém bodě, cílem je jít dál, jít výš. Není místo pro nedokonalost, není místo pro slabost či neuposlechnutí rozkazů. Vše směřuje k vytvoření nechybujících, dokonalých bytostí zvládajících jakkoliv náročné úkoly.

A přece... existuje kaz na téměř dokonale seřízeném mechanismu. Drobná vada na kráse promyšleného principu skvostné budoucnosti. Jsme to my- lidé. Stali jsme se už jen pouhými kódy ve spisech tvorů skutečně hodných života.

... Richard se ztěžka opřel o zeď. Od úst mu odkapávají sliny bolesti. Cítím se ponížen, zahanben. Nedokážu otevřít ústa, abych ho falešnými slovy útěchy ukolébal zpět k spánku. Jsem sláb. Tak strašně sláb. Další z lidských nedostatků. Aspoň teď bych si měl uvědomit, že si nezasloužím žít... Doplazím se ke svému příteli a stisknu  mu na znamení víry dlaň. Oba však víme, co nás čeká. Chybovali jsme. Chybovat je lidské, a proto špatné...

Richard zvedne koutky nateklých rtů a tiše zašeptá snad tisíckrát vyslovené: „ Jsem s tebou“... Zachraptí ocelová vrata, stěny nasají poslední srdcem vykřičené modlitby a vysoká postava kata, jednoho z Vyvolených, nám s úšklebkem plivne do tváře: „ Smrt je jen malou obětí za dokonalý svět“...