Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBolest
06. 03. 2006
1
1
555
Autor
Amélka
Opět. Stále tu byl a stále o něm věděla. Ne, nebyla to myšlenka či snad vzpomínka...
Seděla skrytá ve stínu mohutného dubu, který ji poskytoval alespoň na chvilku únik od horkých paprsků slunce. Po tváři jí stekla slza. První. Ale ne poslední.
Skrčená, jako kdyby se bála. Moc se bála. Ne vzpomínek. Života. Vítr si pohrával s listím a vlasy ji vál do obličeje. V očích neměla ani jeden plamínek života, bylo tam jediné. Bolest. Nebylo to pro ni jen slovo, znala ji víc jak by si přála. V ruce stiskla malý plíšek. Setřela slzu z tváře. Hlavou se ji honilo jediné, plavalo v té prázdnotě... Má? Nemá?Smí?Nesmí?Proč?Proč ne?
Má?Má dost sil? Má. Má právo? Má. Nemá? Neměla by. Smí? Je to na ni. Nesmí? Rozhoduj. Proč? Následky. Proč ne? Osvobodí se.
Celá se klepala. Ne zimou, ale bolestí. Plakala. Ne, slzy tekly samy. Dýchala.
Oči měla otevřená. Tiše hypnotizovala ten malý plíšek. Mohla ? Směla? Tolik sobectví. Ale to je lidské ne? Ale ano, nekraďte ji iluze.
Kov ji zastudil na kůži. Jen na chviličku zaváhla. Odhrnula si ze zápěstí náramky. Uviděla jizvy, krvavé řezance, které se ji táhly po ruce. Nostalgicky si po nich přejela bříšky prstů. Už tolikrát to prožila. Teď jen hlouběji. Chtěla víc jak pár kapek. Jak zaschlá krev. Zčernalá.
Zavřela oči. Nedívala se. Chtěla to mít už konečně za sebou. Přiložila kov k zápěstí. Jen krátce zastudil, pak se ji po kůži rozlila horká rudá tekutina. Tekla. Neměla konce. Věděla, že je to naposledy. Tak to chtěla. Ale ještě jednou. Naposledy. Vzala žiletku do ruky. Přiložila ji k nabledlé kůži na nadloktí. Zanořila ostří do kůže, masa. Krev tekla. Trochu. Ne tolik. A pomalu její myšlenka se naplnila krví.
S východem slunce našli tělo mladé dívky. Ležela v kaluži krve. Oči měla plné bolesti, ale prázdné. Jednu ruku měla v kaluži krve. Vlasy slepené krví. A na druhé ruce. Na nadloktí. Rýsovalo se jí slovo. Psáno krví. Víte co? Odpusťte mi...
Seděla skrytá ve stínu mohutného dubu, který ji poskytoval alespoň na chvilku únik od horkých paprsků slunce. Po tváři jí stekla slza. První. Ale ne poslední.
Skrčená, jako kdyby se bála. Moc se bála. Ne vzpomínek. Života. Vítr si pohrával s listím a vlasy ji vál do obličeje. V očích neměla ani jeden plamínek života, bylo tam jediné. Bolest. Nebylo to pro ni jen slovo, znala ji víc jak by si přála. V ruce stiskla malý plíšek. Setřela slzu z tváře. Hlavou se ji honilo jediné, plavalo v té prázdnotě... Má? Nemá?Smí?Nesmí?Proč?Proč ne?
Má?Má dost sil? Má. Má právo? Má. Nemá? Neměla by. Smí? Je to na ni. Nesmí? Rozhoduj. Proč? Následky. Proč ne? Osvobodí se.
Celá se klepala. Ne zimou, ale bolestí. Plakala. Ne, slzy tekly samy. Dýchala.
Oči měla otevřená. Tiše hypnotizovala ten malý plíšek. Mohla ? Směla? Tolik sobectví. Ale to je lidské ne? Ale ano, nekraďte ji iluze.
Kov ji zastudil na kůži. Jen na chviličku zaváhla. Odhrnula si ze zápěstí náramky. Uviděla jizvy, krvavé řezance, které se ji táhly po ruce. Nostalgicky si po nich přejela bříšky prstů. Už tolikrát to prožila. Teď jen hlouběji. Chtěla víc jak pár kapek. Jak zaschlá krev. Zčernalá.
Zavřela oči. Nedívala se. Chtěla to mít už konečně za sebou. Přiložila kov k zápěstí. Jen krátce zastudil, pak se ji po kůži rozlila horká rudá tekutina. Tekla. Neměla konce. Věděla, že je to naposledy. Tak to chtěla. Ale ještě jednou. Naposledy. Vzala žiletku do ruky. Přiložila ji k nabledlé kůži na nadloktí. Zanořila ostří do kůže, masa. Krev tekla. Trochu. Ne tolik. A pomalu její myšlenka se naplnila krví.
S východem slunce našli tělo mladé dívky. Ležela v kaluži krve. Oči měla plné bolesti, ale prázdné. Jednu ruku měla v kaluži krve. Vlasy slepené krví. A na druhé ruce. Na nadloktí. Rýsovalo se jí slovo. Psáno krví. Víte co? Odpusťte mi...