Madona z periferie

"Stála v potemnělé ulici a čekala. Louže u jejích nohou blýskaly neonovým světlem všudypřítomných reklam a vítr mezi popelnicemi proháněl kusy odpadků. Pršelo a kapky na její tváři tvořily slzavé cestičky. Poslední poblikávající lampa jí kreslila svou kalnou září kolem hlavy svatozář. Madona z periferie.
Podívala se na mě zkoumavým pohledem.
"Tak jsi nakonec přišel," řekla.
"Ano, přišel jsem. Volala jsi mne." Prosté konstatování faktu zaniklo v šumění deště. Natáhl jsem ruku uchopil stříbrný řetízek, který jí visel od tenkého pásku na boku. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě, nebránila se. Její rty se zvedly vzhůru a v očích jsem spatřil prosbu. Rozepnul jsem jedinou sponu jejího pláště a nechal ho sklouznout do bláta ulice. Noční tmou se zaleskla hebká pokožka a hroty jejích bradavek žhnuly vnitřním ohněm. Řetízek mě studil do dlaní a tiše cinkal.
"Vezmi si mě. Hned teď. Prosím..." Přerývavý dech rozlámal slova na jednotlivé slabiky a já ji položil na zem. Její rty šeptaly tichá slova, líbal jsem její nádherné tělo, každý milimetr, každou křivku jsem pokryl horkými polibky. Hladil jsem ji, nehty zanechávaly na její kůži rudé cestičky, kreslily symboly, které pulsovaly tepem jejího srdce.
Vnikl jsem do ní a propadli jsme vášni dvou těl, vášni utopené ve společném rytmu, pomalém a jemném i rychlém a tvrdém. Tak jako sám život. Hlasitě sténala a její svaly vzpínaly její tělo v touze pohltit celý svět. Jemně zářila, chladnou modří kalené ocele a zároveň rudě pálila jak plameny nejhlubších pekel. Svíjela se pod mým tělem, dlaněmi rozrývala bláto ulice. Pak se prohnula do oblouku, na zlomek vteřiny se zastavil čas, vesmír otevřel svou náruč a minulost, přítomnost a budoucnost se slily v jednu jedinou, rozmazanou čáru ohně. Zhroutila se k zemi, jak hadrová panenka. Plakala. Hladil jsem ji chvíli po vlasech a nakonec ji zvedl do náruče.
V uslzených očích jsem uviděl dvě jiskřičky. Dřív nebo později muselo přijít nevyhnutelné.
"Polib mě. Polib mě, prosím." Pomalu jsem přibližoval svá ústa k jejím pootevřeným a přitom se utápěl v hloubi magicky hnědých očí. Nakonec se naše rty střetly. Letmé doteky přešly v jeden táhlý polibek, pevně jsem se přitiskl a začal sát. Když jsem skončil, nehýbala se. Položil jsem její tělo zpět na plášť, poklekl a naposledy ji pohladil po vlasech. Sevřel jsem dlaně do hrsti, zvedl hlavu k obloze roztrhané krvavou září velkoměsta. Přestalo pršet a do čistého vzduchu se rozezněly hluboké údery zvonu z nedalekého kostela. Odbíjela půlnoc. Rozepjal jsem křídla a nechal jejich vesmírně černé peří načechrat větrem. Odrazil jsem se a stoupal k nebi, proplétal se laserovými paprsky a září mrakodrapů, stáčel kolem sebe světlo a realitu. Její opuštěné, bílé, nehybné tělo ještě dlouho poté zářilo v prachu špinavé, zablácené ulice a po mých tvářích stékaly slzy. Pak vše pohltil všudypřítomný smog a lepivá tma, já se ponořil do mraků a stoupal stále výš. V pevně sevřených dlaních mi zářila nově narozená hvězda."

---