Nad ránem

Vedle mě vychládá důlek, co zbyl po tvém těle. Co bylo, už není- i čas je relativní. Zase jsme nesplnili, co jsme chtěli, i když dneska to bylo v plánu. Hrnečky od vína jsou dopity. Přichází pomalu, ale jistě, ranní kocovina. A po skoro probdělé noci jen vzpomínka zbyla. Na podvečer, kdy se nám nad hlavou objevovaly a zase mizely miliony hvězd-nebo snad miliardy? Na tvé modré oči, ve kterých se odráželo špinavé světlo pouličních lamp a na ty stejné oči, které se vedle mě snažily usnout. Na tvé tělo ležící vedle mě,a z každého letmého doteku trocha nervozity a myslím, že nejenom na mé straně. Na dech, který jsem cítila pravidelně dopadat na svoji tvář- tak blízko sebe a přeci tak daleko. Na teplo sálající z tvého těla. Oh, jak krásné- však nastal čas a ty si musel odejít, už jen poslední silueta ve tmě. A zvuky linoucí se do ticha tmy při tvých krocích odvadějící mi tě pryč. Poslední nádech k pokusu- raději nic. A znovu důlek, co zbyl po tvém těle. Na kraji postele vychládají i ty poslední vzpomínky na nevyužitou šanci. A zase nic víc- snad to tak asi muselo být. Aby ty si zůstal ty a mně zůstalo mé já. Hledám důlek, co zbyl po tvém těle- není, zbyla už jen vzpomínka...

---