Dialog o lásce

Dialog o lásce

„Jé to je nádhera! Už jí nikdy nepouštěj, vždyť je tak úžasná…“ doslova zpívá jeho srdce.

„No co to pro pána boha vyvádíš?! To jsi zapomněl? TA TVÁ! Nebo snad chceš mít dvě? Vzpamatuj…!“ křičí rozum co může.

„Podívej, ty její krásné tváře, vlasy, oči, …, srdce, potřebuje tolik lásky. Ale i přes to, teď jakoby láskou září.“ stále čím dál líbezněji zní zpěv jeho srdce.

„To si jako myslíš, že můžeš dát lásku více ženám, nebo co? Mýlíš…“

„Neposlouchej ten ošklivej rozum,“ přerušuje stále častěji nádherný zpěv srdce ošklivý rozumný hlas, „je ti s ní přeci tak nádherně!“

…

            „Ano! Udělej to, vždyť tě tak přitahuje…! Srdce už dávno přehlušilo hlas rozumu. Jejich ústa splynula v mnoha nekonečných polibcích.

…

Byla noc a opět zazněl hlas rozumu:

„Pamatuješ? Slíbil jsi, že jí nikdy neopustíš, budeš se o ní starat a navždy chránit. Ona Tě miluje. A ty po dvou letech uděláš něco takového?“

„Bojím se že to skončí, vzniklo něco tak krásného, proč to nemůže trvat věčně?“ ptá se srdce celou noc, stále dokola, pomalu slábnoucí a stále víc přehlušující rozumem.

…

„Proč jsi ho to donutil udělat? Proč! To neexistuje jiná možnost? Vždyť jí teď strašně ublížil!“ zeptalo se ubrečené srdce následující večer rozumu.

„Jen tato možnost ublíží nejméně.“ odvětil rozum.

„Opravdu to ví rozum tak jistě? Cítím, že jí to bolí…“ možná ještě teď srdce pochybuje.