První regál

Už ho to opravdu unavovalo. Poslouchat donekonečna to nahnilé rajče, vyprávějící o dalekých jižních krajích, modré obloze a vůbec všechny ty světácké pindy někoho, kdo projel půl Evropy na nákladáku. A k tomu ještě ta blbá plechovka od coly, která se všemu tak připitoměle pohihnávala. To už bylo fakt k zbláznění. Přitom se měl ještě nedávno skoro jako v pohádce. Byl v prvním regále. Ano, slyšíte dobře, v prvním regále. Vrchol papírové reinkarnace. Ne ve druhém, určeném ke kopírování, k potupnému protažení studenou mašinou a k označkování nějakou neosobní tištěninou. A už vůbec ne ve třetím, mezi těmi navoněnými rolemi. No fuj. V prvním. Dopisovém. Byli vybraná jednotka, určená k popsání lidskou rukou, lidskými myšlenkami. Zlaté orámování, v každém rohu monogram, no prostě krása. Těch nádherných slov, která bráškové roznášeli v umělecky ozdobených obálkách do celého světa. A potom, jednou v podvečer přišel na řadu i on. Rozkošnicky se uvelebil na dřevěném stole, ale sotva stačil slastně zavřít oči, bylo po všem. ´´Má drahá. Musím se vám dnes k něčemu... ,´´ pak nemilosrdně zmuchlán a hozen do koše. Konec všem nadějím. Z koše do pytle a z pytle do popelnice. Ještě že tu alespoň nebylo moc plno. I když ta výřečnost jižního plodu chvílemi vydala za celý dav mlčenlivých. Celkem apaticky, možná i s pocitem ulehčení, že se dostane z téhle nemožné společnosti si začal uvědomovat jakési zemětřesení, stejnoměrné drncání a nasypání do obrovského pomalého mixéru. Všechny sny o recyklaci, o nové šanci v papírovém světě se definitivně rozplývaly. Ušpiněný, zneuctěný lidskými odpady všeho druhu, skoro až nedočkavě sledoval blížící se plápolavé světlo na konci tunelu. Taže kam to asi příště bude? Do prvního, do druhého, nebo do nějakého úplně jiného regálu?