Král a pes

Pan Werich promine;)

Žil, byl kdys král a ten měl psa,

 

a měl i zem, však žil v ní sám.

 

Jen on a pes. Ten pes vše žral,

 

měl tři sta kil a o sto víc

 

pak den co den. A král jen chud

 

a pes žral dál, cpal se jak drak,

 

a král měl hlad. No, co víc říct,

 

ten pes byl sud a král jak kost,

 

jak prach, jak nic.

 

   

 

Ten den král vstal (už jen tak tak)

 

a hned řval: „Pse!“ a pes byl tam.

 

„Už nic…“ řek král, leč vtom se zmoh,

 

„jdi pryč, ty pse!“ řval, „ať jsi pryč!

 

Já chci být sám, já sám mám hlad!

 

Jdi, pse, jdi pryč! Jsi jak můj sup,

 

jak měch máš břich.Vše co jsi zhlt,

 

měl já jsem mít! Tak zmiz už pryč!

 

Zmiz! Ať mám klid!!!“

 

   

 

A pes řek: „Haf,“ jen haf, nic víc.

 

Pak kles mu zrak, leč pán to chtěl

 

a tak pes šel. A dál byl hrad,

 

kde byl ten král. Byl dál a dál,

 

jak pes dál šel, a vtom byl pryč

 

a psí hlas vyl. Byl to snad pláč,

 

leč hrad byl pryč. I hrad i pán.

 

„Co dál? Co jíst? Kde spát teď mám?“

 

tak pes si lkal.

 

   

 

A pes šel dál. Šel, noc či den – 

 

jak plet si pac, že byl tak sám,

 

měl jen svůj hlad. A šel i čas,

 

jen král byl tam, co měl svou zem,

 

co měl svůj hrad. Jen král a zem,

 

jen hrad a stín, jak žal tam čněl.   

 

Pes šel moc mil. Až zhub o sto,

 

ba i víc kil, však furt měl břich,

 

co dvě stě psů.

 

   

 

Kde kříž dvou cest, tam u tří skal,

 

stál dům a chlév. I pes si řek:

 

„Snad daj mi špek,“ a tak byl hned,

 

kde dům měl dvůr. Kde stál ten chlap,

 

co měl pět brad, no, byl jak pán.

 

Pes ďál, co moh, co znal, vše ďál,

 

jen by si všim, ten chlap co dvůr

 

(a snad i dům), jak psu se zdál,

 

měl na svůj vrub.

 

   

 

Však byl to šenk. Chlap, co tam stál,

 

byl zlej psů vrah, měl nůž, jak dva,

 

a na psa řval: „hej! Pse! Jen stůj!

 

Já dám ti hned, co mám ti dát,“

 

a vzal ten nůž a ke psu šel.

 

No, co chtěl pak, pes měl svůj čich:

 

ten chlap by snad, mě raz dva říz!

 

To já chtěl špek, teď špek mám být?

 

Ne! Skok a pryč!

 

   

 

„Jsem pes! Ne vůl!“ pak na dům štěk,

 

když chlap to vzdal, však hlas psí zněl,

 

jen jak zněl dřív, jen haf a haf.

 

Pes vlek se dál. Byl sláb už tak,

 

že jen ten hlad, byl pro něj druh.

 

Tak táh se dál, co vrak, ne pes,

 

a kdo měl dům, hned hnal ho pryč,

 

vždyť jak hnůj pách, a kdo měl nic,

 

hned chtěl psa sníst…

 

 

Den za dnem šel, pes o dost zhub.

 

Však šel furt dál, vždyť byl to pes!

 

A ne jen pinč či co bys znal.

 

On byl ten Pes, jenž dřív byl král!

 

Měl srst i lesk, měl vous, měl šarm!

 

Byl vzor všech psů a sen všech fen!

 

Co jich dřív znal… A měl svůj hrad,

 

a měl co jíst. A dnes? Je sláb,

 

a čpí z něj hnis.

 

   

 

Pes zřel moc míst, zřel i tu zem,

 

kde je jen strom, zřel zem co spí,

 

zřel hrad jak noc i hrad jak den,

 

zřel zem, kde král má pět set bot,

 

zřel dům kde smrt chce krást všem čas,

 

zřel sůl i med, zřel lež a klam,

 

leč byl jen pes, ač psů byl král,

 

tak zřel vše sám. A byl vždy sám,

 

když měl zas hlad.

 

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

 

A tak šel čas… Ne, čas se vlek,

 

snad hůř než pes, jenž o dost zchud.

 

Teď byl jak had, byl jak ten prst

 

a nic už víc, jen prst a nic…

 

Když pryč byl rok, tak pes zřel hrad,

 

kde dřív měl dům, kde dřív směl spát.

 

Zřel hrad, kde král, byl pro něj pán,

 

však, že moc žral, tak hnal ho pryč.

 

A pes měl zlost!

 

   

 

Štěk: „já byl král! Pes! Ne jen host!“

 

a hnal se vstříc, kde čněl ten hrad,

 

hřměl co hřmí hrom, jak blesk se vkrad,

 

tam co byl sál, kde král – ne pán,

 

měl stát svůj trůn. A král tam byl

 

a byl tak sláb, že pes se lek,

 

že to už smrt. Byl kost a prach,

 

měl na sta žil, však byl a žil

 

i přes zlý puch.

 

   

 

I král se lek, když zřel ten běs,

 

co byl dřív víc, než prst – byl pes,

 

že na trůn kles a jal ho třes.

 

Vždyť byl si jist, že je to Ďas.

 

Tu klek si hned, řka že byl král,

 

leč zlý byl čas a on zle vlád:

 

„vždyť vše, co měl, já dal jsem psu.

 

Až zchud jsem tak, že jsem teď sám,

 

co kůl či dub.“

 

   

 

Pes vyl a klel a rval co zřel

 

(by ne, když král vše na něj sved).

 

A král jen lkal a král jen lhal,

 

to jak byl sláb, to jak se bál.

 

Psa jal se vztek, tak zlý jak noc.

 

A hryz hned sem a kous zas tam.

 

Král na znak spad a pes ho spolk,

 

to že měl vztek a že měl hlad

 

už víc než rok.

---