Nesněž už, vždyť nedýchám

Zevnitř a ven 

s tichoučkým syknutím 

já a tvé sliby praskají 

štiplavým štěstím 

a západem slz 

nad Anglií a polární září 

s bolestí v zádech  

 ..nesvírej tolik..  

a neplač pro mě, 

růže ze světlušek, 

ani výkřik tak vysoko nedoletí, 

jako tě přikryji šepotem lilií 

na kostkovaných snech 

o havranech mezi sněhovými vločkami 

a tajících dotecích 

těch dalekých porozumění  

..vždyť víš..  

nad našimi bodláčími vzpomínkami 

už jenom vrby máčí řasy 

v kalužích z těch mých pantomimických úsměvů 

jako by snad litovaly, 

že i já, dýmová víla, 

ležím mezi chrpami 

a nedýchám..