Jarní den

Chviličku po tom, když se to stalo,

Slunce se zeptalo, co se mi zdálo.

Vylezlo z pod kopce, začalo hřát,

Při této vzpomínce musím se smát.

Byla jsem na zemi a přece v ráji,

v říši kde pro radost zvonečky hrají.

Srdce se rozbuší z okolních krás,

to všechno završí slavíkův hlas.

Jarní král pozval mě na jejich bál,

s pozvánkou společně květy mi dal.

Krásně se usmál, prý těší se moc,

že se mnou v náručí protančí noc.

Náhle jsem stála uprostřed davu,

věneček z narcisů zdobil mi hlavu.

Z okvětí jasmínu ušit můj šat,

když libá vůně začala hrát.

Dveře se otevřou, uprostřed stál,

orchestr na počest pochod mu hrál.

Pokynul davu, přišel až ke mně,

Spanilý mocný pán této země.

„Vítám tě, krásko, květinko vonná,

jestlipak víš, proč ples dnes se koná?“

„Nevím, můj pane, snad pro celý svět?

Každého potěší voňavý květ…“

Potom jsme tančili – hodiny snad,

všude kde prošli jsme rozkvetl sad.

Když jsem se usmála, začal se ptát,

Zda jeho královnou nechci se stát.

Svatba se slaví za malou chvíli,

hosty jsou skřítci, elfi i víly.

Přizván byl každý, kdo okolo šel,

pohoštěn medem těch z nejlepších včel.

Byla jsem šťastná, lásku jsem měla,

v zemi mě všechno, co kdy jsem chtěla.

Uprostřed kytiček navěky žít,

nemuset v zimě víc o jaru snít…

Tou krásnou vzpomínkou začal můj den,

náladu povznesl nádherný sen.

S úsměvem na tváři vycházím z domu,

ptáčkové zpívají na každém stromu.