Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník 4

13. 03. 2006
2
0
2422
Autor
Piscis

2.září 1998  středa

Odpoledne mi maminka povídala, že se na mě nechce dívat, protože jsem hnusná a zavřela mě do koupelny. Musela jsem teda držet tam. Nechtěla jsem tam jít, takže mi přibylo 50 hodin. Nakonec jsem tam stejně musela. Nechtěla jsem jít do koupelny, protože si nemůžu rožnout a já se bojím tmy. Kdyby tam aspoň byla úplná tma – jenže světlo, které prosvítá dveřmi, vrhá podivné strašidelné stíny. Hned naproti dveřím máme zrcadlo, takže to potom vypadá hrozně když jsem tam sama zavřená. Bojím se. Nemám pro ten strach žádné vysvětlení, prostě se bojím těch stínů. Vím, že tam se mnou nikdo není, žádný duch nebo něco podobného. Ale může tam být pavouk. A z těch mám taky strach. Někdy dám oko až k té škvíře, kterou prochází světlo a snažím se uvidět něco v kuchyni. Sice je mi to úplně k ničemu a nevidím vůbec nic, ale aspoň se zabavím. Jediné, co je dobré na mém pobytu v koupelně je, že mě tam maminka nevidí a tudíž můžu mít ruce dole. Stačí jenom poslouchat kdyby šla.

 

4. září 1998  pátek

Zase jsem byla zavřená v koupelně, můžu vyjít jenom když jdu na záchod nebo když mi maminka řekne. Jenže ta mi řekne až večer. Vím, že nejsem moc hezká, ale copak jsem tak škaredá? Mám z koupelny strach. Nechci tam být. Zapomněla jsem ještě na jednu výhodu – můžu tam brečet. Nikdo mě nevidí, stačí aby to nebylo slyšet. Jinak brečet nemůžu. Maminka mi hned přidá hodiny. Bojím se, že si tohle bude číst. Musím to dobře schovat. Nechci, aby věděla jak se cítím. Nechci aby o mně vůbec něco věděla. Připadá mi, že všechno vždycky otočí proti mně. Nic jí není dost dobré. I když mě ostatní chválí, ona nikdy neuzná, že jsem v něčem dobrá. To Krákora je dobrá ve všem. A prý je i krásná, prý mnohem hezčí než já. Já jsem prý moc vybledlá, to Krákorka je aspoň výrazná a ty její rtíky! Ty si zvlášť nemůže vynachválit. Pořád se s ní mazlí a objímá ji.

To už ale bude z výhod koupelny všechno. A nic to nemění na tom, že tam mám strach. Myslívám na tebe Nastěnko, pokaždé když tam jsem. Vlastně pokaždé, když je mi smutno. A to je mi skoro pořád. Často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych nebyla. A vždycky přijdu k tobě. Už bych tě neviděla. A já jsem šťastná, když tě vidím. Snad to nikdo nebude číst – mám tě ráda. Vím, že ty mě ne. To nevadí. Stačí mi vidět tě, vidět, že se máš dobře. Stačí když mě pozdravíš a usměješ se. Hned mám hezký den. Aspoň mám doma na co myslet. Myslím na každý úsměv – ne jen na ty tvoje. Jsem moc ráda, když se na mě někdo usmívá. Fakt moc ráda. Potřebuju vidět úsměvy, abych v sobě měla aspoň trochu radosti. Aby ta bolest tak nepřevažovala.

 

7. září 1998  pondělí

Paní učitelka z výtvarky mi napsala do žákovské pochvalu za pomoc při přípravě nové učebny VV – to jak jsem tam byla o prázdninách. Maminka na to nic.

Musím psávat 20 listů za to, že jsem rozlila mléko.

Dnes v noci tata chtěl spát s maminkou v ložnici a ne jako dřív v obýváku a maminka nechtěla. Tak se sebrala a šla si lehnout do kuchyně na lavici. Začala to tam přestavovat – posunula stůl, aby si k té lavici mohla přisunout židle a měla to jako provizorní postel. Tata to zase dával zpátky a pořád se dohadovali. Nakonec na té lavici spala. Takže teď máme nábytek přestavěný pro změnu v kuchyni. Divím se, že mamince nevadí, že bude mít drobečky v „posteli“. Mně by to vadilo.

 

10. září 1998  čtvrtek

Maminka pořád spává v kuchyni a každý večer se s tatou o tom dohaduje a pořád přesunují ten stůl a židle. Maminka mi každou chvíli říká, že mám stát na její straně a bránit ji. Pokaždé, když zaslechnu nějaký podezřelý zvuk, křik, hádání nebo něco podobného, přiběhnu jako cvičená opička a říkám: „Tato nech maminku být“. Takže tohle teď mám na práci každý večer. Nebaví mě to. A ani mi za to maminka nic neodpustí. Bere to za ty roky už jako samozřejmost. Krákora, ta samozřejmě nemusí – ta jen občas. 

 

15. září 1998  úterý

Psali jsme písemku z přírodopisu. Paní přírodopisářka stála celou dobu u mé lavice, protože je tam ten přístroj, který když se zapne, tak zobrazí nad tabulí otázky. Samozřejmě jsem houby viděla, neboť mi ta ctěná osůbka zavazela. Tak jsem se tak různě nakláněla. Ona si toho všimla skoro až když jsem to měla dopsané a povídala, že pokud chci, ať se přesadím. No už jsem zůstala. Kdo by taky radil Kudlince. Pak už se ale otočila čelem ke mně, tak to stejně nešlo. Sledovala mě. Nad jednou otázkou jsem přemýšlela trochu déle, potom jsem to škrtla a napsala něco jiného. Podívala jsem se na přírodopisářku – jen tak bezděčně – a ona si oddechla a pokyvovala hlavou.

Maminka už zase spává v pokojíčku na mé posteli a já sama v ložnici. Jsem tam ráda sama. Můžu si v klidu psát deník, můžu si pobrečet. Jsem sama!!! Zbožňuju ty okamžiky, kdy jsem sama.

Pohádala jsem se s Kudlinkou. Prý už ji to nebaví, jak pořád nemůžu chodit ven a k ní. Co jí mám říct? Jak jsem jí to měla vysvětlit? Říkala jsem, že mi to maminka nedovoluje a ona že za ní půjde a že se přimluví. Nechci, aby to dělala. Maminka pak vždycky vynadá mě a přidá mi hromadu hodin. Jenže jak by to Kudlinka mohla pochopit?

 

17. září 1998  čtvrtek

Dostávali jsme opravené písemky z přírodopisu a mám jedničku! A dvakrát podtrženou!!! Jsem nejlepší ze všech devátých tříd u nás ve škole!!! Maminka na to zase nic neříkala – bere to jako samozřejmost.

Kudlinka bohužel dodržela slib, zazvonila u nás a začala maminku přemlouvat, abych mohla jít ven. Maminka že ne a Kudlinka pořád chtěla zjistit proč nemůžu. Maminka jí to stejně nevysvětlila. Ani já jí to nemůžu vysvětlit. Přibylo mi za to dalších 50 hodin. Proč mi to děláš Kudlinko? Vždyť jsem tě prosila, abys k nám nechodila.

 

21. září 1998  pondělí

První hodinu jsme s Kudlinkou roznášely po třídách Mladé čtenáře. V 7.C zrovna učila Nastěnka. Moc ráda jsem ji viděla.

Dostala jsem jedničku z chemie z názvosloví, takže mi odbyde jedna hodina.

Jinak je všechno pořád stejné. Držím a hodiny mi pořád přibývají. A pořád kvůli hloupostem. Aspoň podle mě to hlouposti jsou. Nebo jsem vážně tak neposlušná? Když slyším co si Kudlinka dovolí ke své mamince ani jí to nechci věřit. Vždyť já ani mluvit nemůžu a ona…..Nebo když se snaží mi poradit, vždyť to, co mi radí je pro mě nemyslitelné.

 

23. září 1998  středa

Z písemky z němčiny jsem dostala dvě jedničky – dvě hodiny jsou fuč.

Dneska jsem si chvilku po škole vykládala s Naďou. Šly jsme s ní s Krákorou společně domů. Kudlinka totiž měla koncert, tak šla ze školy dřív. Maminka ale pustila domů jenom Krákoru. Mě nechala za dveřmi a do zámku dala klíč. Prý už mě nechce, prý si adoptuje nějakou Tamarku. Už dlouho o ní básní, jaká je skvělá. Myslela jsem si, že to říká jen tak, ale teď mě tím vyděsila. Prý ať si jdu kam chci, klidně pod most. Prosila jsem ji, ale ona nic. Šla jsem k Nadě. Pověděla jsem její mamince, že mě ta moje nechce pustit domů – že nevím proč. Vždyť to taky nevím! Jenže ona mě poslala zpátky domů s tím, že to bylo určitě nedorozumění, že se to vysvětlí. Co jsem měla dělat? Nastěnko za tebou nemůžu – nevím, kde bydlíš a ke všemu bych ti musela všechno říct. A to já nedokážu. Bojím se. Šla jsem teda zpátky a prosila jsem maminku. Dlouho jsem jí brečela za dveřmi, jen potichoučku aby mě nikdo neslyšel – to by mi zase vynadala. Pak mě pustila dál a řekla, že si mám kleknout, sepnout ruce a poprosit ji, jestli můžu zůstat. Tak jsem to udělala – několikrát, protože se jí to nezdálo dostatečně vroucné. Jak by taky mohlo, když jsem do toho brečela a strachy pomalu koktala. Pak jsem jí ještě musela slíbit, že ji budu ve všem na slovo poslouchat. A hned mi rozkázala, že nebudu vůbec chodit, ale že když si budu chtít někam dojít, budu se muset plazit. Tak jsem se plazila. Jak mi bylo to ani popsat nedokážu. I hadr na zem znamenal v tu chvíli víc než já. Asi by opravdu bylo lepší se zabít. Copak to má smysl? Skončí to někdy? Pálí mě ruce. Mám je odřené. Když jsem mamince ukazovala, že je mám odřené a teče mi krev jenom se smála. Jak se může smát, když mě to tak bolí? Hlavně na duši to bolí. Strašně moc. Chtěla bych být s tebou Nastěnko. Ty by ses mi určitě nesmála.

 

26. září 1998  sobota

Ve čtvrtek přijel tata, takže plazit se už naštěstí nemusím. Jinak nic nového není. Pořád držím nebo jsem ve škole nebo jím nebo spím. Nic jiného nedělám.

 

30. září 1998  středa

Nastěnko, jsem otravná, já vím. Zase se obracím na tebe. Je mi hrozně. Bude ti vadit, když si představím, jak mě objímáš? Promiň mi to prosím. Nemůžu jinak. Je mi hrozně a potřebuju, aby mi bylo líp. Potřebuju všechno zvládnout. Potřebuju tebe. Pochop to. Já vím, že žádám moc. Ach ty můj krásný sne, kdybych tě objala ve skutečnosti, vyrazila bys se mnou dveře, co? Ještě, že to nevíš. Nikdo mě neobjímá. Někdy babička, ale maminka jí to stejně zakazuje. Nebo možná zakazuje není to správné slovo, ale ty její řeči……….


wedle_vazy
14. 03. 2006
Dát tip
velice zvláštní**

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru