Kupředu se dívej, anděli

Neřekli jsme si nic, co bychom předem nevěděli. Jen jsme spolu, každý sám za sebe, ale vlastně i z pozice toho druhého, definovali naše vzájemné pozice. K sobě navzájem, k našim láskám i neláskám, sami k sobě. Zapíjeli jsme slanost opečených brambor a matesů, zprostředkovali jsme si přímý přenos našich zdánlivě vyšumělých, ve skutečnosti však čerstvě zjizvělých emocí. Neházeli jsem jeden druhému hrách pod nohy. Nevyčítali. Jen jsme si občas hlouběji povzdechli. Nad sebou. Nad tím odnaproti. I nad rozklepanými nejistými kroky odcházejícího notorika. Kdo ví, jaké budou naše kroky za pár let? Nelituji sama sebe. Svých pohnutých a zhrzených, vzájemně se prolínajících minulostí. Ani nadějných budoucností sevřených do sádrových krunýřů nesplnitelných očekávání. Možná jen trochu lituji, že moje cesta k nelitování byla tak dlouhá. Události přicházejí a odcházejí a vtiskují nám své nenápadné odkazy. A je jen na nás, kdy si najdeme čas na to, správně je přečíst.

---