Toto je místo na úvod, který by vám měl ukázat, jak je ten autor neskutečně geniální a jaký žije zajímavý život. Zároveň by zde autor měl prozradit něco ze svého soukromí a tím poskytnout bulvárním plátkům materiál, na kterém se mohou pořádně vyřádit. Autor by toho měl udělat ještě víc, avšak takové věci tomuto autorovi nic neříkají. Částečně také, že autor žije průměrný život, aféry s prezidentovou manželkou se mu zatím zdárně vyhýbají a ve své skříní též žádné kostlivce neuchovává. Tak.A teď se možná dostaneme k tomu, proč tohle vlastně čtete.

O trablích únosců a věcech  příbuzných.

 

Boying 474 společnosti Disney Airlines se vznášel nad mraky. Tedy vlastně nevznášel. Kdyby se takto choval, měl by během chvíle na krku žalobu za porušování fyzikálních zákonů ve FEDERÁLNÍM vzdušném prostoru a z toho by se v životě nevyhrabal. Řítil se tedy supersonickou rychlostí, která nebyla v rozporu se žádným z amerických zákonů a tudíž byl v bezpečí (alespoň v této výšce. Kdyby se pohyboval o několik tisíc metrů níže, dostal by se do seriózních problémů). Další popis situace je bezpředmětný, pro případ zájmu odkážu ctěného čtenáře na propagační fotografie libovolné letecké společnosti. Nás ale suchý popis beránků pasoucích se na blankytně modrých širých plání nezajímá. Sice by to přidalo na romantice celé situace, ale co je vlastně romantického na desítkách tun průmyslového materiálu snažícího se udržet někde, kde vlastně nemá co dělat? Proto se raději přenesme dovnitř, kde je situace mnohem zajímavější.

   V kabině letadla bylo celkem rušno. Jakýsi muž zrovna vysvětloval svému sousedovi, že OPRAVDU není příznivě nakloněn ideji otevření okénka. Jeho soused oponoval tím, že si nutně potřebuje odplivnout a že takové odplivnutí nemá žádnou cenu, pokud není provedeno tak, aby se výsledný produkt rozprskl na předním skle vozidla jedoucího vzadu. Poté, co se do hádky vložila letuška s tím, že nejbližší vozidlo je 10 000m směrem dolů a tudíž by bylo velmi obtížné se trefit, muž umlkl a jal se raději prozkoumávat prostory mezi prsty na nohou.  Ne, že by to bylo dostatečné řešení hádky, ale alespoň byla zažehnána hrozba dekomprese v kabině a tak se jí už nikdo nadále nezabýval. Nyní se přesuneme dále po kabině. Kamera v tuto chvíli zabírá muže v dlouhém kusu bílého hadru (v rohu jeho róby bylo možno povšimnout si razítka s nápisem HOTEL U GALANTNÍ KOČIČKY) s turbanem, plnovousem a scimitarem na kolenou. Samozřejmě, že nikomu takový zjev nepřišel podezřelý (nikdo netouží po vypálení své ambasády v té či oné zemi). Takže se přesuňme od naprosto nepodezřelého Araba dále. Třeba k evropanovi středního věku v dokonale padnoucím obleku. Vypadá nevinně, že? Najednou se zvedl ze svého místa u okénka a jeho ruka zajela k náprsní kapse. Opatrně se rozhlédl. Něco ho zřejmě zaujalo na zádi kabiny. Vrhl tím směrem vražedný pohled a posadil se zpět jakoby se nic nedělo. Po zhruba čtvrthodině se začal chovat velmi nervózně a vrhal na záď letadla další a další pohledy. Pak se náhle zničehonic vztyčil a prudce zajel rukou k již zmiňované náprsní kapse vyrazil do uličky. Jeho ruka vyjela ze záhybů obleku a na světlo boží s sebou vytáhla jakýsi předmět. Při bližším ohledání, které bylo poněkud složité z důvodu rychlosti, kterou muž sprintoval na záď letadla. Bylo zjištěno, že to byla role toaletního papíru. V tu chvíli už ale za ex-podezřelým mužem zapadly dveře od palubního záchodku a nad nimi se rozsvítil rudý nápis „IN USE“.

 

„Velký bílý řitě a my ’krz ně prolítáme,“ poznamenal druhý pilot Bomb Aboard na adresu mraků, líně se povalujících po nebi, které vskutku připomínaly sedací ústrojí.

Kapitán letadla se zasmál.

„Buď rád, že to je jenom banda bílých prdelek. Lepší, než, kdybychom prolétali přes jednu velkou černou blýskající zadnici.“

„Naopak, s velkou prdelí by byla prdel. Ta turbulence před půlhodinou nestála ani za psí štěk. Já chci trochu vzrůša, starouši!“ odpověděl se zábleskem v očích Bomb.

„Měl ses dát radši k armádě.“

Kapitán si povzdechl a zadíval se do dáli na beránky, plující po nebeské báni. Už byl v branži dlouho, ale s takovým charakterem, jaký teď seděl vedle něho na sedadle kopilota, ještě nespolupracoval. Pochyboval, že rozjařeného mladíka, odbývajícího si o deset let zpožděnou pubertu, nevyhodí při nejbližším mezipřistání z letadla. Opravdu by bylo lepší, kdyby  se Bomb dostal k vojenskému letectvu, tam by ho alespoň trochu srovnali do latě. Až by poznal, co to znamená přátelská herda od dvoumetrového kamaráda jménem Bubba, tak by se rád zbavil svých manýrů hodných čerstvého pubescenta. Pravda je ale takové, že ač se mladík snaží vypadat co nejzdrceněji z toho, že nemohl osedlat železného orla za peníze americké armády, ve skutečnosti mírně řečeno neměl na vojenské létání koule. A tak nyní, frustrován ze své neschopnosti, soptí při běžných, nudných linkových letech. 

„Á, kotě, konečně tě tu mám!“

Tahle věta znamenala, že kopilot zaregistroval příchod letušky do kabiny.

„Hm. Chcete něco, pánové,“ zeptala se půvabná bruneta.

„Dal bych si…,“ začal kapitán, ale jeho kolega ho předběhl.

„Jasně, že jo! Frťana ohnivý vody bych si dal!,“ zvolal a pod rozzuřeným kapitánovým pohledem rychle dodal: „Kafíčko bude stačit...“

„Dám si také jedno,“ řekl unaveně kapitán a omluvně se na letušku usmál.

Bruneta se otočila a chystala se odejít z kabiny, když tu na jejím pozadí s tichým plesknutí přistála Bombova ruka. Prudce se otočila, aby dala opovážlivci co proto a zastihla jej uprostřed dokonale vykonstruovaného aktu.

„…a tak jsem vytáh’ TÁÁÁÁÁÁKOVÝHODLE sumce… jé, promiň, kotě, já nechtěl.“

Letuška vrhla na pilota nevěřícný pohled a pak se rozhodla incident přejít mlčením a vypochodovala z kabiny.

„Viděl jsi ten pohled, starouši? Ta mě žere,“ rozplýval se zrovna Bomb, když se znovu otevřely dveře a letuška pomalu couvala zpět do kabiny.

„Vidíš, nestačilo jí to, jde si pro přídavek…,“ začal pilot.

Kapitán jenom kývl hlavou někam směrem k letušce, která se zrovna otáčela. Za ní zahlédl Bomb jakousi temnou siluetu.

„Ten pán si s vámi zřejmě chce promluvit, kapitáne,“ pronesla roztřeseným hlasem bruneta.

 

„JAK, UNESENO?!!!,“ Zařval ředitel společnosti Disney Airlines Donald Mickey až se zatřásla kancelář a jeho poradci povolil pásek u kalhot.

„No, pane, víte… asi se nějací muži s černými maskami zmocnili pilota i cestujících, tedy alespoň tak jsem to vidél ve filmu. Ale nebojte se, komando…,“ začal vysvětlovat poradce, zatímco si přetahoval kalhoty přes kolena.

„JÁ VÍM, JAK SE UNÁŠEJ LETADLA!!!! CHCI VĚDĚT, JAKTO?!!! JAKTOŽE NĚKDO PŘES VŠECHNA BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ UNESOU NĚJAKÝ NEGŘI PRVNÍ LET NOVÝHO PROTOTYPU BOYINGU???!!! TO MĚ BUDE STÁT MAJLANT!!!!!“

Poradce sebou škubl tak, až si utrhl knoflíček od kalhot, které si zrovna zapínal.

„Dovolím si vás upozornit, pane, že jste nevědomky pronesl rasistickou poznámku, což škodí vaší image hodného bohatého strýčka, kterou se vám zatím úspěšně daří oblbovat celý svět, který zatím netuší, jaká oportunistická zazobaná svině jste,“ upozornil šéfa jemně.

„PITOMČE, NEMLUVÍM O ČERNOŠÍCH, ALE O TERORISTECH V ČERNÝCH MASKÁCH!! NAUČTE SE TROCHU SI VŠÍMAT KONTEXTU!!!“ zařval Mickey a pak se zarazil…

„Mimochodem, Neschopný, to byla zajímavá a moudrá připomínka, kdopak vás to naučil?“ zeptal se teď již klidným hlasem

„Vy sám pane. Říkal jste, ať vám řeknu tahle slova, kdybyste se náhodou nechal příliš unést situací,“ odpověděl poradce, zatímco si vytahoval z boty tkaničku a přivazoval si s ní kalhoty.

Ředitel ho jemně poplácal po tváři.

„Výborné načasování, Neschopný. Zdá se, že nejste takový budižkničemu, za jakého jsem vás považoval. Od teď již nejste Neschopný, ale jen Bezvýznamný. Gratuluji k povýšení, můj generický služebníče“

„Je mi ctí, pane! Váš pokorný patolízal vždy k službám, pane!,“ zvolal poradce a sklapnul botky.

Ředitel se otočil, sevřel ruku v pěst a v očích mu zaplál oheň:

„Ale teď tu máme menší záležitost, kterou musíme vyřídit“ prohlásil pevným hlasem bojovníka a přešel k oknu.

Bylo by to dokonalé gesto hodné postavy akčního filmu, kdyby ovšem při prvním kroku nedošlápl na banánovou slupku. A pak už z pozice „žába rozpláclá na silnici“ jenom hrozivě koulel očima na svého poradce, který si s nevinným výrazem v obličeji olizoval prsty.

Náhodný pozorovatel by mohl zaslechnout šeptem pronesenou větu:

„Gratuluji, Imbecilní.“

 

   Na té budově nebylo nic zvláštního. Byla naprosto normální, šedá a nudná jako páteční škola. Naprosto všední. Jediná věc, která snad mohla vzbudit nějaký zájem byla oprýskaná cedule na zdi s nápisem:

 

VENI VIDI VICI INC.

Žoldáci k pronájmu.

 

Najměte si naše svalouše pro jakoukoli

Práci od ostrahy objektů po soukromé

Občanské války. Naši agenti dokonale

Zapadnou do prostředí. Vyberte si

Svého Mujahedina, neonacistu

Či úchylného hackera.

Provozujeme též služby Gigolla pro

Dámy od 18 do 30 let.( Bubba bere

Jenom od patnácti níž).

 

Pod touto cedulí byla další, lákající zájemce o zaměstnání.

 

Hledáte perspektivní zaměstnání s vysokým platem?

Chcete poznávat cizí země a jejich kulturu? Nebo

Jste jen chudý student a chcete si přivydělat?

Přidejte se k nám. Nabízíme příjemný kolektiv a

doživotní smlouvu krátkého trvání(ne déle, než

půl roku).

 

A ještě jedna, která jasně vyjadřovala motto společnosti, vyvedené neumělou básnickou formou:

VOX POPULI, VOX DEI

Tak jim dejte po kulích

A nechte zbraně mluvit.

 

 

„Ne, pane, dodatečnou výbavu jako jaderné hlavice nebo napalm si musíte sehnat sám. Je mi líto, ale my jsme tady žoldáci a ne poslíčci. A… cože? Ano, znásilňování žen provádíme zdarma, za děti a starce si budete muset připlatit podle standardní sazby… Domácí zvířectvo? Kdepak, nic takového. Teď řádí ptačí chřipky a podobná svinstva. Nemůžeme vystavovat zaměstnance nebezpečí…. Je mi líto, ale tak to prostě je. Jestli se vám to nelíbí, tak si najděte jinou agenturu. Nashledanou, pane.“

   Chuck Justice, velitel komanda žoldáků z firmy Veni Vidi Vici, Inc., zlostně prásknul telefonním sluchátkem do vidlice. Respektive prásknul by, kdybychom nežili ve 21. století, kdy už telefony mají katastrofální nedostatek vidlic. Pointu ale, vážení čtenáři, chápete, ne?

„Zatracení zbohatlíci! Pořád říkají  Alespoň malou genocidu, nudím se, a myslí si, že všechno uděláte za ně!,“

odplivnul si a rozhlédl se po místnosti ne nepodobné tajné zbrojnici sovětského svazu. Mezi hromadou sto let starého válečného harampádí zde posedávali muži v khaki úborech a krátili si čas jak jen mohli (Kupříkladu starou známou hrou na dolování obsahu nosu). Uniforma je silné slovo pro označení jejich svršků. Každý totiž na sobě měl zrovna to, co mu přišlo pod ruku, hlavně, že to bylo khaki. Takže zde seděl i muž v khaki turbanu, který se odmítl zpronevěřit tradici v oblékání svého národa, ale zároveň nechtěl porušit řád firmy.

„Dneska žádná šichta, chlapci. Je mi líto.,“ oznámil Chuck svým kolegům a podřízeným.

V odpověď se mu ozvalo nesouhlasné mručení.

„Jak dlouho máme čekat na pořádnou práci, šéfe? Takhle nás za chvíli zavřou pro nedostatek zakázek,“ ozval se nespokojeně obrovský hromotluk s vyholenou lebkou a tetováním ve tvaru srdíčka s nápisem maminka, rýsující se na jeho mocných bicepsech, který zrovna čistil těžký pěchotní kulomet.

„Modleme se  k Alláhovi, abychom co nejdříve dostali práci,“ řekl zasněně muž v khaki turbanu a poklekl.

Chuck s povzdechem vhodil do hrnečku pytlík s čajem a zapnul varnou konvici. To, že za poslední měsíc nedostali jedinou pořádnou zakázku, ho trápilo. Chlapci už začínali být nervózní, protože dlouho nikoho nevykuchali a nestáhli z kůže. Jsou to dobří chlapci, nějak to překlepem a bude líp, pomyslel si, ale sám tomu moc nevěřil. A pak tu ke všemu byla ta záležitost s pojišťovnou. Potom, co odmítla zaplatit ztrátu mnoha tun těžké techniky, ztracených v minulé misi s tím, že výbuch vzešlý od oharku odhozeného do nádrže není poškození při výkonu zaměstnání, ocitla se společnost na pokraji bankrotu. V tom si přes temné mraky jeho chmurných úvah proklestil cestu zvuk telefonu. Když vás z hlubokých úvah vyruší vlezlé pípavé zvonění, máte sto chutí udělit jisté věci nějaké to fyzické poškození. Stejně tak Chuck. Ale pak se rozmyslel, zarazil se v půlce výkopu, který by zapříčinil předčasný exitus telefonní mašiny a raději zvedl sluchátko. Po chvíli už jenom s úsměvem od ucha k uchu zavěsil.

„Máme práci, pánové! Volal nějaký Imbecilní či co, že jeho šéf má problém a nutně potřebuje žoldáky! Připravte se, pánové. Asi se trochu proletíme,“ Zvolal nadšeně na celou místnost, která okamžitě propukla v ohlušující jásot.

   Ať se na něj podíváte z jakéhokoli úhlu, přijde vám na tom šedém a nudném domě na Wall Street něco zvláštního…

 

    Samir Khrissa zíral na jakýsi ostatním neviditelný bod v prázdnotě azurové oblohy. Jeho skupina měla situaci plně pod kontrolou. Ti prašiví bezbožní psi se nezmohli na nejmenší odpor. Jediný problém překvapivě představoval jeho krajan. Muslim se scimitarem  podle něj vypadal velmi podezřele, skoro jako osoba, která vyznává stejné hodnoty a chystá se ke stejné akci, jako on a jeho věrní – a to sice unesení tohoto železného, létajícího, prašivého a bezbožného psa. Bohužel však člověk, jež se zdál být spřízněnou duší projevil jinou tendenci. Věčná škoda. Důvod, proč teď  věnoval veškeré soustředění na hledání jakéhokoliv bodu v nekonečné modré prázdnotě byl jiný. A to sice druhý pilot. Na rozdíl od zkušeného kapitána, který pochopil, že odpor je marný a teď poslušně pilotoval podle jeho rozkazů, byl jeho mladší kolega mnohem akčnější. S mohutným řevem „GERONIMO!!!“ se vrhl na jednoho z jeho mužů. Byl však polapen a za tento delikt svázán a  zavřen na palubní toaletu (nejdřív z ní musel být vyhozen jakýsi muž v obleku, který si stěžoval, že přece svítí značka IN USE, takže by neměl být nikým vyrušován). Bohužel se mezi Khrissovými bratry našel dostatečný idiot, který mu zapomněl dát do pusy roubík.A tak se teď kabinou mezi vzlyky a volání maminky nesly nadávky v nějakých dvaceti jazycích a padesáti dialektech, což velitele Válečníků Alláhových silně iritovalo. Aby toho nebylo málo, tak se viník v komnatě nejvyšší potřeby zašprajcoval, takže nebylo možno otevřít dveře a umlčet ho. A tak se Alláhův syn z důvodu zachování duševního zdraví snažil odčerpat svou pozornost od mladíkových nelidských skřeků (zkuste si někdy hodinu v kuse brečet a zároveň se snažit proklít celý svět i s podsvětím a nadsvětím do desátého pokolení) k hejnu mraků, které pluly po obloze. Tato snaha však měla jedinou chybu: k úspěšnému dosažení cíle zde chyběly právě ty mraky. A tak Khrissa zoufale tápal očima před sebou ve snaze zachytit se alespoň té nejmenší změny v odstínu modré. Zrovna když se mu povedlo všimnout si mikroskopické tečky na samém okraji jeho zorného pole, byl náhle vyrušen ženským hlasem.

„Já musím“

„Cože,“ zeptal se. Přes ten zpropadený jekot nebylo slyšet vlastního slova.

„Muset!!!!!! Lulat!!!!!!,“ dostalo se mu odpovědi hodné dvouletého děcka.

S povzdechem odtrhl pohled od oblohy a zaostřil na letušku v pravoúhlém předklonu, která se jako žáček hlásila o slovo. Nutno říci, že to se spoutanýma rukama byl vskutku heroický akt.

„Hm. To budeš mít asi těžké, teď tam je náš řvoun,“ řekl zadumaně.

„ALE JÁ MUSÍÍÍÍM!!!!“ vyjekla zoufale letuška.

Louži v kokpitu opravdu nechtěl, způsobilo by to menší změnu atmosféry a pilot by pak třeba nebyl tolik ochoten kooperovat. S povzdechem odemkl letušce pouta a řekl jí:

„Budeš ale muset do nákladového prostoru. Ale asi to je fuk, tam je místa dost. Nehledě na to, ty zbohatlické hadry, co tam mají v kufrech, výborně sají“

Otevřel letušce dveře od kokpitu a ta se vybelhala ven.

    Jakmile se za Jeenie Blonde, letuškou na Boyingu 474, zaklapla dvířka kokpitu, nabrala přímý kurs nákladový prostor. Mezitím však musela projít kabinou, kde seděli cestující a mezi nimi se pohybovali muži se samopaly. Jako první zaregistrovala letušku jakási babička se slamákem na hlavě. Zastavila ji, podívala se jí do očí a pohladila po tváři. Z očí jí vytryskly slzy.

„Ach, proč jen je na světě tolik zloby? Proč musí lidé ubližovat svým bližním? Před chvílí tady zmlátili toho chudáčka mujahedýnka s mečem, který se nás snažil bránit. A teď i takovou mladou dívku jako jsi ty. A k tomu tak, že se ani nemůžeš postavit,“ naříkala stará dáma a laskala letušku, která teď nasadila více než bolestný výraz.

„Poslyšte, mě nikdo nezmlátil, já jenom musím…“

„Samozřejmě, že o tom musíš pomlčet, dcerunko. Ale násilí, jehož se dopustili je jasně vidět. Neboj, už ti nic neudělají,“ pokračovala babička a tiskla Jeenie blíž k sobě.

„Ale vy mě nechápete…“ zaprotestovala letuška tichým, třesoucím se hlasem.

Postarší dáma si ale položila její hlavu do klína a začala ji vískat ve vlasech.

„Vždyť ty se celá třeseš, dítě. Neboj se, vyplač se babičce na kolenou“

To už ale nápor na letuščinu výdrž přesáhl kritickou hodnotu a ona se tedy se svojí důvěrnicí musela rozloučit. Udělala to rychle, efektivně a s blíže neurčeným dopadem na stařenčino vetché tělo. Poté se náhle narovnala a nasadila sprint, kterým by vyhrála jakékoliv olympijské hry v minulosti, přítomnosti i budoucnosti (včetně předminulosti, předpřítomnosti a dokonce i předbudoucnosti).

 

   Jaffar Sultaan pomalu rozlepil oči. Jako v mrákotách zamžoural na svět kolem sebe. I když to, co viděl se dá světem nazvat jen těžko. Podsvětí by byl přesnější výraz. Pokusil se pohnout, avšak tento pokus byl odměněn silnou bolestí, rozlévající se celým jeho tělem. Jeho smysly se konečně začínaly probouzet a to, co zjistily, je ani v nejmenším nepotěšilo. Jaffar si nevzpomínal, kdy byl naposledy takhle zmlácen. Asi v mládí, kdy si na něj dovolovali jeho starší bratři. Vyrůstat v Iráku nebylo nikdy lehké. Zvlášť v horské pohraniční oblasti, kde žila jeho rodina. V oblasti zamořené chudobou, hladomorem a otřásající se nekonečným bojem o to málo, co zůstalo. Jeho rodina žila přísně podle muslimských tradic. Otec vždy říkal, že i když člověk nic nemá, tak víra a čest mu vždy zůstane, pokud se ji rozhodne chránit. A tak vlastníma rukama chránil rodinu, tradice a vlastními ústy proklínal bohatý západ, který se zvysoka vykašlal na ty, kteří neměli to štěstí koupat se každý večer v teplé vodě s příměsí šampaňského. Ty, kteří si užívají svých deseti „luxusních společnic“ a na ostatní nehledí. Otec měl jenom jednu ženu. Ne snad z důvodu, že by ji bezmezně miloval, ale prostě proto, že si prostě další už dovolit nemohl. Tyto podmínky i nadále přiživovaly jeho nenávist k Západu a tak nebylo divu, že se pod jeho výchovou stali Jaffarovi bratři sebevražednými atentátníky. Matka sice všude vyprávěla, jak je hrdá, že se její synové stali vykonavateli Alláhovy pomsty, avšak Jaffar ji mnohokrát doma, když otec pracoval venku, slyšel plakat. Když dosáhl věku, kdy by se měl pomalu podrobit výcviku, sebrala Jaffarova matka veškeré úspory a za pomoci filmového štábu, který natáčel dokument o chudobě ve východních zemích, ho dostala na západ. Zde pilně studoval a snažil se přijít na řešení problematiky sporů mezi západem a východem. Zrovna, když zkoumal reakce Američanů na zjevně podezřelou osobu muslimského vyznání, bylo letadlo uneseno. Snažil se teroristům vysvětlit, že takovéto akce nikterak nezlepší vyhrocené vztahy, ale oni stále opakovali něco o nějakých kreslených postavičkách. A tak byl nucen chopit se svého věrného scimitaru, jediné památky na domov, s odhodláním přivést únosce k rozumu i s rizikem, že v průběhu tohoto procesu přijdou o život. Bylo jich však moc a byli dobře organizovaní, takže byl záhy odzbrojen a zkopán do kuličky. Poté byl svázán a odhozen do tohoto temného prostoru. Když o tom tak přemýšlel, tak ani nevěděl, kde vlastně je. Jediné, co cítil, byla nelidská bolest, studená kovová stěna za ním a zima. Dále pak cítil, že se nemůže ani pohnout. Možná z důvodu bolesti, ale všechny své peníze by vsadil spíše na druhou možnost. Tou byly provazy, které jej obepínaly jako anakonda ubohé trosečníky v džungli. S pocitem marnosti se uvolnil a pomalu zavřel oči s přáním, až se příště probudí, ať to je na onom světě, protože tady ho už nic dobrého nečeká.

 

Takže jsme si odbyli náš depresivní, klišovitý a v podstatě zbytečný filler. Tak co se teď vrátit k hlavní dějové linii?  

   Jakýsi černý objekt se plnou rychlostí řítil k zádi uneseného letadla. Byl to X666, hypermoderní multifunkční vojenské letadlo firmy Boiying. Na jeho palubě se nacházel Chuck Justice s několika svými druhy a směřoval k cíli své mise.

„Takže si to naposledy projdeme,“ začal „Až přirazíme k tomu letadlu, přelezeme na jeho palubu a co nejrychleji se zbavíme teroristů.“

„Jasně šéfe,“ odpověděl obrovitý muž s tetováním ve tvaru srdíčka a jménem Bubba a zasunul do svého těžkého pěchotního kulometu nábojový pás.

„Bubbo, nechci ti do toho mluvit, ale obávám se, že sis na tuhle misi přeci jenom měl vzít lehčí zbraň. Nedovedu si představit, co s tím dělem chceš dělat na palubě letadla,“ ozval se A.B.C. Dee, jeden z dalších mužů, chystajících se odbýt tuhle šichtu. Bubba na něj dotčeně pohlédl a huhňavým hlasem prohlásil:

„Bubba umí, Bubba zařídí.“

Tím pro něj byl problém vyřešen.

   Chuck začínal litovat , že toho obra bral na tuhle misi. Byl to sice neocenitelný pomocník v otevřeném prostoru, ale do stísněných míst se zrovna nehodil. Zvlášť ne do stísněných míst, která vám můžou při špatném zásahu vybouchnout pod zadkem. Bubba však naléhal a Chuck nikdy nebyl schopen jeho přání nevyhovět. A rozhodně to nebylo proto, že by s ním sdílel nějaké citové pouto. Rozhlédl se po dalších členech jeho komanda, kterým se v pohledech zračilo očekávání nadcházející akce. A.B.C. Dee a Ghaabul. Dee byl relativní nováček, původně student, který do agentury přišel hledat brigádu. Práce se mu však natolik zalíbila, že zde zůstal na plný úvazek. Tohle sice byla jeho první větší akce, ale Chuck mu stoprocentně věřil. Jednak proto, že byl menšího vzrůstu a tedy se do stísněného prostoru letadla výborně hodil. A také protože měl skvělou mušku. Jeho specializace na lehké jednoroční zbraně byla v této misi také výhodou. Dee vždy chodil se dvěma Berettami, do kterých se naprosto zamiloval. Dee vždy říkal: „Dobře udržovaná ženská tě může opustit nebo vysávat až do dna. Dobře udržovaná zbraň tě nezradí.“ Dalším členem výběru pro tuto misi byl Ghaabul. Tento muž arabského původu s vousy, tvrdým pohledem a vždy klidnou myslí byl starousedlíkem agentury skoro od jejího založení. Bojovník, který nikdy neustupoval. Bojovník s pevným morálním kodexem (na nevinné se nestřílí, vinné rozsekejte na kaši). Člověk excelující v boji se střelnou zbraní i beze zbraně. Stejně jako Dee zbožňoval své zbraně. Zbožňovaným předmětem v jeho případě nebyla pistole, nýbrž dva scimitary, jejichž čepele byly  protkané záhadným písmem. Chuck si nevzpomínal, že by Ghaabul někdy vyrazil do boje bez nich. Ale ani si nepamatoval, že by je kdy v boji vytasil. Vždy bojoval s automatickou puškou. Další zajímavou věcí na Ghaabulovi byl jeho turban, který odmítal sundat. Chuck znovu přejel pohledem své kolegy. Byli celkem i s ním čtyři. Ne, vlastně tři. Bubby se bude muset nějak zbavit, protože dobře namířená raketa vzduch-vzduch by měla stejný efekt jako tento obr na palubě. Škoda, že se do X666 více lidí nevešlo. Věděl by o pár lidech, které by rád měl u sebe. Ale na druhou stranu musel uznat, že zákazníkovi, tomu Donaldovi, na úspěchu této mise opravdu záleží, když  neváhal vybavit ho tím nejlepším, co mohl narychlo ukradnout. Z rozhovoru s ním však usoudil, že ač se vydává za hodného bohatého strýčka, je to ve skutečnosti zazobaná oportunistická svině. A s takovými lidmi chtěl mít co nejméně společného. Bohužel většina jeho zákazníků byla právě takovými lidmi. Ovšem pohled na obtloustlého ředitele Disney Airlines, který s brunátnou tváří a flekem od banánu na obleku, pochodoval po své kanceláři, byl obzvláště odpudivý.

  „Jsme tu, pánové,“ ozvalo se z místa pilota. Chuck pohlédl ven okénkem kokpitu a zjistil, že se jejich X666 drží přímo za ocasem uneseného letadla.

Tak je to tu. Čas na výsadek. Teď buď vyhrajem, nebo se utopíme v dluzích, pomyslel si Chuck a nadechl se k vydání povelu k závěrečnému spojení s uneseným strojem. Náhle si něčeho všiml: Otevřely se dveře nákladového prostoru. Pilot si toho zjevně všiml také, protože zakřičel za sebe:

„Jsme prozrazeni! Budou střílet! Držte se!“¨

A s těmito slovy dopadl na trup X666 první zásah.

   

   Muž se konečně přestal zabývat meziprstními prostory. Nezdálo se, že by ho únos letadla nějak rozrušil. Jediná informace, kterou si z celého incidentu vzal byla ta, že se změnilo vedení. Ucítil náhlý příval naděje. Předchozí vedení mu z nepochopitelného důvodu nedovolilo odplivnout si z okénka, ale s novým šéfem obvykle přicházejí nové mravy. Nedostatek vzadu jedoucích vozidel byl, zdá se, také vyřešen, protože před chvilkou zahlédl jakýsi černý objekt, pohybující se v těsném závěsu za strojem, na jehož palubě se nacházel. Zrovna kolem něj procházela jakási osoba se samopalem a plnovousem, což byl, jak se dovtípil, stejnokroj nového vedení. Rozhodl se tedy tuto osobu zastavit:

„Promiňte…“

„Co chceš?“ zeptal se nevrle Arab.

„Rád bych si odplivl z okénka, pokud vám to tedy nevadí,“ požádal opatrně muž.

„Tak odplivnout, jo? To máš smůlu, páč nikdo z nás není takovej idiot, aby votvíral vokna v kabině,“ odsekl terorista, ale pak si začal něco mumlat v nějaké nesrozumitelné hatmatilce – patrně jeho mateřském jazyce.

-Na druhou stranu, i když to je totální pitomec, měl bych projevit trochu vstřícnosti…

-Ne. Jednou jsi terorista, takže budeš nemilosrdný, jasné?!

-Ale co když se kvůli upírání jeho svobod pasažéři vzbouří? To by věci přeci jenom trochu zkomplikovalo.

„Dobrá, vyhovim ti, ale budeš muset do nákladového prostoru a tam si flusnout z dvířek.“

Muž byl opravdu potěšen. Samou radostí stiskl Arabovi ruku.

„Děkuji moc. Já věděl, že nejste všichni tak zlí,“ vykřikoval muž tak, až se všichni cestující začali otáčet.

Terorista, Ahmed Sultaan tedy odvedl muže do nákladového prostoru, kde to nějak podivně páchlo. Otevřel mu dvířka, aby mohl odlehčit svému krku. Když muže odváděl zpět do kabiny, všiml si v rohu nákladového prostoru jakési zkrvavené trosky silně připomínající jeho bratra.

 

   „Jsme prozrazeni! Budou střílet! Držte se!“¨

S těmito slovy dopadl na trup X666 první zásah. Byl ale také poslední. Chuck po chvilce ticha zvedl hlavu, kterou si kryl v očekávání drsné jízdy. Pozorně se zadíval na trup letadla před X666. I přestože měl výhled poněkud zkomplikovaný klubkem slin, které si pomalu ale vytrvale razilo cestu po okénku kokpitu, všiml si, že byly dveře nákladového prostoru  Boyingu znovu zavřené.

„To jsem nevěděl, že terouši přešli od zbraní hromadného ničení ke zbraním hromadného zhnusení,“ uchechtl se Dee. Tato poznámka vyvolala vlnu všeobecného veselí přiživovanou vědomím, že nebezpečí bylo zažehnáno. Jediný Chuck se nesmál. Ještě pořád se snažil dostat ze šoku, který utrpěl. Kdyby byli opravdu prozrazeni, znamenalo by to neúspěšný konec mise. Ale bez platby od toho zákazníka by musel firmu zavřít. Zavrtěl hlavou, aby zahnal obavy. Teď je nutno myslet na budoucnost. Nebezpečí bylo sice zažehnáno, ale stále zbývalo neutralizovat únosce. Pomalu odlepil pohled od hlenu, který právě dospěl ke spodnímu rámu.

„Leťte k zádi letadla. Podle plánů by tam měl být poklop pro vstup zvenčí,“ řekl pilotovi a ukázal na určité místo na trupu letadla.

„Máte to mít, šéfe,“ odpověděl pilot a zamířil k určenému cíli.

   Nějakou dobu jim trvalo, než nalezli zmiňovaný poklop. Poté otevřeli střešní dveře X666 a připravili se k přestupu. V této fázi je ale čekalo nepříjemné překvapení: poklop byl zamčen na kód. Když se všichni vrátili do X666 a zavřeli za sebou střešní dveře, zeptal se Dee:

„Co teď?“

„Asi zavoláme panu Donaldovi co dál,“ odpověděl Chuck a dodal: „Ghaabule, postarej se o to.“

Ghaabul okamžitě odkvačil do kokpitu, aby se spojil s ředitelem Disney Airlines.

„Šéfe, já to nechápu, k čemu tam ten poklop je,“ zeptal se Dee.

„Přesně z tohoto důvodu. Pro případ, že by bylo letadlo uneseno. Aby se záchranné komando lehce dostalo na palubu,“ odpověděl Chuck. Dee jenom přikývl.

   Po chvíli se vrátil Ghaabul se zprávou:

„Jediný, kdo zná kód je prý kapitán. Máme ho od něj zjistit.“

„Jak, ksakru máme zjistit kód ke vstupu do uneseného letadla od kapitána, který je na palubě?!!“ zvýšil hlas Chuck.

„Máte nějaký plán, šéfe,“ zeptal se Dee.

Chuck jen bezmocně zavrtěl hlavou. Je pravda, že když máte inteligenci akčního hrdiny, tak od vás nikdo nemůže čekat nějaké rafinované plány.

Do ticha se svým obvyklým klidným hlasem ozval Ghaabul:

„Jestli mohu něco navrhnout, zkusil bych poslíčka“

„Ty jsi génius, Ghaabule! Poslíčci jsou přeci neodbytní! Objednej rychle pizzu a něco navíc,“ vykřikl nadšeně Chuck. Upřímně děkoval bohu, že má ve své jednotce muže jako je Ghaabul. Teda děkoval by, kdyby nebyl ateista. Žít s vědomím, že vražda a smilstvo se neodpouští a člověka za to čeká očistec, není nic pro žoldáka.

 

   „Johnny, pojď sem,“ rozlehlo se volání vestibulem ústředí společnosti Mezzenger. Volaný poslíček, Johhny Sprinter přešel ke zdroji hlasu, úředníkovi na recepci.

„Máš práci,“ řekl úředník a podal mu papír s rozpisem nákladu.

„Nějaká speciální výbava?“ zeptal se Johnny a prohlížel si dokument.

„Hm… kromě padáku nic zvláštního,“ odpověděl úředník.

 

Nyní se zaměřme na osudy pasažérů uneseného letadla.

A to sice na mladou dvojici cestujících s hispánskými rysy v samém prostředku kabiny. Zdá se, že jsme je zastihli přímo uprostřed plamenné debaty.

„Juane, já si tě nemohu vzít. Já tě ani nemohu milovat,“ říkala zrovna s pláčem na krajíčku ženská polovička páru.“

„Proč ne, Cassandro?“ zeptal se s panikou v očích muž.

„Protože… protože… jsem tvoje sestra,“ vyhrkla dívka.

„V… víš to jistě,“ podíval se jí do očí Juan.

„Ano, nechala jsem udělat rozbor DNA“

„ZA MÝMI ZÁDY???!“ vykřikl Juan. Nutno dodat, že ani takto silný hlas nebylo jinde po kabině slyšet, protože druhý pilot zavřený na klozetu se zřejmě hodlal za každou cenu dostat do Guinessovy knihy rekordů.

„Ale Juane to nic nemění na tom, že jsme sourozenci,“ odpověděla Cassandra na pokraji paniky

„NÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!“ zařval Juan.

„ANÓÓÓÓÓ!!!!!!!“ ozvalo se mu v odpověď.

To už ale na chudáka Juana bylo moc. Prudce se opřel o opěrku sedadla a začal se nekontrolovatelně třást. U úst se mu objevila pěna.

„Juane, bratříčku, co ti je?!“ začínala panikařit Cassandra

Avšak Juan nejevil známky tendence změnit svůj stav ani poté, co mu Cassandra vlepila z plného nápřahu facku na probuzení. Tak se Cassandra rozhodla pro jinou taktiku.

„JE TU DOKTOR?!!!!!“ zavolala plnou silou svého ječáku, který by se spíše dal přirovnat k ultrazvuku. Avšak z důvodu Bombova skřípění (jinak se nelidský zvuk, který vydával nazvat nedá) se tato akce minula s účinkem.

Tak Cassandra vytáhla megafon (neptejte se, kde ho sebrala. Já to nevím), nastavila ho na nejvyšší hlasitost a přiložila k ústům.

„DOKTÓÓÓR!!!!!“ neslo se kabinou.

Bohužel se v takových chvílích většinou naplno projeví zákon schválnosti. V tuto chvíli tomu bylo nejinak. Zrovna když se z megafonu začaly linout první zvukové vlny, usoudil druhý pilot na WC, že by si mohl dát přestávku a trochu se vydýchat. Jekot rozléhající se kabinou spolehlivě způsobil ohluchnutí všech, u kterých se to ještě nepodařilo Bombovi. Volaný doktor však měl naštěstí špunty v uších a tak volání slyšel v optimální hlasitosti, která ho probudila z dřímoty. Tak si promnul oči, dezorientovaně se rozhlédl po kabině plné lidí zakrývajících si uši s bolestným výrazem. Když konečně jeho oči nalezly dívku s poněkud bolestnějším výrazem, popadl doktorský kufřík a vydal se jejím směrem.

   Když dorazil na místo, okamžitě zhodnotil situaci, vytáhl z kufříku injekční stříkačku a začal do ní natahovat jakousi čirou tekutinu z ampulky.

„Promiňte, doktore, jak se jmenujete,“ zeptala se ho Cassandra.

„Sarednab Oinotna,“ odpověděl spěšně lékař a aplikoval injekci. Juan se okamžitě přestal třást a na jeho spící tváři se rozhostil klidný výraz.

„Tak to by bylo,“ řekl Sarednab a začal skládat své nádobíčko. Cassandra se na něj chvíli dívala zamilovaným pohledem a pak se mu vrhla do náruče.

„Och, Sarednabe! Zachránil jsi mého bratra. Miluji tě!“ vydechla

Sarednab ji pevně objal a zadíval se do jejích hlubokých hnědých očí.

„Ach… jak že se to jmenuješ?“

„Cassandra“

„Ach, Kozandro, taky tě miluji,“ řekl, přitiskl si ji blíže a vychutnával si těsný dotek jejích velkých vnad.

„Cassandra,“ zašeptala dívka.

Tuto chvíli si zrovna vybral Juan k probuzení kómatu. Pomalu rozlepil jedno oko. Pak druhé. Poté si všiml scény, odehrávající se před ním. Exitus nastal rychle, bezbolestně (alespoň fyzicky) a nikým nezaregistrován. Dvojicí, která teď vypadala jako jakási bizarní socha už vůbec ne.  

  

   Ahmed Hassan, jeden z řadových teroristických pohůnků, se od této scény odvrátil. Zrovna totiž slyšel jakési bušení, ozývající se od dveří nejblíže kokpitu. Když se podíval do kulatého okénka ve dveřích, nemohl uvěřit svým očím. Za okýnkem totiž byla muž v cyklistické helmě, který na něj zuřivě gestikuloval. Naprosto zpitomělý, nevěda, zda se mu to celé zdá, nebo ne, otevřel dveře. Okamžitě ho ovanul ledový vichr. Muž, který v horolezeckém postroji visel ze skoby přibité do trupu letadla, mu podával ruku. Tak, teď uvidíme, jestli to není jenom halucinace, pomyslel si Hassan a opatrně mužovu ruku uchopil. Ucítil dotek lidské kůže (sice notně zmrzlé, ale i to se počítá). Nejsem blázen!!! Samou radostí by muže v žluté cyklistické kombinéze a se žlutým batohem na zádech objal. Ze všech sil se ale snažil opanovat a vklouznout zpět do role drsného teroristy.

„Co jste zač a co tu chcete?“ vypálil otázku.

Muž mu odpověděl zářivým úsměvem:

„Mezzenger. Mám tu urgentní zprávu pro kapitána a pizzu pro…“ poslíček se zadíval do papírů „…pány teroristy. Předpokládám, že tu jsem dobře? Je tohle unesený let 054864?“ zeptal se

„J-jo,“ vykoktal terorista jako v transu.

„Dobrá, to jsem si oddychl. Víte, dostat se sem i s kolem byla docela štreka,“ pokračoval poslíček Johnny Sprinter a jal se vejít do letadla. Tento pohyb však  probudil  Hassana, který poslíčkovi zatarasil vchod.

„Jak jste se sem dostal? Kdo vás poslal?“ vpálil poslíčkovi Hassan otázku do obličeje.

„Jak říkám, jsem Mezzenger a mám zásilku. Sem mě vzal nějaký pilot. Maverick se jmenoval a říkal, že letí někam směrem Tora Bora. Chytit stopa bylo ale fakt těžké. Moc lidí sem nelétá…“ začal Johnny, ale pak si uvědomil, že už nějakou dobu mrzne venku, tak dodal: „poslyšte, já bych si s váma rád takhle pokecal mezi dveřmi, ale čas jsou peníze a k tomu tady strašně fouká, takže kdybyste byl tak hodný a pustil mě dovnitř…“

„Cože?“ zeptal se terorista a naklonil se k Johnnymu, aby lépe slyšel.

„Říkám, že tu fouká!“ zakřičel Johhny.

„COŽEŽE?!“

„FIČÍ!!!!!“

Terorista odhalil značně děravou řadu svých zažloutlých zubů a dal ruku v pěst se vztyčeným palcem.

V tu chvílu už toho měl poslíček dost („Proč mám být někde mezi dveřma, kde to k tomu pekelně fouká kvůli nedoslýchavému pitomci, jako je tenhle?“) a nahrnul se do kabiny jako velká voda. Hassan za ním zabouchl dveře. Hned potom se postavil před poslíčka a začal máchat samopalem:

„Tak jste se dostal dovnitř, jak jste chtěl. A co teď. Mám takový pocit, že tak úplně nechápete, o co tady jde,“ začal vysvětlovat Hassan a rozmáchlým gestem se samopalem v ruce ukázal na kabinu, po které byli různě rozestavěni teroristé. Zvláštní bylo, jak lidé postupně padali na zem, zatímco opisoval samopalem polokruh.

„Já to chápu. A chápu, že děláte svojí práci. Ale představte si, že by vám ve výkonu práce bránil někdo jako třeba… třeba… speciální komando,“ promlouval Arabovi do duše Johnny.

„To by ale bylo strašné,“ zamyslel se terorista.

„No vidíte, o tom tady mluvím,“ pokračoval poslíček „Vy si to možná neuvědomujete, ale přesně to mi teď děláte vy. Bráníte mi v práci. Poslyšte, já nechci působit potíže. Jenom mě nechte chvíli o samotě s kapitánem ať mu vyřídím vzkaz a půjdu po svých.“

„Proč bych vás měl nechávat o samotě s kapitánem?“ zeptal se podezřívavě Hassan.

„Ten vzkaz, víte, ten se týká…“ zbytek věty Johnny Hassanovi pošeptal do ucha.

Terorista zrudl jako čerstvě vařený rak a okamžitě se vydal směrem do kokpitu. Poslíček ho následoval.

Jakmile se za nimi zaklaply dveře kokpitu, začali se lidé, kteří se předtím schovávali před Hassanovými rozmáchlými gesty se samopalem, zvedat s úlevným oddechováním ze země.

   V kokpitu zrovna velitel Crissa s pilotem řešil další kurz, když tu vešel Hassan s Johnnym.

„Co tu děláš, Ahmede, máš hlídat pasažéry v kabině,“ osopil se Crissa, když tu si náhle všimnul Johnnyho. „A co je tohle za šaška?“

„Poslíček, pane, chce být sám s kapitánem, musí mu totiž předat zprávu o…“ Hassan stejně jako předtím Johnny Crissovi zbytek zprávy pošeptal do ucha. Crissova reakce byla stejná jako Hassanova. Zrudnul, svraštil čelo a pak spolu se svým podřízeným opustil kokpit.

   Crissa a Hassan stáli za dveřmi pohrouženi do svých myšlenek. Z nějakého neznámého důvodu se cítili jako dva žáčci, poslaní za vyrušování na chodbu. Crissa se rozhlédl po kabině obsazené jeho věrnými. Ani to mu na náladě nepřidalo, protože by dle jeho názoru velitel hrůzostrašné skupiny teroristů neměl zažívat takové pocity. Po nějaké době se Johnny vynořil z kokpitu.

„Můžete pokračovat, pánové. Já mám šichtu za sebou. Čest práci,“ rozloučil se Johnny a otevřel dveře ven, do prázdnoty.

„Ale, jak se odtud dostanete?“ zeptal se zmateně Crissa.

Johnny s mávnutím ruky, naznačujícím, že způsob dopravy je pro poslíčka natolik triviální záležitost, že nemá cenu se o něm sířit, odpověděl:

„Padák mám, kolo mi visí na trupu letadla, takže nema problema.“

S těmito slovy vyskočil ven. Hassan chvíli pozoroval, jak ve vzduchu nasedá na kolo a jak se mu otvírá padák. Čeho si však nevšiml, bylo malé RC letadélko, které si to zamířilo kamsi k ocasu Boyingu. Pak zavřel dveře a chystal se vrátit zpět do práce. Ale narazil na zadumaného Crissu.

„Hele, Ahmede, cos mi to vlastně do toho ucha šeptal?“ zeptal se.

„Netuším, pane, ale já myslel, že vy jste to pochopil,“ odpověděl Hassan.

„Jakto?“ zeptal se s podivnou předtuchou Crissa.

„No, vždyť jste celý zrudnul“

„No, samosebou, když mi něco mumláš do ucha tím svým huhňavým hlasem, nedá se tomu rozumět. Taky bys zrudnul, kdyby ses snažil dekódovat ty svoje žblepty…“

„Přesně tak, ten poslíček taky vůbec neuměl mluvit…“

Náhle se zarazil. Crissa a jeho podřízený se na sebe pomalu podívali, s náhlým zábleskem pochopení rozrazili dveře a začali ostošest pálit po vzdalující se tečce, představující poslíčkův padák. A Bomb Aboard, druhý pilot Boeingu 474 společnosti Disney Airlines, znovu získal ztracený hlas.

 

   Chuck Justice se vyhoupl tajným otvorem do zavazadlového prostoru uneseného letadla. Za ním dva z jeho spolubojovníků. Bubbovi řekl ať počká na X666 a pokud se něco stane, ať rozstřílí unesené letadlo na kusy. Bylo to jediné řešení, jak se ho zbavit (Alespoň pro mozek akčního hrdiny). Dobře si teď uvědomoval, že pokud v této misi neuspěje, bude to znamenat pro pasažéry jasný ortel smrti. Uchechtl se. Vždy měl rád vyhrocené situace. Člověka to dokáže neskutečně motivovat. Je ale pravda, že bez dokonalé práce toho poslíčka by tu nebyli. Škoda, že se nezeptal na jeho jméno. Chtěl by se někdy setkat s člověkem, který se dovedl proplížit na unesené letadlo, promluvit si s kapitánem a zase odejít. Proti takovým jsou špioni KGB kluci hrající si na schovávanou.

„Co to je za jekot?“ ozval se Dee.

„Nevím. Taky to tu dost smrdí,“ odpověděl zamyšleně Chuck a hledal ve tmě kudy dál. Konečně našel něco jako dveře.

„Za mnou, pánové,“ zavelel.

Komando agentury Veni Vidi Vici Inc. opatrně postupovalo skrz dveře dále. Zpod dalších dveří se linulo světlo. Chuck se opatrně přiblížil až ke dveřím a pak je jedním pohybem vyrazil. Za dveřmi byla jakási postava. Instinktivně na ni zamířil svou zbraní. Byla to ale jen letuška s pánví a nožem v ruce. Chuck sklonil zrak a dveřmi za ním prošli ostatní členové komanda. Letuška se zdála být dosti vystrašená.

„Zdá se, že jste mě konečně našli. Pitomci, co podceňují holku a pošlou ji vykonat potřebu samotnou. A k tomu do nákladového prostoru. Sice máte zbraně, ale já se nevzdám. Vám určitě ne!“ prohlásila třesoucím se, ale kurážným hlasem letuška a podržela pánev a nůž pevněji.

„Neblázni, my jsme komando, které vás jde zachránit. Poslali nás Disney Airlines,“ vysvětloval Chuck.

„Cha. Dobrý trik. Asi bych vám i uvěřila, kdyby jste nezapomněli támhle kolegovi sundat turban a oholit vousy“ ukázala na Ghaabula „ Já jsem hrdá letuška. Je mou povinností zachránit cestující a přistát s letadlem, pokud nebude kapitán k dispozici. K tomu by mi měl pomoci nějaký urostlý chlapík, ale ten tu bohužel není. Jenom hromada odpadu. Asi budu muset uklízet sama.“

Jeenie Blonde se s heroickým řevem (ultrazvukový jekot, při kterém opravdu tuhne krev v žilách) vrhla vpřed.

Ghaabul na ni vypálil dávku ze samopalu, ale ta se neškodně odrazila od superpevného nože Henckelbach. Avšak letuška se zarazila a zaujala jakousi nápodobu základního postoje z nějakého blíže neurčeného bojového umění.

„Promiňte, šéfe, tohle budu muset vyřídit sám,“ ozval se Ghaabul, odstrčil Chucka dozadu a odhodil samopal.

„Tohle mi na nic nebude,“ prohlásil a pomalu vytáhl své dva meče. Když zaujal základní postoj, Chuckovi se zdálo, že se písmo na čepelích zalesklo.

„Jděte dál, já to tady vyřídím,“ řekl Ghaabul aniž by se otočil. Chuckovi přišlo, že Arabův hlas zní temněji, než obvykle. Tak temně, že se neodvážil odporovat.

„Jdeme,“ řekl Deemu a opustil místnost.

Ve chvíli, kdy skřeky, rozléhající se celým letadlem, zesílily, vrhli se Ghaabul a Jeenie Blonde, letuška-spasitelka proti sobě.

 

   Samir Crissa se uvelebil v kokpitu. Vše probíhalo podle plánu. Během půl hodiny budou na místě a ti prašiví psi konečně poznají hněv Alláhův. Pozoroval kapitána, který se bez nejmenší stopy emocí řídil jeho rozkazy. Dokonce i ty skřeky druhého pilota byly snesitelnější. Jakmile ho však napadla tato myšlenka, hlasitost jekotu se několikanásobně zvýšila a do kokpitu vpadnul jeden z jeho nejnižších poskoků.

„Neumíš zaklepat?!,“ zeptal se důrazně.

„Promiňte, pane,“ poskok sotva popadal dech „máme problém se SMvPM.“

„Co to k čertu je to SMvPM?“ zeptal se Crissa

„Sdružení Matek v Posledním Měsíci, pane. Letěly z předporodní rekreace.“ Odpověděl poskok „A všechny začaly rodit.“

„VŠECHNY???! NARÁZ???!“ zeptal se s ohromeným výrazem Crissa. 

„Ano, pane. Ale doktor je na palubě jenom jeden. Říkal, že potřebuje každého, kdo má ruce a nohy. Jde tu o hromadu nových životů, pane.“

Crissa chvíli váhal, ale pak došel k závěru, že novorozeňata jsou důležitější, než jeho ambice. Koneckonců, ke svému plánu se může kdykoliv vrátit.“

„Drž kurs. Hned jsem zpátky,“ houkl na kapitána a vyběhl spolu se svým poskokem z kokpitu.

Kapitán se pousmál.

„Neboj, chlapče, ještě si problémů užiješ dosytosti,“ zamumlal polohlasně kapitán a změnil kurs.

Mezitím na záchodku druhý pilot Bomb Aboard vzdal snahu překřičet nový element, který se vrhl do zápasu s jeho hlasem.

 

   Když Chuck a Dee dorazili do kabiny, nalezli ji v totálním chaosu. Jeden člověk řval přes druhého. Velký dav se srotil kolem určité sekce a odtamtud pořád někdo vybíhal a vracel se tu s osuškami, tu s kýbly. Teroristé se mohli přetrhnout, jak běhali pro všechno, co kdosi požadoval. Zdálo se, že zdrojem všeho shonu byla ona sekce, kolem které byl srocený dav. Chuck k ní zamířil. Mezitím kolem něj proběhlo několik lidí a někteří do něj i vrazili. Jeden terorista rychle zaběhl do nákladového prostoru a za chvíli se vrátil s kopou ručníků. Zdálo se, že už nebude žádný problém letadlo zajistit. Chuck by měl jásat, ale místo toho se cítil podivně. Za celou misi nebude muset zneškodnit jediného teroristu. To přece není fér. Ohlédl se za sebe. Dee zmizel. Chuck na chvíli propadl panice, když tu ho viděl, jak se někam žene s Berettami za pasem a lavórem horké vody v rukou. Odvrátil od něj pohled a rozhlédl se po kabině. Někteří cestující stále seděli na svém místě, protože bylo zbytečné přidávat k již tak dosti chaotické situaci. Ale támhle se o sedadlo opíral jakýsi Arab v bílém obleku a s turbanem. Dokonce poblíž něho ležel meč. A byl zády k němu. V Chuckovi vzkypěla krev a probudily se jeho léty bojů vycvičené instinkty. Pomalu se přikradl k Arabovi a připravil se ke chvatu, který mu jedním pohybem zlomí vaz.

 

   Jaffar Sultaan se opřel o sedadlo a zhluboka vydechl. Konečně se mu povedlo osvobodit se a s krajním vypětím sil se dostat sem nahoru. Zdálo se, že je všude moc velký shon, než aby si ho někdo všiml. Alespoň, že má zase svůj meč. Pohlédl na scimitar, válející se mu u nohou. Jeho jediná vzpomínka na domov.  Domov. Keh. Co ten mu přinesl? Jen bolest a slzy. Kdepak. Jeho domov je zde, na západě. Ale měl by si promluvit s bratrem. Netušil, že ještě žije a teď ho zde najednou viděl. Musí ho přesvědčit, aby změnil svoji životní dráhu. Musí…

   V tu chvíli ho někdo napadl. Útočník se pokusil o klasický chvat, ale Jaffar se mu nějak vysmekl. Útočník však byl nezraněný a v plné síle, takže mu nedělalo problém vysíleného Araba, který se momentálně zaobíral přemýšlením, na kterou stranu má omdlít, jednoduše zpracovat. Zatímco jeho vědomí obestíraly mrákoty, všiml si útočníkovy tváře. Američan. Jaffar se ironicky pousmál. Tak takovýhle vývoj situace nečekal. Se slovy „No remorse“ upadl do kómatu.

 

   Po nějaké době se Sarendabovi podařilo odrodit všechny děti a šťastné matky si houpali v náručí své miláčky. A tak se rozhodl, že by bylo záhodno pronést nějaký proslov.

„Děkuji vám všem, kteří jste tak ochotně pomáhali. Je tedy vidět, že některé věci dokáží překonat spory a svést lidi dohromady. Proto nyní navrhuji: spolupracujme a vraťme se všichni domů. Odpusťme našim viníkům a žijme dlouho a blaze.“

Kabinou se rozlehl potlesk. Když se lidé chystali rozejít na svá místa a v klidu prožít zbytek letu, zarazil je Crissa.

„Pořád máme nad letadlem kontrolu my. A my říkáme, že se bude dál pokračovat podle našeho plánu!“ zvolal a napřáhl se se samopalem.

„Omyl, nemáte. Teď jsme tu my,“ Odpověděl mu Chuck a namířil na něj svou zbraň. Okamžitě se ozvaly zvuky natahovaných teroristických zbraní, které byly záhy všechny namířeny na Chucka. Na tyto teroristy ale zezadu mířil pro změnu Dee, takže zde vznikla patová situace.

„Proč jste vlastně to letadlo unesli?“ zeptal se Chuck

„Logicky proto, abychom ukončili nadvládu kresleného balastu, který nás smrtelně uráží. A proto uštědříme ránu Disney Airlines, což se odrazí i na zbytku Disneyho impéria, do jehož budovy narazíme,“ odpověděl s posměšným odfrknutím Crissa. Ostatní teroristé však znejistěli.

„Cože? Jaký kreslený balast? Říkal jsi, že provedeme sebevražedný útok na pentagon.“

„Cože? Sebevražedný útok? Já jsem byl najat jenom na unesení letadla. O sebevražedném útoku se nemluvilo, proto s okamžitou platností podávám výpověď.“

„Jo, oklamal jste zaměstnance. Tahle akce bude pokračovat jenom až si promluvíme s odbory a pokud tyto k ní dají souhlas“

Teroristé začali hromadně vytahovat z kapes pracovní smlouvy a začali si v nich ověřovat různé údaje.

„Všechny naše smlouvy jsou rozdílné. Mě jste dokonce najal jenom jako uklízeče,“ prohlásil Hassan.

„Tak proč máš zbraň, uklízeči,“ zeptal se posměšně Crissa.

„No já myslel, źe když to tu mají všichni.. a ono to vypadá strašné cool, hrát si na teroristy a tak…,“ odpověděl dezorientovaný Hassan.

„Což tě automaticky dělá zločincem, pokud nejsi se mnout. Jsi se mnou- jsi zaměstnanec. Jsi proti mně – jsi zločinec. Nechceś si to ještě rozmyslet, než vypovíš smlouvu,“ bryskně ho odbyl Crissa.

„ Ano,“ pípl Hassan.

Crissa se rozhlédl po ostatních svých druzích, kteří nervózně přešlapovali na místě, očividně nevěda, co dělat.  

„Všichni jste zde dobří Alláhovi synové, takže byste měli chápat nebezpečí Disneyova kresleného impéria,“ snažil se Crissa apelovat na náboženské city svých následovníků.

„O jakém kreslení to tady pořád mluvíš?“ otázal se jeden z teroristů.

„No přece o Disneyových pohádkách. Třeba Sněhurka. Vždyť žije se sedmi chlapi a ne naopak. To je přece zvrhlost!,“ rozohnil se Crissa.

Ale názory všech shrnul Ahmed Sultaan:

„To, že je západ zvrhlý a samá neřest víme už dávno a proto ho nenávidíme. Ale takový už je. Pálením knih kulturu nezměníš.“ Bratr by na něj byl v tuto chvíli jistojistě hrdý. Avšak bohužel nebyl zrovna ve stavu, kdy by mohl posuzovat Ahmedův výrok.

„Jestli mohu něco říct…“ začal opatrně Dee „Myslím, že tu došlo k menšímu nedorozumění. Tohle je sice letadlo Disney Airlines. Ty však založil Watt Disney. Kdežto strůjcem kresleného impéria je jeho bratr WALT Disney. Watt Waltovi kdysi vzal dudlík a od té doby spolu ti dva nemluví. Takže vlastně Waltovi prokazujete službu.“

Teroristé začali vypadat velmi nejistě a jevit tendenci sklonit zbraně. Crissovi začínalo pomalu docházet, že je situace neudržitelná a tak se vzmohl na poslední pokus o odpor:

„A co?! Stejně už letíme k cíli a během pár minut narazíme do…“

V tu chvíli se ozvalo hlášení:

„Přeji vám dobrý den. Tady je kapitán Michael Er Cresh. Během deseti minut přistaneme na letišti v New Yorku. Prosím, připoutejte se a nekuřte.“

Zatímco v kabině vypukl rozruch, jak se každý snažil dostat na své místo, Samir Crissa stál jako opařený. Právě zjistil, že se Američanům prostě nedá věřit. Nikdo jiný na celém světě by ho přece nemohl takhle zradit. Nikdo jiný na celém světě by bez dovolení kurs nezměnil. Stál by takto ještě dlouho, kdyby ho nevyrušila letuška, rozdávající bonbóny pro překonání výškového rozdílu. V tu chvíli Boyingem 474 zatřásly výbuchy. Crissa spadl na zem a rozhlížel se, co se to k čertu děje. Jedině Chuck měl jasno. Zapomněl totiž, že se domluvil s Bubbou, že se bude pravidelně hlásit a obrovi s kulometem evidentně došla trpělivost.

„DEE, VYSÍLAČKU!!!!“ zařval na svého kolegu.

„Přišli jsme o dva motory. Obávám se, že přistaneme rychleji, než bylo v plánu,“ ozvalo se hlášení z reproduktorů.

 

   Přistání jinak proběhlo relativně bez problémů. Bača, který na nedaleké louce pásl ovce,  byl sice překvapen, co že mu to přistálo na nejsilnějším beranovi ze stáda, ale jinak vše proběhlo hladce. Zabití byli odvezeni do krematoria, zranění do nemocnice. Teroristé byli pozatýkáni a deportováni na základnu Guantanamo. Druhý pilot byl vyproštěn ze svého vězení a již nikdy nebyl tak ukecaný jako předtím. Kapitán dostal při přistávacím manévru infarkt, takže musel zbytek cesty dopilotovat Sarendab Oinotna, který měl kromě lékařského diplomu i licenci na ultralight. Cestující, kteří přežili, odešli s jistotou, že budou navždy zbožňováni mladou generací (můžete se snad vy pochlubit spolužákům, že byl váš otec unesen muslimskými šílenci?). A Chuck Justice si mohl připsat další splněnou misi a tučný přírůstek na svém kontě. . Navíc ho jakási dívka pozvala na kávu. Musím ji seznámit s Bubbou, tomu by se určitě líbila, pomyslel si a vydal se přes louku přímo do rudého zapadajícícho slunce, jak se na správného akčního hrdinu sluší a patří. A ani mu nikterak nevadilo, že tato cesta vede přímo do testovacího prostoru těžké techniky. Jeho další osudy jsou neznámé.

Ani letuška Jeenie Blonde a žoldák Ghaabul nikdy nebyli nalezeni.

 

   „STOP!“

„Skvělá práce, pro dnešek máte padla,“ zavolal režisér do megafonu.

Chuck Justice, teda vlastně herec, který ho hrál, vystoupil z makety letadla a protáhl se. Poté zaměřil pohled přímo na režiséra.

„Jestli se náhodou nerozhodneme mít padla navždy, tenhle film totiž neuvěřitelně saje!“ řekl.

„Přesně tak,“ přidala se představitelka Jeenie Blonde temným hlasem  „Je to ta nejhorší slátanina pro masy. Vždyť to nemá hlavu ani patu a je to plné klišé. Muslimové, kteří unesou letadlo. To už tu bylo tisíckrát. Kdybych měla vyjmenovat všechny chyby, strávili bychom tu celý večer“

„Ano,“ přisadil si představitel Ghaabula „a co se vlastně stane s mojí postavou? Kam zmizí? A vůbec, celá ta soubojová scéna je nejhorší příklad zbytečné snahy udělat béčkový film cool.“

„A proč vlastně hraju takového idiota? K tomu mě naprosto nebaví hodinu halekat za zavřenými dveřmi. To mé herecké kariéře moc neprospěje,“ stěžoval si ochraptělým hlasem herec, hrající postavu druhého pilota. „ A kolik je vlastně na palubě teroristů? Pořád jejich počet měníte, scénu od scény. Jednou dva, podruhé pět. Kolik jich tedy je?“ otázal se.

„Copak vypadám jako člověk, co ví všechno,“ zeptal se popuzeně režisér „A co si tady vyskakujete. Vy jste jenom poskoci, kteří mají dělat to co jim řeknu a ne pořád skuhrat!“

„Už toho mám dost! Dávám výpověď. Najděte se na tuhle pitomost bandu jiných pablbů, co budou ochotni v tom hrát,“ rozezlil se „Chuck“.

„Sbohem.“

Ghaabul, Jeenie, Chuck, Dee a několik teroristů společně  vyrazili svlažit si hrdlo trochou tekutého chleba.

Nikdo se již nikdy z důvodu režisérské neschopnosti nedozví, co se vlastně s Jeenie a Ghaabulem ve skutečnosti stalo. A  z toho plyne poučení, děti: NIKDY netočte béčkové filmy. Veřte mi, natočit oscarový trhák je lepší.

 

This was a presentation of bombush factory. All rights were reserved to some guy from who I have kindly ripped off the contents .

   

 

 

 

  

 

 

 

---