Úniky

To jsem celý já za mlada:-)

I. JSEŠ Jseš pouhej sen kterej skončí znenadání Jseš jak pára nad hrncem Jseš zítřek, co včera byl a co způsobil, že jsem někdo jiný. Jseš jako vtip, kterému se nikdo nezasměje Jseš jak utečenec z vojska Jseš jak šíp vystřelený z luku, co zasáhl mne a hned podal ruku. Jseš krásná víla, která v mé mysli tančí. Jseš motýl co v háji lítá. Jseš jak milovaná žena, co sama pozná, že je žárem zasažena. Jseš pro mne vším, aniž o tom víš. Nevím o čem sníš, přesto smíš jen ty jediná způsobit mi bolest. Ta bolest - to bude křest a zkouška mému citu jenž zdá se býti trvalý. Jseš tu a já to cítím - nepochopím proč se stydím říci ti pravdu do očí, když láska na mne útočí. Jseš a proto zůstaň, chci tě mít - Proto se učím vítězit. 1988 II. SMRT KRÁSNÝCH SNŮ Je nás víc co čekaj velkou věc. Čekají a přitom ví, že nestane se nic z toho co má se stát. A proto snad nemá ani cenu žít v té špíně, která kolem páchne. Je nás víc co tuší smutný konec, co ví, že přijde den, jenž vejde do dějin jako stránka černí popsaná. Co proti té fikci dělat? Čím chránit mysl svou? Proč utíkat měl bych sám k sobě? Když vše pochopím až v hrobě. 1987 III. NOC Černá tma, studený vítr zářící hvězdy, spící lidi To je noc noc jak má být ví jak na nás působit dřív než začne sluneční svit. Černá tma, krásný měsíc ztracené duše, spící lidé To je noc normální noc, co s ní jen pár z nás ví, co se dá dělat v ní než začne sluneční svit Černá tma, rudá zář krve štípající kouř, spící lidé To je noc nikoliv jediná bohužel já radost dřív roznášel a teď aniž bych chtěl vedu ruku v ruce život a smrt Tiše svítá noc šla spát Již nikdy nespatří noční tmu, ti co včera večer usnuli, jakoby tu vůbec nebyli Usnuli a ... 1988 IV. DEN Šest hodin, na ulicích klid svět stává do nového dnu, noc je pryč, začíná se opět žít i když život je kýč. Ve dne je vidět jak je krásně Ať prší, ať padá sníh je jasné, že všichni se snáž pochopí. Je poledne, plno práce ještě čeká sem tam se někdo svého svědomí leká talíře na stolech v bytech mír a klid, tak to má být. Může se stydět komu není jasné, že ve dne chceme žít, nechceme se bít za blbosti světa. Čtvrtá hodina po poledni plno lidí, ulice jsou plné někdy až krev ztuhne, však lidi maj se rádi i když v jádru jsou hadi. Začněte si hledět toho, že až se zhasne na nás všechno padne, nebude pak snadné domů dorazit. Začne totiž noc. 1989 V. PROČ ? I-Prolog Potkal jsem Tě a Ty mne Máme se rádi, jsme ještě mladí, život před sebou. Jdem světem spolu, mílovými kroky jdem po rovnoběžkách. Tam na té fotce je Sněžka a tam jsi Ty. To jsme byli u moře, jen si vzpomeň ne pečeného úhoře. Vzpomeň si. A dny běží, jsme starší, více víme, více známe. Sami sebe necháváme stále více osudu a to z vlastního popudu. Tak začala se ona historie s jedním názvem Proč ? Až jednou číst to budeš, alespoň kapesníček smoč. II. - Příčiny Z neznámých důvodů odcházíš pryč, nevíš sama proč a přitom stále smíš, dělat si se mnou co sama chceš. Když nemůžeš tak raděj běž a nevracej se již. Sama dobře víš, že mě již nespatříš Já sám jsem rád, a možná snad dobře je, možná nám to prospěje, nevidět se navzájem. Proč ale ? Snad nemáme si co říct. Snad známe se příliš dlouho. Snad náš čas již dávno utek. Snad proto zbyl v mém srdci smutek. Jen on a vzpomínky matné a člověk musí dál musí jít když i nechtíc zuby zatne. III. - Důsledek Od té doby, co jsem na tě vzpomněl uteklo moře vody do Ticháče. Mám podobu notorického spáče, jenž spí bez nejmenšího závanu snu. Měl jsem dívky, žádná však nebyla hodna obdivu, kterým jsem tebe zaplavil. Toho si mne zbavila a pak sprostě odešlas do nenávratna. Nikdy již nenajdu tu lásku nej... Nevím jak žiješ ty Přeji si, aby to bylo stejné. Pak se nutně sejdeme a začneme znovu. Půjdem světem spolu. Budem sedat u jednoho stolu. Je to pouze idea, však splnitelná. IV - Tvýma očima Čert ví jaks to cítila, čert ví komu ses líbila. Já tě plné zuby měl, na tebe jsem nemyslel. Byla jsi na tom trochu lépe, jsi stále krásná, máš kukadla jasná Jsi svůdná, však máš i protichůdné vlastnosti a skutky. Proto jsem se utápěl ve smutku. Čert ví, jak ti bylo ze začátku jistě milo Čert ví, jak si to časem viděla, možná ses za to styděla, tak jako já. Sama to víš - seš Nána Pitomá a já Blázen Veliký. Máš krásný oči, chci je ještě spatřit. Snad se mi to podaří, pak se i v životě zadaří. V - Setkání po letech Potkal jsem tě a ty mne Koukal jsem na tě pitomě Já tě přece někde viděl, proč bych se potom styděl, říci ti, že tě léta hledám, že druhé skrz tebe srdce nedám. Poznáváš mne sama, nad řasami máš barvy, která léta nezapřou. Máš jiné vlasy - nostalgie mládí Jsi vyzrálejší - příroda si hrála Jsi i chytřejší - čert ví, čemu ses teď smála. Mám tě a již tě pustit nemíním Sním tě raději na oběd a zbytek na večeři. Pak tvé kosti hladinu mého bytí zčeří A půjdeš v mysli mé až do hrobu. Buď se poddáš, nebo tě sním, vem na to jed, že tohle smím. VI. - Epilog Jsme spolu - Proč ? Snad sám Bůh to chtěl, snad paní Náhoda pomohla, snad teta Vůle mobilizovala všechny známé neznámé. Snad mé přání jediné pomohlo. Snad tvá krása okouzlila všechny ostatní a to pomohlo mi. Jedno ale jasné je. Nebýt lásky, tak tu nejsme ani jeden, ani druhý. Díky lásce potkal jsem tě Potkal jsem tě a šel s tebou Proč, tak pověz proč ? Proč se lidé zabíjejí, proč se lidé nenávidějí Proč nechcou žít jako my, my láskou posedlí ? 1987 VI. VÍM, ŽE JSI Máš v mé mysli zvláštní místo a taky pocit zvláštní vyvoláváš. Cítím každé ráno jak vstáváš jak vaříš si čaj jak pouštíš rádio jak oblékáš se skvěle jak pořád ráda skočila bys do postele jak koukáš do zrcadla a krášlíš svoji tvář jak krásné bílé zuby máš jak v zámku zarachotí tvůj klíč jak pospícháš městem jak cestou zpíváš si hit svůj nej jak s chutí dorazíš do školy jak stěží stačíš opsat úkoly jak prohodíš pár slov u tabule a při vší smůle to nestačí jak snažíš se být jinačí jak po zvonění letíš z třídy ven jak pro tebe končí školní den jak sprintem řídíš své tělo k obědu, bez kterého se já obejdu jak chodíš městem poté sem a tam, tu cestu i já znám jak nasedáš do MHD, která tě dovede naštvat velice, zas pošlapali ti střevíce jak před domovem zvolníš krok jak zazvoníš a otevře ti - sama víš - máma nebo táta jak připadá ti to jako zrada, že nejsi doma sama jak víš, že zítra zase škola je a v ní prospěje jen ten, kdo se učí a tím pádem sám sebe mučí jak usedáš nad kupou knížek jak po učení sedáš k televizi, ke kazeťáku jak potom spát chce se ti a víš, že zítra začne ten kolotoč znovu Tak já tebe cítí do morku kosti, pravda - někdy mám toho všeho dosti, ale protože to, co miluju je opravdové a stojí za to trpět tu krásnou bolest Trpět a čekat, čekat na tvé slovo, na jeden prostý čin, který by toto zvláštní trápení ukončil. 1988 VII. U TABULE Sedím si klidně, v duši klid nic nemůže způsobit rozviklání mého klidu ale přesto náhle slyším své ctěné jméno. Co se děje ? Vstávám, blednu, vadnu, chřadnu, cítím, že za chvíli padnu, buď radostí nebo ostudou, však možnost tu první si nepřipouštím, blížím se k tabuli jako kdybych šel houštím a za ním čeká soupeř, a ten - nevěř - v zubech nůž má v podobě číny, jdu opatrně - nesnáším miny. Musím ale dál - blíží se tabule a u tabule profesor jak úředník dává mi do rukou papír zvaný oběžník. Abych s ním obešel naší školu. Další buňky nervové odumřely, ačkoliv chtěly zůstat v klidu - nevydržely. 1988 VIII. ÚNIKY Když tu jsem a nevím co děláš - tak je mi zle Vzpomínám na dny, které jsme zažili a sny, které jsme vysnili - jsou dávno pryč Utíkáš a sama nevíš kam nevěříš už dětským hrám. Chceš bejt dospělá víš, že se to nedělá, přesto unikáš unikáš sama sobě k vlastní škodě. Když tu jsem tuším, kde jsi - přesto tě nehledám. Vím, že pouze ty (ne, nechci být zdvořilý) víš proč jsme se zbláznili a zbyl jen kýč 1989 (Pocity) IX. TEORIE SNU Noční můra v zářném jaru na mě padá a padá Tím únikem před ní si odírám záda, přesto chci si nechat zdát (není to troufalé snad) o tom, že vím co je sen a když se to mám dozvědět, nastane den v mrzuté zimě. Tak je to pořád dokola nikdo mě nevolá nikdo nechce znát to, proč se mu nikdy nemůže zdát sen o teorii snu, nespadá to totiž do situací a stereotypů všedních dnů. 1989 (Pocity) X. DERIVACE NĚHY Všechny vzorce, všechny definice, skripta jsou rázem nanic. Nemáš v zásobě správnou větu, správný výraz, Hledáš zas a zas, proto také nikde nejsi včas. Všechny intervaly, mocniny i logaritmy jsou krátké na tu slast, nemá cenu nic pod nohy jí klást, je tady a nic ji nezastaví, sama tuší, že jsi ten pravý. Všechny vzorce, všechny definice, skripta, vše je nanic, proto jí tu máš. 1989 (Pocity) XI. LIST 1 Kapka deště stéká po hladkém skle okna mého pokoje. Snažím se skrz něj prohlédnout. Zpátky to asi už nepůjde. Ten zmetek čas - Vem ho ďas ! Vzpomínky bodají mé vědomí. Nedá se nic proti nim dělat. Smím se smát ? Musím fňukat ? Vše je jak sněhem zaváté. Nenalézám však v duši mír. Zúčtování. Inventura bytí. To je to po čem toužím. Kapka deště stekla po hladkém skle okna mého pokoje. A spoza mraků mrká slunce. Světlo svíce, která neuhasne. A já tiše stojím a lituji svých hříchů. 1992 (Pocity) XII. LIST 2 Měl jsem dívky. Bylo jich dost. Amor tiše spí na svých křídlech. Až se probudí - pozná že kdos luk a šípy mu ukradl. A co na to Amor? - Půjde spát. Bylo lásky na tomto světě. Bylo a bude. Však nyní Amor spí. A nemíní se vzbudit. Proč jste mu luk a šípy ukradli ? Proč vládnou peníze a zloba ? Proč nechcete žít jako dřív ? Proč ? - Jste blázni ? Měl jsem dívky. Bylo jich dost. 1992 (Pocity) XIII. LIST 3 Tunel a na konci světlo. Nebeská zář. Žít na Zemi je krásné. Milování a vraždy. Květiny a lidské bahno. A kdos v narkóze Opouští své tělo Aniž by se mu třeba chtělo Opouští a nepláče Tunel a na konci světlo Nebeská zář Pocit všehomíra Radost z lehkosti bytí Žádný očistec, žádné peklo Smrt je milosrdná A kdos z klinické smrti se vzpamatovává Žádná radost - smutek v očích Byl tam a nechtěl se vrátit A je zpět Co jsem to v jeho očích čet ? Nechci zpátky, ale vím, že se tam vrátím. A už se tomu nebráním Tunel a na konci světlo Nebeská zář Bůh je asi velký lhář 1992 (Pocity) XIV. LIST 4 Náhrobní kameny A jarní kvítí Miliony včel a spousta slunce vlažný vánek po ranním dešti Procházím mezi hroby a čtu nápisy Zašlé dobou i ty čerstvé a myslím na lidi Když člověk výjde z lůna padne na něj spousta světla Když člověk výjde z domova padne na něj špína světa Když člověk výjde ze života padne na něj tma vesmíru Světlo na mě padá od bahna jsem celej špinavej a čekám na tmu Cesta je to dlouhá A já se začínám nudit Ráno nechce se mi budit Nemám nervy věčně se na někoho zubit Je mi těžko Náhrobní kameny Kéž ba tu nebyly A jarní kvítí, kéž je tu věčně Miliony včel - medem mě opily A spousta slunce - nikdy nezhasne Vlažný vánek vane po ranním dešti - Nechci poznat věčnou a tichou noc 1992 (Pocity) XV. LIST 5 Vím, že tu jsi Nevnímal jsem tvou existenci Žil vedle tebe a neřekl ani slovo Nikdy jsem tě neurazil Ale také nepohladil, ani v myšlenkách Beze slova, bez pohledu, bez zvuku Šílíš v mém já A já se nebráním - nechci Trpím a doufám, že to pomine Ale co naplat - jsi silnější A co víc - vzdávám ten souboj rád Vím, že tu jsi Mám pocit, že stále víc při mě stojíš Ač se asi bojíš mého poznání Vím, že tu jsi. Chci. Vím, že tu jsi A nezmizíš, jsme svázáni I když zatím pouze v myšlenkách Ale všechno má svůj čas A brzy přijde ta chvíle a bude vše jasné Tak jak jarního slunce jas Vím, že tu jsi A já to opravdu chci 1993 (Pocity) XVI. LIST 6 Blázním a sním. - Smím ? Když vzpomenu na své bytí má takovej divnej pocit. Jo, už vím co to je - Je mi k blití. Pesimismus vede moji ruku Mysl se příčí, ale něco mi ji ničí. Co asi ? 1993 (Pocity) XVII. SVĚTLO SVĚTA V záři fotonů vidíš její siluetu, Obraz trvá pouze chvíli, zatracenej Einstein V záři fotonů vidíš její tvář Němě tě vzývá, nemáš strach vstoupit V záři fotonů vidíš její ňadra dvě jablka, však průhledné V záři fotonů vidíš její ruce kynou ať jdeš dál, proč ses tenkrát tak hloupě smál ? To nemohl tušit ani Einstein. Víckrát jsem tě neviděl. 1988 (Pocity) XVIII. EXISTENCE NIČEHO Tušíš to a nedovedeš popsat, víš, že ji tu máš, moc už toho víš a znáš a přesto přesto ji nepoznáš Nicota se jako zloděj vkrádá do tvých myšlenek. Ovládne hlavu, ovládne ruce ovládne vše Tušíš že tu je a přesto se nebráníš cožpak něco nestojí za to ? Je lepší mít nic ? A propos - co je víc ? 1989 (Pocity) XIX. TICHÁ ZPRÁVA Potkals jí znovu, opět po letech, víš, že je vdaná moc tě to mrzelo a léta šla dál. Potkals jí znovu, vzpomněl sis na poslední prázdniny, na Portu po matuře na zimní túry. Potkals jí znovu, trpký rozchod, období temna, manželství z nutnosti, nalezení jistoty. Potkals ji znovu, jde naproti tobě, koukáte si do očí, vidíte v nich sebe a čtete: „Mám rád (a) jen tebe !“ 1989 (Pocity) XX. POCIT ABSOLUTNÍ NEZBYTNOSTI Nepoznáváš už ani své bližní od chvíle co jsi střetl pocit absolutní nezbytnosti, není s tebou žádná řeč, co vlastně chceš? Máš téměř vše jen jedno si cestou do sebe ztratil Co ? Zeptej se jí sám. 1989 (Pocity) XXI. 13. V PÁTEK Chystáš se usnout znovu si promítáš dnešní díl co vlastně v tvém bytí způsobil Ráno ujel ti autobus nechytil si taxíka v práci ztratil jsi plášť na obědě postříkal jsi ředitele v obchodě shodil jsi regál s konzervami doma prokopl jsi dveře pokazila se televize ty tu ležíš a slzy bezmocnosti na krajíčku a přesto - život jde dál a jsi tu proto aby jsi se smál a zítra je přece sobota. 1989 (Pocity) XXII. KVĚTINÁČ ZA OKNEM Na stole zbytky chleba a otevřená konzerva za oknem na parapetu květináč a v něm vyschlý květ Ještě nedávno kvetl jeho vůní byt se plnil byla jsi tu se mnou i když už tu dávno nežiješ Tu kytku jsi mi tu nechala já chtěl ale zapomenout nechal jsem jí osudu starala se příroda a ta jí zradila padal smog padal kyselý déšť a já pouze konstatoval - „Vše je dávno pryč“ na stole právě přistála malá moucha 1989 (Pocity) XXIII. NOC II. Jen pár hodin dělí nás od konce kterej musel přijít Nikdo nechtěl připustit, že by to tak daleko dojít mohlo Jen pár hodin dělí celou naší slezinu od vysněného snu, proto slavíme Je noc noc plná radosti i smutku noc plná nečinností a skutků noc plná zmatku a klidu noc, noc už je toho na nás moc Jen pár hodin a dní dělí mě samého od neslavného konce konce na jehož začátku jsem byl sám a nakonec Je noc a hvězdy svítí noční kvítí svítí světu napospas a ten je plnej nočních krás 1988 (Pocity) XXIV. PÁR SVĚTŮ KOLEM NÁS Divoká múza mi řinčí do uší a mé nervy zápolí a je jedno, jak už kdokoli s kýmkoli vede boj o světy svoje Divoká múza mi řinčí do uší aniž dává smysl je bez harmonie, ne jak světy druhejch světy, které nevnímám Divoká múza mi řinčí do uší a nevím ani co sluší se a co nesluší letím za tebou se sluchátky na uších letím a chci ti jenom říct že tu jsem a zůstanu Divoká múza mi řinčí do uší a já kráčím sám se sebou s tebou nechci vidět světy druhých i když mají cosi do sebe nemají však nic společného se světem pro mě a pro tebe 1988 (Pocity) XXV. NEVIDITELNÁ Je tu ? Ale kde ? Cítíš ? To zvláštní fluidum co vysílá ještě včera tady nebyla Odkud přišla ? Kam letí ? Kam ? Nevím sám, já radu si dám „Nechtěj ji spatřit, nechtěj ji znát dokud chceš mít někoho rád“ 1988 (Pocity) XXVI. JE TU ? Je - ale neví co má dělat 1988 (Pocity) XXVII. SEN O EXISTENCI NEEXISTUJÍCÍHO Když spíš tak sníš a víš o čem ? Chceš-li spát sám, tak uteč na kraj města a nech si zdát o tom co není a nemůže být ani tam, kde není klid. Chceš-li spát ve společnosti, tak uteč tam, kde jsi sám a nech si zdát o tom co není a nemůže být ani tam, kde není klid. 1988 (Pocity) XXVIII. PUSTO A TEMNO Pusto a temno pusto a temno pusto a temno temno a pusto je tam, kde není to, co má být člověk, který je schopen snít který dovede působit na svět okolo člověk, který neví co je strach krize a lež člověk, který dříve než zemře se dozví jak byl zlej i když myslel, že dělal všechno dobře. Temno a pusto temno a pusto temno a pusto pusto a temno 1988 (Pocity) XXIX. UTÍKEJ DŘÍVE NEŽ Utíkej Utíkej dříve Utíkej dříve než Utíkej dříve než vznikne Utíkej dříve než vznikne vakuum Utíkej dříve než vznikne vakuum mezi Utíkej dříve než vznikne vakuum mezi tebou Utíkej dříve než vznikne vakuum mezi tebou a Utíkej dříve než vznikne vakuum mezi tebou a ní Utíkej dříve než vznikne vakuum mezi tebou a ní- láskou 1988 (Pocity) XXX. CARRIE Zníš z repráku Zníš a nepřestáváš Zníš a uspáváš Zníš a vítězíš tam, kde vítězit máš Zníš a utápíš nás v pocitech Zníš a stopu necháš na citech Zníš a nemůžu jít spát v duchu si tě musím hrát Zníš a nevím co vykonáš Zní lásko ten song náš Zníš a utíkáš čím dál víc Zníš a skončíš a pak už nic. 1988 (Pocity) XXXI. POCITY I. Jakej pocit zanecháváš ? Jsi jako vítr na jaře, neseš radost Jsi jako voda na poušti, přijdeš a všechno ve mě ožije Jsi jako ostrov v oceánu, jako planeta v nekonečném vesmíru jako sanitka když ležím na chodníku když je mi zle tak se vracím tam, kde to mám rád a kde snad někdo mě i čeká jako člověk na člověka a ne jako kupec na zboží právě tohle nás tolik mátoží. Štěstí, že tě mám. 1989 (Pocity) XXXII. ČERNÉ SVĚTLO Žluté mléko modré slunce pravá levá strana plavající brána němý koncert pankáčů chodící kostlivci vlaky jezdící přesně levnější ponožky čerstvý chleba v obchodech možnost nechat si tisknout článek v novinách pozorně poslouchající mládež a černé světlo 1989 (Pocity) XXXIII. REQUIEM PALACHOVI Byl leden před dvaceti lety to jsem ještě nebyl na světě když on - mladej blázen dobrovolně do nebe vyletěl Hořel ohněm naděje a záště hořel tak jak měl správný Čech prý plát už nechtěl dál se s tímto světem rvát snad proto to udělal snad Hořel a musel vnímat bolest bolest kterou způsobil nejen sobě a nyní mu nedaj pokoj ani v hrobě znovu ho chudáka ožívají chcou jím a jeho příkladem nám hlavu plést Nechte jeho skutek na pokoji zemřel hlavně kvůli vám smrt nezvolil si on sám smrt jste ordinovali vy ten leden byl tehdy krvavý Hořel ohněm který chceme uhasit nemáme strach s váma zápasit vy blázni myslíte si že jsme dnešní ? Hořel ohněm jenž v nás hoří dál ale pro jinou věc jsme také fanatici ale ne vaši ale naši Hořel a nechme tu pochodeň jít Hořel a hoří v nás jeho mrtvé srdce buší zas ne ale na poplach 1989 (Pocity) XXXIV. PROČ NECHCI JÍT TAM, KDE NIKDO JINÝ NECHCE JÍT Posílají mě do sklepa pro brambory Posílají mě o přestávce pro pivo Posílají mě do prdele ale já tam nejdu Proč ale nechci jít sám tam, kde nikdo jiný nechce jít ? Proč nechci spokojeně žít ? Proč neposluhuju starším kamarádům ? Proč dávám vale zažitým řádům ? Nikdy jsem nic od nikoho poníženě nechtěl Nikdy jsem nic od nikoho povýšeně nechtěl Nikdy jsem nic nikomu poníženě nepřines a dnes ? Poznávám, že to byla chyba jsem ale příliš starej nato abych se měnil a proto Nikdy nechci jít sám tam, kde nikdo jiný nechce jít. 1989 (Pocity) XXXV. UTÍKÁM Utíkám pryč a nevím proč to dělám Utíkám pryč a vzpomínám na tvůj svět Utíkám pryč a nechápu proč se tak chovám Utíkám pryč a pod nohama tenkej led Nesnáším trápení blízkých lidí Nechci vidět nikdy pláč jsem rváč a proto kvůli tomu svět mě nemíní vážně brát Poslouchám řeč tvou tichou poslouchám čím dál víc poslouchám šepot umocněný touhou poslouchám a přesto slyším nic Nechápu, kde svět končí kde končí a začíná sen jsem blázen a proto kvůli tomu všichni se kolem točí celý den Utíkám z tohoto světa prokletej a proklínán Utíkám z tohoto světa a vůbec mě nemrzí že nepochopen a zcela sám 1988 (Pocity) XXXVI. ZÁTIŠÍ NA STUDENTOVĚ STOLE V slabém světle v pravém rohu stojí stůl a na něm zmatek: - Skýva chleba pohozená, okoralá jako staré lásky - Pootevřený kufr se sešity ne nepodoben pohádkové krabici na půdě v chalupě - Volně ležící pohozená upomínka na pořádek v pokoji, ještě nedávno tam leželo psaní na rozloučenou - Tužka, která nemá už co psát, snad ten úkol z chemie ještě zvládne V slabém světle v pravém rohu stojí stůl a v jeho pravém rohu leží roztrhané foto Jsou na něm dva ruku v ruce na okraji propasti Jsou ? - Asi už byly 1989 (Pocity) XXXVII. POCITY II. Hekťák sladké vody v moři se rozplyne jako smítka písku ze Sahary na severním pólu. A ačkoliv molekuly vody drží spolu, těžko najdou tu svoji sladkou. Jsme jako do oceánu hozeni, plavem jak se dá a nikdo se nás neptá co bylo včera a co zítra bude zas, je ale jasné, že se nic nezmění. Jsme jako smítka písku, ve vichřici letíme tam, kde nás to nese a přesto máme také vlastní pohyb, ten nás rozlišuje. Každý jsme jiný, jsme rozděleni do velkého celku, dělej cokoliv, ale zůstaneš pouze kapkou v moři, v tu chvíli uvědomění napadá mě slovo, které světu vládne: ZBYTEČNOST a nikdo, vůbec nikdo nemá proto zlost. 1989 (Pocity) XXXVIII. STALA SE TABU Prvně když vedle seděla hned jsem zpozorněl byla zvláštní, ale nedotknutelná. Divné, hmotné a určité šimrání se mě zmocnilo časem fakticky existovala i v mých snech i v realitě dnů Dosud chápu její bytí jako zlou hru osudu nemůžu se užírat protože to nemá smysl Žije svůj život má své sny je tichá, milá má své starosti zkrátka je pro mě tabu. 1989 (Pocity) IXL. TOP SECRET Jsi jako věc, co nesmí spatřit světlo světa Jsi ukrytá a tiše sčítáš dny které ti zbývají do prozrazení Tušíš, že to přijde ve chvíli kdy přijde ten, který neměl přijít a když se tak stane zasvítí na tvých dveřích nápis v záhlaví 1989 (Pocity) XL. CHRISTMAS 92 Jsou opět tady mezi námi co se máme rádi a přitom k sobě vzhlížíme způsobem, jaký nelze jinak nazvat nežli nešťastným Dojetí spíše hrajeme, upřímnost se ztrácí pod závojem záště a zloby Hledíme jeden druhému do talíře doufáme, že kost se mu zpříčí Na Půlnoční jdeme z nutnosti, společenská povinnost Dřív se to nesmělo, nyní se to doporučuje. Někdo má peníze a blahobyt z nich plynoucí Druhý suší někde pod mostem a zuřivost mu z očí srší Už i na Vánoce nesněží, ale pouze zkurveně prší. Mnu si oči, protahuji své tělo Právě se probouzím Všude za oknem krásně bílo Doma milo Každý se na každého usmívá Spokojeně koukáme na TV či video Popíjíme kafíčko, sic hyzdíme si tělíčko ale jsou přece Vánoce Vánoce - všichni se máme rádi Bohatí - chudí, Zdraví - nemocní Kurvy i pasáci, Slušňáci i prasáci Děti a rodiče, Voda a víno Živo a smrt, Satan a Bůh A pořád všem není jasné že všichni máme Jemu splácet náš společný dluh Právě se mě někdo zeptal: „Jaký ?“ 1992 (Pocity) XLI. WAIT AND SEE (OKRADNI TEN ZATRACENEJ ČAS) Váza na mém stole je plná čerstvých květů. Pěkné zátiší, krásný model pro malíře. Vůně se nese pokojem, v noci navádí ke zdání, ve dne budí důvěru. Nic netrvá věčně a čas je bestie, i kvítí opadá. Voda v řece teče, ani neví kam, každé dítě odroste svým vlastním hrám a přejde před spoustu bran, které jej mají zavést do zkurveného děje zvaného život. WAIT AND SEE chtělo by se zvolat, ale není na to čas. Charón se svým prámem se každou chvíli blíží a čeká na minci v ústech tvých. Vedeme řeči o smrti a přitom jsme se nedostali ani k dospělosti lidské, která spočívá v páření člověka s člověkem, souznění nás a přírody, všechna zkaženost bující v našem mozku zastoupená neřestmi všeho druhu, krvavými něžnostmi, sladkou brutalitou. Že je to strašně pesimistické ? Prosím. Sluníčko svítí, jemný vánek ovlažuje naše krásné tváře. Jen se podívej. Zářící oči, podmanivá ústa plné bílých kamínků vyslovují něžná slůvka lásky k bližnímu. Ruce se navzájem prolínají v pevném sevření, které vrcholí milostným aktem dvou osob, které v sobě našli zalíbení. Modré nebe poté lehce a nenásilně přejde v nejčernější noc plnou hvězd a tiše, sladce oddychujících bytostí spících spánkem spravedlivých. Sní se jim sny, krásné, šílené, plné sladkostí a něhy a přece se blíží on - Charón se svým prámem, který tě odveze na druhý břeh. Přesýpací hodiny se pomalu, ale jistě blíží ke své nutnosti otočit se a zrnka písku nezastavíš. Stejně nezastavíš kapky vody, jako neroztaješ všechen led v našich srdcích, jako nezničíš všechnu lásku v našich myslích, tak neutečeš času, kterého máme, i když každý jinak, všichni stejně. A někdo na to kouká a tiše se směje. Ale je to škodolibý smích nebo smích zakrývající trpkost nad údělem nás bezmocných, kteří si i tu chvilku, co nám byla přisouzena, dokážeme zpříjemnit způsobem jen nám vlastním. 1992 XLII. PRACHY V TOM NEPRAVÉM SLOVA SMYSLU Zkrátka neexistujou. 1992 (Pocity) XLII. LIST 7 Kdo vlastně jsi J.K. ? Přišels, abys záhy odešel tam, kams byl povolán Prý Vlastní tě zradili, vlastní tě zničili Vlastní tě oplakávali vzývali Stal ses modlou - toť vše Kdo vlastně jsi J.K. ? Učitel toho sprostého rodu lidského Lékař našich rozbolavělých duší Prorok času budoucího Mesiáš ? - Vždyť tví vlastní v to nevěří ! Kdo vlastně jsi J.K. ? Jsi hoden toho času, co se tobě věnuje ? Jsi hoden těch peněz, jsi hoden těch lidských životů co v tvém jménu zmařilo se? Kdo vlastně jsi J.K. ? Mohou tě davy milovat ? Mohou miliony hloupoučkých, co tě zbožňují a ožívají, mohou uspokojit tvé choutky ? Mohou tě vůbec ve své prostotě pochopit ? Kdo vlastně jsi J.K. ? Chtěl bych tě pochopit, chtěl bych tě znát A přesto se mi to v srdci příčí Chtěl bych v tě věřit, ale nemohu A jestli jsi, nemusím to dále tvrdit všechno víš a znáš, Ty J.K. a Tvůj otec. Kdo vlastně jsi J.K. ? Jsi život a smrt ? Jsi slunce a tma ? Jsi láska a nenávist ? Jsi...jsi...jsi ...? 1993 (Pocity) XLIII. PF 92 Jdeš po kolejích času Před tebou vychází z jednoho bodu Za tebou se v jednom bodě ztrácí Čas pochází z věčnosti A my z času Važme si ho ! 1992 XLIV. Z KNIHY POPRVÉ Armagedon, Apokalypsa, Ježíš, ... . Strach by měl padnout na naší mysl však my otrlí jsme dál. Proroctví se pomalu vyplňují a my o tom víme. Konec se zřejmě blíží, ale my hřešíme dál. Chybí nám snad něco kromě víry ? Ano ! A co ? Pokora ! 1995 XLV. Z KNIHY PODRUHÉ Musím na ní stále myslet. Nevím jek to navléci. Chtěl bych jí. Chtěl bych. Chtěl - jak jí to ale sdělit ? Má smysl se vracet ? Ještě mě pálí dlaně a bolí mysl Nechci se jí ale vzdát stále jí mám ( i když je to kruté ) co říct a bojím se to i přiznat také rád. 1995 XLVI. Z KNIHY POTŘETÍ LABYRINT Proč bloudíš ze severu na západ ? Lákáš divou zvěř ? A myslíš, že děláš správně ? Bůh, či někdo kompetentnější bude soudit! Rozum ztráci vládu nad tvým vesmírem. Ikarus chtěl létat také, Nic z toho ovšem nerespektuješ. To se obejde bez následků (jen dočasně ) Líná hudba Alkohol Bordel a bída Yperit a napalm Rozkvetlý květ orchideje Iniciály tvých děvek Nahé Rubensovy ženy Třesk Láska Akné Bolest YABA Rozkoš Ikebana Noc Tep srdce ( říjen 1995 ) XLVII. VARIACE NA VÁNOCE ´95 A opakuje se to každý rok. Zas a zas. Tentokráte jdu po chodníku a vnímám, jak se vzdaluji realitě. Je to jako nějaký úlet do absurdna. Nevím proč to na mě zase padá, toho už se zřejmě nezbavím nikdy. Rozchozený sníh mi šplouchá pod podpatky, na vlasy mi padá něco čemu se říká „plískanice“ a někde uvnitř nálada přesně odpovídající takto popsané skutečnosti. Jít a nevědět proč, jít a nevědět kam, jít a jít sám - to je zkrátka na provaz - ale dost bylo deprese, jede se dál. Ale kam ? Neóny a jiná lákadla naší úspěšné doby nás doprovázejí ruku v ruce s vlezlou zimou, ale nás dva nic nezajímá. Potkali jsme se před chvílí, je fakt že se známe dlouho, když však na pět let člověk sejde z očí doopravdy sejde i z té tolik pochvalované mysli. Náhoda, která přišla jak na zavolanou. Náhoda, která mě možná bude něco stát, lze pozorovat jistý postup nálady oproti odpoledne ale. Prohlížím si tě, po očku sice, důkladně však. Proč bych měl zde popisovat tvůj zjev nevím a proto to ani dělat nebudu. Nejde tu přece o to pochválit tvou figuru, která by se hodila spíše do nějakého časopisu než do kanceláře mezi houf tvých spolupracovnic, tady jde o něco jiného, jde tu o ... Sedíme naproti sobě, koukáme si do očí, právě jsem probrali všechny ty roky, které jsme bez sebe docela pohodově zvládli. Mezi námi stojí svícen se zapálenou svíčkou s divnou vůní, láhev dobrého bílého vína, dvě skleničky napůl plné a bariéry vzpomínek, předsudků a lží, které jsme si právě postavili. Má to vůbec cenu? Už zase vnikáme do zvyků našich rodičů za každou cenu vypadat slušně, dobře, bez chybičky. Asi stárnem. Bylo to hezký, nebyla to sice pravda, ale lhali jsme krásně. Co bude dál ? Odněkud se ozvala krásná jazzová trubka. Je to šok. Rána, která přišla zčista jasna. Úplně mě to v tu chvíli odrovnává, zapomínám na svou starou známou a propadám se do bludiště slasti svého já, a tam už jsem dlouho nebyl. Vracím se do reality, sedím u stolu sám. Asi jsem tu exkurzi trochu protáhl a ona to nevydržela. Nedivím se jí. Udělal bych totéž. Den skončil. Není to tak špatný na tom našem světě. Každý ho má takový, jaký ho chce mít. Sedím sám u toho stolu a poslouchám skvělého Louise A. . Nádhera. Procházím se nočním městem, šlapky mě s tichým smíchem míjejí, asi si už dneska svoje odjezdili, brouzdám očima po výkladech, pomalu si prohlížím svítící okna teplých domácností. Kolem nádraží stojí žlutí taxíci a uvnitř chudáci spí svůj spravedlivý spánek. Policejní vůz projel šílenou rychlostí tou bláznivou křižovatkou a chvíle usmíření nastává. Jeho narození mě fascinuje a děsí zároveň. Proto mám asi takové pocity jaké mám. Veselé vánoce. 1995 XLVIII. VÝMLUVA Nezapomínat. Hlavně nezapomínat. Nevím proč jsem zapomněl jak příjemné bylo přemýšlení o tom co se kdysi událo. Inventura všeho zlého i toho dobrého, co se dalo za tak krátké bytí stihnout. Nemám na to v poslední době ani čas ani chuť. Nechci revidovat své omyly a vymlouvám se na to, že mám po dlouhé době zase něco na práci. Je kruté si nastavovat zrcadlo a zjistit při tom, že většina toho, co se stalo tvým přičiněním byla děsná hlína spojená s hnusem a tichým odporem tvého okolí. Říkám si a myslím na to, jestli je to všechno nutné. Jestli je správné poukazovat na ty kiksy. Asi ano. ale naučit se to využívat ve svůj prospěch je nepředstavitelně těžký. Opravdu ? 1997 IL. KATEŘINĚ H. Cítím zášť a přece musí se tak stát. Zmizela jsi z mého světa potichu a náhle. Chvíli bolelo to, ale to je kouzlo času. Ať jsi, kde jsi - nejsi sama. Opatruj se ! 1997 L. JANĚ P. Jako malá kurtizána pluješ světem a sama asi ještě nevíš, co od něj mužeš čekat. Nemaluju čerta na zeď rád však tušení mám, že vše tak jednoduché není. Bylo by krásné, bys vrátila se tam, odkud vyletělas. Vlastní rozum v hrsti, to největší bohatství jest. 1997 LI. EVĚ T. Blázínku. Ty malé, divé a krásné zvíře s pohledem neviňátka. Plno zmatků já v hlavě skrz tebe měl. Málem bych zapomněl na to jak vypadáš. Je fakt, že jsem dva roky o tě nezavadil. Je mi ale i tak jasné co děláš. Tvé plány se snad jednou splní, chtěl bych u toho, teda jen tak z legrace, být. A když ne, tak ty o nich budeš beztak aspoň krásně snít. 1997 LII. ANDREE G. Je to zvláštní koukat na tvou tvář v bedně. Ale skutečnost, že ti to vychází je nezvratná a já jsem tomu z celého srdce rád. Jen se prosím nezblázni z toho jak to jde, protože vše má strany dvě. Přeji ti oblohu bez mraků a správný vítr a hlavně neměň kurs. Zůstaň svá. 1997 LIII. VLAĎCE O. Je až neskutečný, že jsi prakticky pořád stejná. Bylo to už dávno, ale je to tak, mnoho mi k tomu nechybělo a stalo se to. Co? - To už se nikdy nedovíš. 1997 LIV. LENCE K. Byla jsi tím čím jsi teď už dávno. A sama to dobře víš. Budeš potřebovat hodně štěstí a lásky k tomu, aby jsi se z toho dostala. Jen jsem zvědav na to, jestli se najde někdo ochotný podstoupit ty muka spojená s tvou záchranou. Já už lámu nad tebou kříž - je mi tě líto a hlavně: Je tě opravdu škoda ! 1997 LV. LENCE L. Znám tě docela dlouho a je zvláštní, že mi to nevadí. Život dokáže být svině, ale jenom někdy. Proč jsem ten předchozí řádek ve spojení s tebou napsal ? - Ani nevím. Proč vůbec o tobě píšu ? - Nevím. Nějaký důvod snad mám ! Ano, už vím ! Jsi to ty ! 1997 LVI. ŠÁRCE S. Hmmm, .... mnooo ! Eeeeeeeeeeeeeeeeee ! MILUJI TĚ ? 1997 LVII. A NAKONEC ... Deset let, celá jedna dekáda prošla na řádcích předešlých. Trpkost, radost, beznaděj, zloba, oslava života a smrti. Množina lidských citů, myšlenek a nálad. Jsem rád, že se mi povedlo popsat své já tak, jak jsem ho viděl já. Je tu závěr toho flámu Je tu konec Opona padá A ty, ano ty, co čteš tyto řádky, tak věz: Psal jsem to opravdu já, ač zdá se to bláznivý, je to tak. S úctou k Vaší trpělivosti se loučí KAREL BALCAR 1997

---