Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSen o koni krále Iana
18. 03. 2006
1
0
463
Autor
selbst
Ian řekl, že se mu stále nedaří přijít na to, proč se ne a ne probudit.
Ian byl postava se stínem, když zasvítilo slunce v jeho zkurveném životě, však převážně splýval s každodenní šedí. Ian byl králem z historie.
Ian říkával, že je génius, ale žere jej démon a já mu věřil. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Nebyl sice nikým zvláštním v mém životě, avšak byl. Do jisté míry vyplňoval můj čas a nikdy mi nedal důvod, proč mu to nedovolit. Ian byl umělec. Stal se jím, když se rozhodl pro ten podivný spánek v tekutém prostoru snů, jak s oblibou říkával.
"Měl jsem co dělat, abych tomu parchantovi utekl! Dokážeš to pochopit?", řekl a nečekal na odpověď,"Ty vole, já ne. Nechápu, jak se mi podařilo zdrhnout z tohoto snu, do toho druhýho." Otočil láhev piva v ruce a zaujatě sledoval, jak zlato teče na zem a tvoří bílé obrazce, jenž po chvíli mizely v hlíně. "Třeba jsem prosákl."
"A třeba jseš idiot!" Napil jsem se.
"Že by další důkaz?" Posmutněle se na mne podíval. Pivo přestalo téct. "Nedokážeš si ani představit, jak je genialita těžkej úděl, obzvláště v umění."
Musím podotknout, že ono zhnusení v jeho hlase se nedalo přeslechnout.
Ian se napil, polkl a nasraně odplivl. Když jsem jej takhle občas sledoval, přemýšlel jsem nad tím jeho životem, časem, který trávil se mnou, ve sračkách nebo chlastu, s kurvama, i když povětšinou bez nich. Divné to sny, tyhle problité deliria.
Nejednou jsem mu říkal, ať to nemíchá. Ať nemíchá ty sračky.
Divné sny krále Iana, vetřelce z historie.
"Jak můžeš žít svůj sen, při vědomí a vyprávět o něm?", zeptal jsem se jednou.
"Jseš blb.", usmíval se vítězně a pokračoval,"Jseš smradlavý hovno a nikde hajzl, kde by ses schoval. Tvůj problém je v tom, že zbytečně moc přemýšlíš nad věcma, které stejně nepochopíš, anebo chápat nechceš!"
"A co když chci…", skočil jsem mu do řeči.
"Hovno víš, co chceš chápat! Co čumíš? Nebo si vážně myslíš, že víš? Tak to tě ujišťuji, že nevíš (!), jen si v mé společnosti připadáš hloupě, v momentě, kdy nevíš o čem mluvím. Na to ti zvysoka seru! Rozumíš!? Já nejsem tvá máti, abych tě vedl za ručičku a říkal, že ty vaše soucitný gesta začaly být prázdný v okamžiku, kdy jste je vošukali do prdele. Vaši zasraní univerzální vojáčci, ve chvílích stupidní bezradnosti. Jak těžké přiznat i nejen sobě vlastní malost, co?"
Přiblble jsem se pousmál. Na víc jsem se nezmohl.
"Minulý týden jsem prodal tu metamorfósu."
"Za kolik?"
"Pět gé a kurvu k tomu. Bylo jí se mnou strašně fajn, ale čtvrtý den jsem se jí vysral na břicho, když spala. Rozumíš, čistě z uměleckýho hlediska. Zprvu neříkala nic. Pak zjistila, že došel fet, řekla, že jsem prase a byla pryč."
"Stihl's jí dát tip?"
Král Ian se pousmál, upřímnýma žiletkama řezajíc realitu. "Hlavní je znát svou cenu. Nebo si ji alespoň stanovit. Ona ji znala."
Potom jsme tak pili a zvraceli, váleli se a upadali dál a dál do bizarních stavů mysli i těla.Stavů té zkurvené reality, spolu, i když … v podstatě každý sám.
Další den se třásly ruce. Bylo to tu znova. Do hajzlu! Ruce byly nad lžičkou, kopím na dně hledaly filtr zbytečnosti a třásly se. Nasály, pronikly, smíchaly, vpluly a třes ustal. Další z tváří té vaší zkurvené reality. Čas tekl mezi prsty a slova, přezevšechnu naléhavost, mizela v zapomnění zítřků, … v prázdnotě nadcházejících rán.
Král Ian odešel.
Král Ian přijel.
Přijel na koni. Statný oř kopyty roztřásal zem. Zdi domů chvěly se a sklenice padaly, tvoříce střepy s odleskem tisíce snů, z tisíce a jedné noci. Z tisíce malých bolestí, z krve a stesků. V pláči
skryli se všichni, co cítili se bezradní. Ian měl pravdu a já se ho bál. A uznával. Jak já jej nenáviděl! Byl mou jedinou manželkou mezi všemi těmi kurvami. I když …, 'čím je komu manželka?'.
Vzpomínám, jak na okrajích propastí, slova proudem tekla a on říkal:"Pozoruhodné jsou ty mimoúrovňové křižovatky našich světů, kde chcíplej jezevec protýká kořeny filosofujícího jasanu, vítr hraje s citem temný blues a oblázky v pramenu řeky zdají se býti zamilované, tak, že je to až k posrání."
Asi tak půl roku zpět, jeden Bukowského smradlavej úchyl s úzkou bradou, modře vodovýma očima, a takovými těmi slizkými pohyby řekl Ianovi, že je debil a 'nastavil mu zrcadlo',…jak tvrdil. Nevím vlastně proč mne to napadlo, ale Ian tenkráte upadl do podivné deprese, asi tak na zbytek jednoho svýho snu. Nechtěl se znát. Takové množství sebedestrukčních pocitů bylo na něj příliš. Už byl na tyhle kraviny starej. Ian se pokoušel svými obrazy již několik let zachytit podstatu vztahů času, prostoru a identity. Věděl o tom víc, než kterýkoliv jiný, přinejmenším stejně vymaštěný feťák - rádoby umělec - kurva, s cenou lásky za pochopení, asi tak za $ 17,50. Co na tom záleží, když člověk stojí na místě. Ian věděl, že umělci třeba růst, i se stínem smrti, v neúměře k postoji, a též dospění v imaginaci vědění, demenci stáří. Věděl to a stejně byl v depresi. Sviňské zrcadlo s třinácti podřezanými nemluvňaty hraběnky Bathoryové. Věděl to, a i tak se s tím nedokázal porvat. "Víš," tenkráte říkal,"jsem nejlepší umělec, který po týhle zkurvený zemi chodil, a ty se směješ, poser se!"
Ian byl dobrý člověk, jen dost často plakal. Neměl rád ani sám sebe, natož druhé.
V rádiu mluvili o tom americkém republikánském praseti a mě se zježily vlasy na hlavě a udělalo nevolno.
"Sviňskej čurák!"
"Víš z čeho mám větší strach?"
"Co?"
"Z jeho kurev. Co může být horšího než neukojený, sebestředný prase, s diktátorskejma ambicema. Pokud mu to holky dobře dělaj, máme snad ještě jistotu, že se mu chce tady s náma být. Tedy pokud to není impotentní kripl."
Úchylnej zmrd s úzkou bradou, vodovejma očima a prázdnými pseudospasitelskými gesty.
Viděl jsem Ianovi na očích, že by nejraději tomu zasranýmu buzíkovi vrazil do prdele magický kolík se zaklínadlem, jen ať už zavře hubu i s tím svým pitomým zrcadlem a debilní vizí přímočarosti života. Polož prkno a srovnej podle něj všechno. Co takhle penis N°.1 dle ISO 14001:2004, a přidej mu visačku se štemplem ekologicky nezávadný výrobek.
"To jeho zkurvený zrcadlo! John Dee by zvracel."
"Do prdele, ser už na něj."
"A co s tím asi tak uděláš, vole?"
"Zabiju ho, hajzla."
Ta děsivá rozhodnost! Člověka až zamrazí.
Tři dny jsem Iana neviděl, však mohlo to být i dýl. Ty dny,… jsou si tak podobné. Žral jej démon, a tak se asi rozhodl s tím něco udělat, i když o úspěchu jsem docela pochyboval. Tedy po třech dnech stál mezi dveřmi, v obličeji asi o pět kilo chudší. Měl strhaný rysy a v očích divoký zvíře. Byl…jakoby byl někdo úplně jiný.
"Iane…"
"Já tu svini zabil."
"Drž hubu a pojď dál!"
Zavřel dveře a sesul se k zemi. Beznaděj mu třásla suchýma rukama. Neměl žádný žíly. Plakal. Nenáviděl se, nenáviděl toho zkurvenýho démona a mrtvýho buzíka. Ian se měnil v hromadu sraček, stejných jako bral. Byl géniem doby.
"Co…"
"Toho buzíka. Zabil jsem toho hajzla! Rozpůlil jsem mu obě ledviny, a pak jsem mu ten dranžírák vrazil do hlavy."
"To si děláš legraci nebo jseš opravdu takovej idiot!?"
"Jsem umělec, malíř, vizionář…"
"Přednostně jseš čurák. Pokud si ho skutečně zabil, stal ses stejným kreténem, jako ta buzna. Uvědomuješ si to kurva vůbec?"
Král Ian seděl a mžoural na mně těma svýma smutnýma očkama a umíral. Koně mu ukradli, zabili a nadělali z něj plno žrádla pro chudé. Krále Iana připravila o koně banda smradlavých křesťanů. To vznešené zvíře zabili, aby tlupa odporných ubožáků nechcípla hlady dnes, ale zítra a církev mohla mít svou směšnou chvilku slávy. Jeho kopyta zní v mé hlavě a tělo ulepené je jeho potem a voní.
Podlomila se mi kolena a sesul jsem se k zemi, v chodbičce svého bytu, naproti Ianovi a rozbrečel se. Tady a teď jsem pochopil tu zdrcující beznaděj, té vaší zkurvené doby. Doby, ve které plevel hubí stromy, doby, ve které církevní hodnostáři evokovali skutečné démony, co zaživa žerou génia jedinců, jakým byl i Ian. Ian, král bez koně, troska zpola sežraná démonem té podivné r-evoluce hnusu, jenž v pozlátku vítězí nad krásou života. Král Ian byl vizionář a já tiše zamumlal:"I stole colour of night…"
Ian se usmál:"…to get out of your sight."
"I´m the Visionaire, follow me if you dare…", dokončil jsem.
"Chci fet." Ian to rozhodl a bylo to tu zas. Telefonní budka. Kurva na rohu, ječící po nějakém úchylovi. Třes. "Za chvíli je tu." Ruce se třásly a já dostal z nervozity sračku. Ian nezůstal pozadu. "Iane, tohle je rozhodnuto. Do prdele i s tím svinstvem." Před domem zastavilo auto a v něm nějaké tlusté prase stáhlo okýnko. Nikdy jsem nepochopil, proč musí dealery dělat tihle tlustí, smradlaví negři. "Ježíšek za čtyři!"
Ian začal řvát:"Tu máš a táhni, kurvo křesťanská!" Podíval se na mne. "Tihle hajzli chcípnou dřív, než poznaj svou cenu, než poznaj, že stojej za hovno. Fuck it!", začal se šíleně smát a utíkat, já v závěsu za ním - hurá!
Tak…a už zas jsme seděli za stolkem v pokoji. Dva rytíři s kopím v ruce, bez koně, bez budoucnosti. Tentokráte naposledy. Měl jsem to vědět. Král Ian stále mluvil a mluvil. O koních, o křižácké lůze, upálených přátelích, jenž nikdy nepoznal. Nevěnoval jsem mu pozornost. Mé oči hypnotizovalo těch sedmnáct jednotek svinstva a Ianův hlas byl jen kulisa. Přehlédl jsem i to, že Ian si na lžičku přisypal něco navíc, něco jiného, co tam být nemělo…a mluvil.
A…, jo, jo, bylo to tam a já umíral. Vplul jsem do pohovky a čas s prostorem vplul do mne. A opět se život stal tekutým snem s odporně nahořklou chutí. A opět tu byly ty okamžiky souznění, bez křečovitých lží. Co na tom, že to stejně byly lži, co na tom, že sen o životě byl ve skutečnosti snem o nadcházející smrti, o umírání. Ian seděl přede mnou. Nejlepší umělec, co po týhle zkurvený zemi chodil. Byl bledý, vážný, vážený občan svýho státu, jenž rozkrádají prasata - politicus vulgaris, co na nás tak tupě tlemí z beden a lžou. Seděl, fialovooranžové ruce v klíně, kopí na stole, před sebou. Tvářil se vyrovnaně, nějak v jeho obličeji chyběla ona nervozita před nástřelem. Vytratila se z něj a já to nechápal.
"Iane, jsi OK?"
"Ne, ale budu."
Srdce si měnilo rytmus, tak nějak bez ohledu na to, jak jsem se cítil. V puse jsem měl nechutné sucho, ale bylo mi fajn. Ianovi ne, jenže to se prý mělo změnit.
"Nerozumím tomu, proč se věci mají tak, jak nechci. Nechápu, proč maj sny tekutou konzi-stenci. Proč se z nich stále nemůžu probrat, a proč je ten zmrd americkým prezidentem. Takovej chcípák!"
"Asi proto, že většina amíků jsou čuráci. Svůj k svému. Bezprizorní vandráci, co zprznili kulturu krásnejch indiánů. Hromada sraček a v nich stopy křesťanskejch prasat, kde se podíváš."
"Jo, vzali jim identitu a dali příslib naděje. Kurva, to je divnej obchod!"
"Ale co s tím? Řekni, ty vole, co my dva sráči, (chtěl jsem tehdy říct rytíři), s tím zmůžem?"
"Víš, přemýšlím o tom, co jsem sejmul tu buznu…" Odmlčel se a hleděl skrz kopí.
"A…?"
"Je to marnost nad marnost. Dalí měl pravdu, když řekl, že ta jeho pětimetrová bageta má metrů patnáct, jestli víš, co tím myslím. Není co vymýšlet a není z toho úniku. Nic novýho pod
sluncem. Teď už jen můžeme prznit prdele vlastních dětí a tvrdit, že jde o nový umělecký směr v pornografii. Zakomplexovaný hovada všude, kam až dohlédneš. Umí jen lhát druhým a sami sobě. Dokonce tomu i věří. Tak kde je do prdele pravda? Existuje nebo si ji jen vytváříme těmi svými stupidními mozečky, ze sebelítosti z vlastní smrtelnosti! Nasrat,…nasrat, a ještě jednou nasrat!" Ian nebyl zlý, byl jen nešťastný.
"Již jsem se rozhodl, můj drahý příteli." Oznámil suše a vítězně se na mě podíval. Já prohlédl. "Chci zpět svýho nádhernýho koně!", zavelel a vzal do ruky kopí a našel žílu a pronikl, nasál, smíchal a vplul. Prohnul se v křesle jak luk a kopí dopadlo k zemi.
Král Ian vzpřímeně dosedl do sedla svého statného oře a uháněl směrem k horizontu tekutých snů.
Ian byl postava se stínem, když zasvítilo slunce v jeho zkurveném životě, však převážně splýval s každodenní šedí. Ian byl králem z historie.
Ian říkával, že je génius, ale žere jej démon a já mu věřil. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Nebyl sice nikým zvláštním v mém životě, avšak byl. Do jisté míry vyplňoval můj čas a nikdy mi nedal důvod, proč mu to nedovolit. Ian byl umělec. Stal se jím, když se rozhodl pro ten podivný spánek v tekutém prostoru snů, jak s oblibou říkával.
"Měl jsem co dělat, abych tomu parchantovi utekl! Dokážeš to pochopit?", řekl a nečekal na odpověď,"Ty vole, já ne. Nechápu, jak se mi podařilo zdrhnout z tohoto snu, do toho druhýho." Otočil láhev piva v ruce a zaujatě sledoval, jak zlato teče na zem a tvoří bílé obrazce, jenž po chvíli mizely v hlíně. "Třeba jsem prosákl."
"A třeba jseš idiot!" Napil jsem se.
"Že by další důkaz?" Posmutněle se na mne podíval. Pivo přestalo téct. "Nedokážeš si ani představit, jak je genialita těžkej úděl, obzvláště v umění."
Musím podotknout, že ono zhnusení v jeho hlase se nedalo přeslechnout.
Ian se napil, polkl a nasraně odplivl. Když jsem jej takhle občas sledoval, přemýšlel jsem nad tím jeho životem, časem, který trávil se mnou, ve sračkách nebo chlastu, s kurvama, i když povětšinou bez nich. Divné to sny, tyhle problité deliria.
Nejednou jsem mu říkal, ať to nemíchá. Ať nemíchá ty sračky.
Divné sny krále Iana, vetřelce z historie.
"Jak můžeš žít svůj sen, při vědomí a vyprávět o něm?", zeptal jsem se jednou.
"Jseš blb.", usmíval se vítězně a pokračoval,"Jseš smradlavý hovno a nikde hajzl, kde by ses schoval. Tvůj problém je v tom, že zbytečně moc přemýšlíš nad věcma, které stejně nepochopíš, anebo chápat nechceš!"
"A co když chci…", skočil jsem mu do řeči.
"Hovno víš, co chceš chápat! Co čumíš? Nebo si vážně myslíš, že víš? Tak to tě ujišťuji, že nevíš (!), jen si v mé společnosti připadáš hloupě, v momentě, kdy nevíš o čem mluvím. Na to ti zvysoka seru! Rozumíš!? Já nejsem tvá máti, abych tě vedl za ručičku a říkal, že ty vaše soucitný gesta začaly být prázdný v okamžiku, kdy jste je vošukali do prdele. Vaši zasraní univerzální vojáčci, ve chvílích stupidní bezradnosti. Jak těžké přiznat i nejen sobě vlastní malost, co?"
Přiblble jsem se pousmál. Na víc jsem se nezmohl.
"Minulý týden jsem prodal tu metamorfósu."
"Za kolik?"
"Pět gé a kurvu k tomu. Bylo jí se mnou strašně fajn, ale čtvrtý den jsem se jí vysral na břicho, když spala. Rozumíš, čistě z uměleckýho hlediska. Zprvu neříkala nic. Pak zjistila, že došel fet, řekla, že jsem prase a byla pryč."
"Stihl's jí dát tip?"
Král Ian se pousmál, upřímnýma žiletkama řezajíc realitu. "Hlavní je znát svou cenu. Nebo si ji alespoň stanovit. Ona ji znala."
Potom jsme tak pili a zvraceli, váleli se a upadali dál a dál do bizarních stavů mysli i těla.Stavů té zkurvené reality, spolu, i když … v podstatě každý sám.
Další den se třásly ruce. Bylo to tu znova. Do hajzlu! Ruce byly nad lžičkou, kopím na dně hledaly filtr zbytečnosti a třásly se. Nasály, pronikly, smíchaly, vpluly a třes ustal. Další z tváří té vaší zkurvené reality. Čas tekl mezi prsty a slova, přezevšechnu naléhavost, mizela v zapomnění zítřků, … v prázdnotě nadcházejících rán.
Král Ian odešel.
Král Ian přijel.
Přijel na koni. Statný oř kopyty roztřásal zem. Zdi domů chvěly se a sklenice padaly, tvoříce střepy s odleskem tisíce snů, z tisíce a jedné noci. Z tisíce malých bolestí, z krve a stesků. V pláči
skryli se všichni, co cítili se bezradní. Ian měl pravdu a já se ho bál. A uznával. Jak já jej nenáviděl! Byl mou jedinou manželkou mezi všemi těmi kurvami. I když …, 'čím je komu manželka?'.
Vzpomínám, jak na okrajích propastí, slova proudem tekla a on říkal:"Pozoruhodné jsou ty mimoúrovňové křižovatky našich světů, kde chcíplej jezevec protýká kořeny filosofujícího jasanu, vítr hraje s citem temný blues a oblázky v pramenu řeky zdají se býti zamilované, tak, že je to až k posrání."
Asi tak půl roku zpět, jeden Bukowského smradlavej úchyl s úzkou bradou, modře vodovýma očima, a takovými těmi slizkými pohyby řekl Ianovi, že je debil a 'nastavil mu zrcadlo',…jak tvrdil. Nevím vlastně proč mne to napadlo, ale Ian tenkráte upadl do podivné deprese, asi tak na zbytek jednoho svýho snu. Nechtěl se znát. Takové množství sebedestrukčních pocitů bylo na něj příliš. Už byl na tyhle kraviny starej. Ian se pokoušel svými obrazy již několik let zachytit podstatu vztahů času, prostoru a identity. Věděl o tom víc, než kterýkoliv jiný, přinejmenším stejně vymaštěný feťák - rádoby umělec - kurva, s cenou lásky za pochopení, asi tak za $ 17,50. Co na tom záleží, když člověk stojí na místě. Ian věděl, že umělci třeba růst, i se stínem smrti, v neúměře k postoji, a též dospění v imaginaci vědění, demenci stáří. Věděl to a stejně byl v depresi. Sviňské zrcadlo s třinácti podřezanými nemluvňaty hraběnky Bathoryové. Věděl to, a i tak se s tím nedokázal porvat. "Víš," tenkráte říkal,"jsem nejlepší umělec, který po týhle zkurvený zemi chodil, a ty se směješ, poser se!"
Ian byl dobrý člověk, jen dost často plakal. Neměl rád ani sám sebe, natož druhé.
V rádiu mluvili o tom americkém republikánském praseti a mě se zježily vlasy na hlavě a udělalo nevolno.
"Sviňskej čurák!"
"Víš z čeho mám větší strach?"
"Co?"
"Z jeho kurev. Co může být horšího než neukojený, sebestředný prase, s diktátorskejma ambicema. Pokud mu to holky dobře dělaj, máme snad ještě jistotu, že se mu chce tady s náma být. Tedy pokud to není impotentní kripl."
Úchylnej zmrd s úzkou bradou, vodovejma očima a prázdnými pseudospasitelskými gesty.
Viděl jsem Ianovi na očích, že by nejraději tomu zasranýmu buzíkovi vrazil do prdele magický kolík se zaklínadlem, jen ať už zavře hubu i s tím svým pitomým zrcadlem a debilní vizí přímočarosti života. Polož prkno a srovnej podle něj všechno. Co takhle penis N°.1 dle ISO 14001:2004, a přidej mu visačku se štemplem ekologicky nezávadný výrobek.
"To jeho zkurvený zrcadlo! John Dee by zvracel."
"Do prdele, ser už na něj."
"A co s tím asi tak uděláš, vole?"
"Zabiju ho, hajzla."
Ta děsivá rozhodnost! Člověka až zamrazí.
Tři dny jsem Iana neviděl, však mohlo to být i dýl. Ty dny,… jsou si tak podobné. Žral jej démon, a tak se asi rozhodl s tím něco udělat, i když o úspěchu jsem docela pochyboval. Tedy po třech dnech stál mezi dveřmi, v obličeji asi o pět kilo chudší. Měl strhaný rysy a v očích divoký zvíře. Byl…jakoby byl někdo úplně jiný.
"Iane…"
"Já tu svini zabil."
"Drž hubu a pojď dál!"
Zavřel dveře a sesul se k zemi. Beznaděj mu třásla suchýma rukama. Neměl žádný žíly. Plakal. Nenáviděl se, nenáviděl toho zkurvenýho démona a mrtvýho buzíka. Ian se měnil v hromadu sraček, stejných jako bral. Byl géniem doby.
"Co…"
"Toho buzíka. Zabil jsem toho hajzla! Rozpůlil jsem mu obě ledviny, a pak jsem mu ten dranžírák vrazil do hlavy."
"To si děláš legraci nebo jseš opravdu takovej idiot!?"
"Jsem umělec, malíř, vizionář…"
"Přednostně jseš čurák. Pokud si ho skutečně zabil, stal ses stejným kreténem, jako ta buzna. Uvědomuješ si to kurva vůbec?"
Král Ian seděl a mžoural na mně těma svýma smutnýma očkama a umíral. Koně mu ukradli, zabili a nadělali z něj plno žrádla pro chudé. Krále Iana připravila o koně banda smradlavých křesťanů. To vznešené zvíře zabili, aby tlupa odporných ubožáků nechcípla hlady dnes, ale zítra a církev mohla mít svou směšnou chvilku slávy. Jeho kopyta zní v mé hlavě a tělo ulepené je jeho potem a voní.
Podlomila se mi kolena a sesul jsem se k zemi, v chodbičce svého bytu, naproti Ianovi a rozbrečel se. Tady a teď jsem pochopil tu zdrcující beznaděj, té vaší zkurvené doby. Doby, ve které plevel hubí stromy, doby, ve které církevní hodnostáři evokovali skutečné démony, co zaživa žerou génia jedinců, jakým byl i Ian. Ian, král bez koně, troska zpola sežraná démonem té podivné r-evoluce hnusu, jenž v pozlátku vítězí nad krásou života. Král Ian byl vizionář a já tiše zamumlal:"I stole colour of night…"
Ian se usmál:"…to get out of your sight."
"I´m the Visionaire, follow me if you dare…", dokončil jsem.
"Chci fet." Ian to rozhodl a bylo to tu zas. Telefonní budka. Kurva na rohu, ječící po nějakém úchylovi. Třes. "Za chvíli je tu." Ruce se třásly a já dostal z nervozity sračku. Ian nezůstal pozadu. "Iane, tohle je rozhodnuto. Do prdele i s tím svinstvem." Před domem zastavilo auto a v něm nějaké tlusté prase stáhlo okýnko. Nikdy jsem nepochopil, proč musí dealery dělat tihle tlustí, smradlaví negři. "Ježíšek za čtyři!"
Ian začal řvát:"Tu máš a táhni, kurvo křesťanská!" Podíval se na mne. "Tihle hajzli chcípnou dřív, než poznaj svou cenu, než poznaj, že stojej za hovno. Fuck it!", začal se šíleně smát a utíkat, já v závěsu za ním - hurá!
Tak…a už zas jsme seděli za stolkem v pokoji. Dva rytíři s kopím v ruce, bez koně, bez budoucnosti. Tentokráte naposledy. Měl jsem to vědět. Král Ian stále mluvil a mluvil. O koních, o křižácké lůze, upálených přátelích, jenž nikdy nepoznal. Nevěnoval jsem mu pozornost. Mé oči hypnotizovalo těch sedmnáct jednotek svinstva a Ianův hlas byl jen kulisa. Přehlédl jsem i to, že Ian si na lžičku přisypal něco navíc, něco jiného, co tam být nemělo…a mluvil.
A…, jo, jo, bylo to tam a já umíral. Vplul jsem do pohovky a čas s prostorem vplul do mne. A opět se život stal tekutým snem s odporně nahořklou chutí. A opět tu byly ty okamžiky souznění, bez křečovitých lží. Co na tom, že to stejně byly lži, co na tom, že sen o životě byl ve skutečnosti snem o nadcházející smrti, o umírání. Ian seděl přede mnou. Nejlepší umělec, co po týhle zkurvený zemi chodil. Byl bledý, vážný, vážený občan svýho státu, jenž rozkrádají prasata - politicus vulgaris, co na nás tak tupě tlemí z beden a lžou. Seděl, fialovooranžové ruce v klíně, kopí na stole, před sebou. Tvářil se vyrovnaně, nějak v jeho obličeji chyběla ona nervozita před nástřelem. Vytratila se z něj a já to nechápal.
"Iane, jsi OK?"
"Ne, ale budu."
Srdce si měnilo rytmus, tak nějak bez ohledu na to, jak jsem se cítil. V puse jsem měl nechutné sucho, ale bylo mi fajn. Ianovi ne, jenže to se prý mělo změnit.
"Nerozumím tomu, proč se věci mají tak, jak nechci. Nechápu, proč maj sny tekutou konzi-stenci. Proč se z nich stále nemůžu probrat, a proč je ten zmrd americkým prezidentem. Takovej chcípák!"
"Asi proto, že většina amíků jsou čuráci. Svůj k svému. Bezprizorní vandráci, co zprznili kulturu krásnejch indiánů. Hromada sraček a v nich stopy křesťanskejch prasat, kde se podíváš."
"Jo, vzali jim identitu a dali příslib naděje. Kurva, to je divnej obchod!"
"Ale co s tím? Řekni, ty vole, co my dva sráči, (chtěl jsem tehdy říct rytíři), s tím zmůžem?"
"Víš, přemýšlím o tom, co jsem sejmul tu buznu…" Odmlčel se a hleděl skrz kopí.
"A…?"
"Je to marnost nad marnost. Dalí měl pravdu, když řekl, že ta jeho pětimetrová bageta má metrů patnáct, jestli víš, co tím myslím. Není co vymýšlet a není z toho úniku. Nic novýho pod
sluncem. Teď už jen můžeme prznit prdele vlastních dětí a tvrdit, že jde o nový umělecký směr v pornografii. Zakomplexovaný hovada všude, kam až dohlédneš. Umí jen lhát druhým a sami sobě. Dokonce tomu i věří. Tak kde je do prdele pravda? Existuje nebo si ji jen vytváříme těmi svými stupidními mozečky, ze sebelítosti z vlastní smrtelnosti! Nasrat,…nasrat, a ještě jednou nasrat!" Ian nebyl zlý, byl jen nešťastný.
"Již jsem se rozhodl, můj drahý příteli." Oznámil suše a vítězně se na mě podíval. Já prohlédl. "Chci zpět svýho nádhernýho koně!", zavelel a vzal do ruky kopí a našel žílu a pronikl, nasál, smíchal a vplul. Prohnul se v křesle jak luk a kopí dopadlo k zemi.
Král Ian vzpřímeně dosedl do sedla svého statného oře a uháněl směrem k horizontu tekutých snů.