Wahran n´ gra

 

 

     Na údolí začal padat soumrak. Chladivé doteky temných spárů noci hladily rosou smáčenou trávu a poznenáhlu objaly

 

i blíže ležící domy, aby stáhly jejich obyvatele do víru strachu. Z dálky se neslo táhlé vytí vlka, posla smrti Wahran n´ gra. Každé okno bylo jištěno okenicí. Každé dveře těžkou

 

a pevnou závorou.

 

     Do údolí sestupoval přízrak v podobě dívky. Vítr si proplétal jejími stříbrnými vlasy své prstíky. Dívčiny černé oči, kterým by mohli závidět i havrani, vyzařovaly plnou oddanost smyslu svého života. Rty, které vypadaly jako dva okvětní plátky rudé růže, jen zvaly k ochutnání. Její chůze byla nebezpečně krásná. Vlnění jejích boků bylo skoro hypnotické a královská vznosnost nebezpečně uhrančivá.

 

     Tmavý plášť s kápí z hrubého a těžkého materiálu skrýval útlé boky, svalnaté břicho, široká, skoro mužská ramena, a dlouhé nohy. Celé tělo se pohybovalo s pružností kočky.

 

     Tato dívka, tento noční smrtihlav, nesla jméno Sola.

 

     Vedle ní kráčel čtyřnohý stín. Za pasem se Sole zaleskl Rastin. Meč ze živého kovu s ukousnutou špicí. Tu má na svědomí Rastinovo dvojče.

 

     Oba meče byly ukovány, aby chránili dobro. Jenže kníže Arbanay, druhý bojovník Světla, nedodržel přísahu zavazující v poslušnost Světlu a zkřížil svůj meč se Soliným. Po boji, jež trval od západu slunce do jeho rozbřesku, padl Arbanay přemožen v hloubi lůna matky Země. Z jeho těla se stal černý mramor, v němž po staletí tepala životodárná síla zla. Nikdo

 

a nic ji po čtyři staletí nevzbudilo, až teprve temná píseň služebníků Korpových. Probudili spící meč, jenž nesl název Flok, a zároveň tím oživili duši knížete Arbanaye.

 

     Flok se dostal do rukou knížete Korpa a ten pocítil sladkou příchuť moci. Snažil se probudit k životu i samotného knížete Arbanaye, aby se opět mohl dostat na trůn světla a tmy a mohl tak ovládnout celý vesmír, ale scházely mu dva kameny dobra. První, modrý, i přes jeho úkryt, získal s Flokovou pomocí. Ten druhý má v sobě Sola.

 

     Každou noc probouzí dávno zemřelé bojovníky a povolává je proti ní k boji. Každou noc doufá, že mu některý z jeho temných služebníků přinese druhý kámen dobra.

 

     Sola přistoupila ke dveřím malého domku na konci vesnice. Rastinovou rukojetí na ně zabušila a čekala, co se bude dít. Za dveřmi se ozvalo ustrašené vyjeknutí a následně rychlé kroky ke vchodu. „Kdo je to?“ slabý mužský hlas se chvěl strachem z nenadálého návštěvníka.

 

     „Jmenuji se Sola a mým společníkem je černý vlk!“ odpověděla a očekávala další reakci za dveřmi. Ty se otevřely na malou škvírku a zpoza ní vykoukla střapatá hlava. „Pojď dál, jsi tu vítána.“

 

     Sola vkročila rázným krokem do malé místnůstky a vlk vešel za ní. Schválně překryla Rastina pláštěm, aby zbytečně neděsil poklidné obyvatele téhle chýše.

 

     Žena se po ní dívala dosti nevraživě. „Co po nás chceš?“ zeptala se a byla postihnuta vyčítavým pohledem svého manžela.

 

     „Přišla jsem vás požádat jenom o trochu vody. V této době je velmi těžké najít pramen s pitnou vodou.“ Soliny oči se zabodly do ženiných a svoje slova podtrhla pokývnutím hlavy.

 

     „Dobrá, pojď za mnou, zavedu tě ke studni.“ Žena se nechala obměkčit.

 

     Cestou ze dveří si Sola všimla, že vlk Chet něco větří. Najednou začal vrčet. Ze tmy se vyloupla temná postava a za ní další a další.

 

     „Zpátky do domu!“ zasyčela Sola na ženu a ta jako vystrašený králík zapadla zpátky do dveří. Škvírou mezi prkny pozorovala, co se stane.

 

     Sola pohybem ruky odhrnula plášť a odhalila tím meč s ulomenou špicí. Ze stínů se stávaly již docela viditelné postavy. Sole se zřetelně zrychlil tlukot srdce, když si uvědomila, že stejně jako pokaždé mají šanci ji dostat a tím

 

o notný kus posunout hranice dobra na světě. Utěšovala se však vědomím, že i přes její smrt, se najdou další lidé, co se jen tak nedají. Ale ona nezemře, nesmí.

 

     Postavy se rozeběhly. Sola se rozmáchla a Rastin zaznamenal dopad na neživá těla. Zakousl se do jejich tlejícího masa, dávno již zbaveného krve, a probojovával si cestu přes jejich útroby. Solu ovanul zápach smrti a déšť hliněného prachu zkropil její plášť.

 

     Omotala si jej kolem zápěstí. Loktem zasáhla dalšího služebníka temnot. A Rastin si v jeho, již dávno scvrklém žaludku našel další cíl.

 

     Jeden temný přívrženec Korpa se dostal Sole za záda. Jeho dlaně se pevně semkly okolo jejího krku a ona pocítila, jak bezprostřední kontakt toto je. Začalo se jí nedostávat kyslíku a před očima jí tančily blížící se stíny. Najednou sevření povolilo a ona padla bez dechu na zem.

 

     Sípavě vtahovala do plic molekuly kyslíku a tělem se jí rozlévalo teplo, když si vzduch našel tu správnou cestu. Rozhlédla se, aby zjistila, co se stalo s tím útočníkem.

 

     Rozsápaný ležel na zemi. Nad ním se skláněl Chet a očima planoucíma po pomstě za svou paní vyhledával další kořist.

 

     Sola se však vzchopila, popadla meč a jedním mocným

 

a dobře mířeným tahem přeťala zbývající tři oživlé stíny.

 

     Vstala, upravila si plášť, vrátila Rastina zpět do jeho tajné kapsy v plášti a polaskala vlka po hlavě. Ten se pod jejím dotekem proměnil v naprosto neškodné štěně, neschopné ublížit ani mouše.

 

     Sola se vrátila k domu, kde zanechala ženu, která jí chtěla ukázat studnu s pitnou vodou. Dveře se před ní trhaně otevřely a žena jí beze slova podala kožený měch s vodou. Jakmile ho Sola uchopila, dveře se zabouchly.

 

     Vydala se z údolí na kopec a Chet za ní. Šli kolem lesa, když v tu chvíli se za stromem mihl stín. Chet zavětřil

 

a s prudkou obratností vystartoval za jeho nositelem. Zanedlouho se z menšího ohníčku linula božská vůně pečeného zaječího masa. Když se oba dosyta navečeřeli, lehli si na zem, Sola přikrytá pláštěm, a schouleni k sobě usnuli.

 

     Když se rozednívalo, byla už Sola na cestě. Vyškrábala se na příkrý kopec a před ní se rozprostřelo velké město Zrazůn. Spleť klikatých kamenných uliček ohraničené pevnou hradbou. Uprostřed se jako perla v nevzhledné lastuře blyštil dóm Světla. Právě tam měla Sola namířeno. Rychlým a svižným krokem se dostala k hlavní bráně. Zabušila. Z pozorovací věže vykoukla hlava statného vojáka a když ji uviděl, jeho tvář se rozjasnila nadšením. „Dcera, dcera se vrátila!“ zakřičel

 

a před Solou se otevřela brána do města Zrazůn.

 

     Bez povšimnutí opustila zástup zvědavců a zamířila rovnou k dómu Světla. Těžké ebenové dveře se před ní bez jediného vrznutí otevřely a ona vešla.

 

     Při každém svém kroku cílila, jak ji síla Světla očišťuje. Jak nabývá sil. Přišla do hlavního sálu, kde se z prosklené kopule snášelo nejvíce světla.

 

     Zde poklekla a zašeptala: „Si volen fahi da.“ „Dcera je tu.“ Když to dopověděla, sálem se rozlehl tříštivý rámus

 

a celá místnost se zalila oslepujícím světlem.

 

     Sola pohlédla vzhůru a zadívala se do tváří Strážců. Už od pradávna, kdy celou zemí zmítala zvůle Bohů, z malého úlomku lásky holubic zrodili se Strážci. S cílem ochránit Zemi před nejtěžším zlem a vyrovnat tak misky vah dobra a zla bojovali po staletí s temnotou. Ta je jednou přemohla

 

a uvrhla tak Strážce ve třetí vesmír. Oni se ale nevzdali a se svým posláním pověřili lidi. Ty nejlepší, co jim bylo dovoleno „použít“. Pověřili je úkolem opatrovat kameny Světla. Pověřili tím Solu a Arbanaye, jež naučily žít s výhodami poznání.

 

     „Zdravíme tě, dcero Světla. Jaké zprávy přinášíš?“ Rósk, hlavní z hlavních promluvil.

 

     „Korp povolává více bojovníků než dříve. A neváhá při tom ohrožovat normální lidi. Jinak je vše při starém. Chet i já odvádíme stejnou práci jako dřív.“ Sola sklopila zrak

 

a náhodně si připomněla okamžik, který ji mohl stát život.

 

     „Rada Strážců se smluvila, že ti bude přidělen pomocník. Musíte se zmocnit kamene Světla a pohřbít Floka. Jakmile toto uskutečníte, síla Světla skoncuje i s Korpem a Arbanayem. Svět bude opět po nějakou chvíli volně dýchat.“ Salma, druhá z hlavních, zavřela oči a pokývla hlavou na důraz svých slov.

 

     „Cesta tam je nelehká.“ Shrokův příjemně podbarvený hlas zazněl halou. „Musíte projít několika zeměmi. Všechny, až na jednu, jsou velmi nebezpečné. Budete spolu s Tunem vystaveni opravdu těžké zkoušce. Snad vám bude přát štěstí.“ Třetí se uklonil Sole na pozdrav.

 

     „Jdi. Máš tři dny k odpočinku. Tento palác je ti útočištěm po celou tu dobu. Na lůžku máš tisíc zlatých mincí pro svou potřebu. Nechť tě doprovází síla.“ Rósk se na Solu usmál.

 

     „Děkuji, ale co bude s Chetem? Smí i nadále zůstat se mnou?“ Sola se vzpřímila ochotna za svého přítele položit

 

i život bude-li to opravdu nutné.

 

     „To záleží pouze na tobě. Buď silná.“ Tři z hlavních se uklonili a za záře světla zmizeli.

 

     Sola vešla do jednoho ze svých pokojů. Stejně jako pokaždé, tak i teď ji překvapila čirá vůně květin. Není také divu. Když se pořádně rozhlédla, spatřila všude okolo květiny. Červené, bílé, modré i fialové. Květiny barvy červánků, barvy vycházejícího slunce, ale i květiny barvy čerstvě padlého sněhu s krůpějemi rudé barvy jako krve. Pousmála se. Zase má možnost na chvíli se stát princeznou. Na lůžku měla přichystané bílé zářivé šaty prostého, ale okouzlujícího střihu. Jemně je pohladila. Její dotek by se dal popsat skoro jako bázlivý. Ta, jenž byla zvyklá na bolest, utrpení, krev

 

a pláč si má teď obléci tyto šaty. Šaty, které jsou stvořeny pro skoro éterickou bytost a ne ženu jako je ona. Nicméně, je dobré si alespoň okamžik hrát.

 

     Jemně šaty uchopila a s neochvějně jedinečným pocitem vkročila do další místnosti. Zde na ni už čekala mramorová vana zasazená do podlahy. Se závěsy na oknech si pohrával zvědavý vítr. Vzdouvaly se jako vlny v příboji a zase zpět.

 

     Sola se velmi pomalu svlékala, vychutnávajíc si každý okamžik. Nahá vkročila do vany a něžné prstíky horké vody objaly její tělo.

 

     Sytá vůně vonných olejů ji, k těžkosti jejímu srdci, přinesla vzpomínky. Vzpomínky na domov, na matku, na malé přátele, se kterými si tak ráda hrávala. Na vše na co doposud nechtěla vzpomínat… 

 

  

 

     „Mami, maminko podívej!“ Malá hubená holčička se v umouněné rybářské haleně řítila po pláži k chatrně vyhlížejícímu kamennému domku. Nad hlavu mávala rákosovou brašnou, kterou jí ke dni narození darovala přítelkyně její maminky. Jednou dírou jasně prosvítávalo červené klepeto humra.

 

     „Hvězdičko moje, kde jsi tak dlouho byla. Oběd už ti dávno vychladl.“ Krásná žena stála ve dveřích a její úsměv prozařoval už tak jasné odpoledne.

 

     „Maminko, podívej, co mám!“ Sola se zastavila před svou matkou a zalovila ve své brašně. S vítězoslavným úsměvem vytáhla obřího humra. Položila ho matce do dlaní a jala se dál odhalovat poklady, které skýtala její brašna. Postupně matce do rukou vkládala mořskou hvězdici, lasturu, spoustu kamínků

 

a větší množství mušlí roztodivných tvarů.

 

     „Hvězdičko moje, těch mušliček je škoda pro málo očí málo lidí. Vrať je zpátky do písku, aby se z nich mohli těšit všichni ti, kteří navštěvují tuto pláž.“ Solina matka se na Solu usmála tak konejšivě, že Sola neměla to srdce postavit se ke vzdoru.

 

     „Hm, a, mami, co je tohle?“ Sola rozevřela dlaň a v ní se zaleskl kovový přívěsek ve tvaru kytice.

 

     Matka stáhla obočí a oči jí potemněly. Věděla, co to je. Věděla taky, co to s sebou přináší. „Znak osamění!“

 

     Sola pohlédla na maminku s úmyslem, dozvědět se víc, ale výraz matčiny tváře ji donutil pevně semknout rty

 

a nepropustit z úst jediné slůvko.

 

 

     Solinina ruka bezděčně zamířila k jejímu krku a prsty nahmataly kus chladivého kovu zavěšeného na surové kůži. Tenkrát nevěděla, co to znamená, ale teď už to ví. Znak osamění dává sílu přežít a přetrpět zlé dny, které snese osud na hlavu jeho nositele. I Solina matka to věděla.

 

 

     „Zastav se, prosím. Nestačím ti.“

 

     „Tak si pospěš!“ Sola utíkala po sytě zelené louce a za ní běžel Boram. Už to nebyla malá holčička. Teď už jí bylo sladkých šestnáct let.

 

     Stříbrné vlasy do půli zad za ní při běhu vlály, jakoby samy dodávaly důraz její rychlosti. Smíchem rozzářené oči prozrazovaly o její duši, že je plná štěstí a radosti.

 

     Přeci jen zvolnila, aby ji mohl Boram doběhnout. Ten toho využil a skutečně ji dohnal. Pevně ji objal okolo pasu. Sola zvážněla a nabídla mu svoje rty. On té nabídky využil…

 

  

 

     Kouř. Cítila zápach kouře. Vyběhla z domu a zahleděla se k městu. To odtud se nesl kouř. Teď dokonce zaslechla slabý křik. „Maminko,“ vydechla Sola, neboť se její první myšlenky upnuly na matku, která šla zrovna za bylinářkou do města. Solu zachvátil zdrcující nával strachu o svou matku.

 

     Bosá vyběhla z domu a ostrým sprintem, při kterém jí vzduch připadal plný skelných jehliček, které jí bodaly v prsou, se dostala mezi hořící domy. První, co uviděla, byli jezdci na koních.

 

     Jezdci s pochodněmi v rukou, jak se zvráceným, zvířecím smíchem zapalují chalupy i s jejich obyvateli. Jezdce s kopími, kterak se baví tím, že zabíjí zmatené a k smrti vystrašené lidi zmítající se jim pod kopyty jejich koní jako posedlá zvířata, umrtvená vyvolaným chaosem a pudem sebezáchovy.

 

     Viděla také svou matku, jak běží před jedním z jezdců s kopím. Sola vydechla a vyběhla jí na pomoc. Ve třech vteřinách se následně stalo pár věcí, které Sole rázně ovlivnili život.

 

     Jezdec pozvedl ruku k úderu. Sola vydala šílený skřek, neboť kopí našlo svůj cíl v zádech její matky. Ta poklesla na kolena. Opíraje se o ruce, nepadla k zemi. Sola jako šílená skočila na jezdce a srazila ho s touhou po zadostiučinění z koně. On jí zkroutil ruku a v úmyslu zabít i ji hledal nůž.

 

     Sole se najednou dostala nečekaná síla a ona se vymrštila za něj. Odkopla ho a on se dostal pod kopyta svého vlastního vzpírajícího se koně.

 

     Sola přiskočila k matce, ale s pokusem zvednout ji na nohy neuspěla. „Mami, maminko,“ šeptala a do očí se jí neúprosně tlačily slzy. Skrze hradby řas jim dala volný průchod.

 

     Matka se pohnula. Pohlédla na dceru a řekla: „Je to tvůj úděl, Hvězdičko.“ Sola cítila, jak ji matka v klíně ochabla. Vlna žalu zaplavila její srdce. V tu chvíli jí bylo jedno, kdyby ji nějaký jezdec protkl kopím. Vlastně si to i přála. Jenže se nic nestalo. Nic…

 

  

 

     Mladá žena stála nad mořem na okraji srázu nad dvěmi hroby. Paprsky ranního slunce jí ozařovaly ztvrdlé rysy na tváři. A zároveň se snažily ohřát její smutné a zatvrzelé srdce. Poklekla a sklonila hlavu. Pramen stříbrných vlasů jí neposlušně sklouzl přes rameno a po tváři jí stekla slza. „Sbohem, maminko, sbohem, Borame. Splním svůj úděl.“ Zvedla se a rukou uchopila ranec s věcmi a jídlem. Bez ohlédnutí scházela sráz.

 

 

     Sola otevřela oči. Už zase byla zpět ve vaně, obklopená svěžími barvami květin. Z tváře setřela slzu. Tím nepatrným pohybem zastřela část svého srdce mlhou zapomnění. Bude opět velmi dlouho trvat, než náhlý impuls tuto mlhu rozežene.

 

     Ohlédla se a kontrast světla s barvami květin ji naplnil jistotou a pocitem bezpečí.

 

     Vystoupila z lázně, otřela se a se zalíbením pohlédla na šaty. Oblékla se do nich. Nechala látku, aby jemně pohladila její kůži. Vzala jednu rudou lilii a vpletla si ji do vlasů.

 

     Vyšla z dómu Světla do ulic, připomenout si, jak dalece lehký, či naopak složitý může být život obyčejného člověka. Procházela okolo stánků se zavalitými kupci, okolo oken

 

a dveří. Okolo spousty lidí. Přičemž každému tak trochu záviděla jeho obyčejnost a přitom každý záviděl jí její výjimečnost. Prošla spletí uliček na hlavní náměstí, kde se rozkládala kašna a okolo ní nepřeberné množství obchodníků se svými krámky.

 

     Prohlížela si město Zrazůn i s jeho obyvateli

 

a přemítala, co všechno se za dobu její nepřítomnosti změnilo. Vcelku by se dalo říci, že nic zvláštního. Lidé byli pořád stejní. Veselí, smutní, hamižní, ale i šlechetní a dobří. Zdálo se být vše při starém. Bohužel úplně vše.

 

     „Vrať to, zmetku! Slyšíš?“ Sola se ohlédla za hlasem

 

a jeho vlastníkem. Zahlédla malého chlapce pevně svírajícího bochník chleba a zavalitého muže s důtkami v rukou. Už už se chystal toho chlapce udeřit, ale něčí ruka mu v tom zabránila. „Jestli vám jde pouze o ten mizernej chleba, tak ten rád zaplatím za něho. Jestli tady jde ale i o něco víc, rád bych to věděl. Tento kluk je můj dobrý známý. A když říkám dobrý, myslím tím opravdového přítele, což se o některých říci nedá. Takže co se týká jeho, je i mou záležitostí.“

 

     Kupec překvapeně zamrkal. Dodal si odvahy a pohlédl do cizincových očí. Neústupný pohled podbarvený tyrkysovou chladností a bezchybností ho dostal duševně na kolena.

 

     „Ne, ne, to je v pořádku. O nic tu nejde.“ Kupec se najednou napřímil, povzbuzen novou hrdostí, jež se mu vlila do žil. Pozvednuv bradu v bojovném gestu řekl: „Ten chleba stojí zlatku.“ Vyprostil svou ruku z železného sevření muže stojícího za ním. Složil ruce na prsou a lstivě se usmál, ne málo připomínaje lasičku.

 

     „Tak hele, dám vám dva měďáky, jako za obyčejnej chleba, protože předpokládám, že po tomhle křídla nerostou,“ při těch slovech vtiskl kupci do ruky dva penízky. Chleba mu vzal z bezvládných rukou. „A my si vezmem chleba a všichni budou spokojení. Naschle.“ Muž vzal chlapce kolem ramen a vedl ho z dosahu kupce. Než ten se vzpamatoval, muž i s klukem se dávno ztratili v davu.

 

     Sola poháněná zvědavostí, dala se do jejich nenápadného pronásledování. Za nedalekým rohem, kde už bylo klidněji, se chlapci zastavili. Muž vtiskl klukovi do rukou chleba a nemalý váček, jenž byl podle Solinina správného soudu plný peněz. „Na ten váček dej pozor. Dej ho jedině mamince nebo tatínkovi. Nikomu jinému. Upaluj.“ Chlapec na nic nečekal. Vyhrkl slova díků a pelášil domů. Muž se jen usmál. Náhle pootočil hlavou a jeho pohled skanul na Solině skrýši. Ta se ulekla možného prozrazení

 

a rychle se vytratila.

 

     Dalšího rána se probudila velmi časně. Oblékla si věci, které měla nachystané v úhledné hromádce u nohou postele. Natáhla na sebe kalhoty a režnou tuniku dosahující jí do půli stehen. Celý den bloumala bezcílně městem Zrazůn a navečer vyšla za brány. Zapískala mocně na prsty a z dálky se k ní jako odpověď na její volání doneslo táhlé, pronikavé vytí. Sola se pousmála a rozeběhla se lesem, jenž byl ve světle nastávajícího úplňku nezvykle světlý.

 

     Běžela podobná divoké lani. V jejích vlasech si pohrával nezbedný měsíc, měnil je v zářivé stříbro protkávané perletí. Proti ní běžel Chet. Sola se zastavila na tichém paloučku. Chet zpomalil, ale nezastavil se, tiše k ní přišel, ona poklekla a objala ho. Zpod Soliných víček skanuly slzy. Oba věděli, že je to možná naposled…

 

     Když Sola otevřela oči, do jejího pokoje pronikala záře slunce a nepatrný větřík si pohrával se sněhobílými závěsy. Slastné se protáhla a vychutnávala si teplo sálající z pod pokrývky. Poslední den, pomyslela si. Zítra se vydám na cestu.

 

     Za necelou hodinu chodila po tržišti s košíkem v rukou

 

a kupovala zásoby. Její košík se plnil věcmi jako ovoce, zelenina, sušené maso a režná nit s koncovými háčky, k lovení ryb. Když se vrátila zpátky do dómu Světla, bylo už pozdní odpoledne. Spěšně se převlékla a bez Rastina vešla do hlavního sálu. Poklekla, ve zcela oddaném gestu sklonila hlavu a zašeptala: „Si volen fahi da.“ Na ta slova se sál prozářil oslepujícím světlem, které by nepovolanému člověku vyrvalo z těla smysl vidění. Sola však povolaná byla, proto jí nic nehrozilo.

 

     „Buď opět vítána, dcero!“ Róskovi na tváři zavlál úsměv.  „Zítra tě čeká náročná cesta, víme. Chceme ti dát pár darů, které bys mohla potřebovat. Chceme ti dát vak, ve kterém je mapa, která vás s Tunem zavede až ke Korpově pevnosti. Tuno se stane tvým novým společníkem na tvých cestách. Je čarodějem, kterého společnost odmítá akceptovat. Za chvíli ti ho představíme, teď však ještě jedna výhoda vaku. Přizpůsobí se jakémukoli nákladu. To znamená, že bude tak objemný, jak jen budete potřebovat.“

 

     „Teď je však na řadě Tuno!“ Salma jemně přebrala nitku řeči Róskovi z dlaní. „Dovol mi, abych ti tedy směla představit Tuna, čaroděje skupiny Z.“

 

     Z postranního vchodu vyšel urostlý mladík, s dlouhými, v copánky zapletenými vlasy ořechové barvy volně rozpuštěnými a majetnicky objímajícími jeho ramena. Dominantou jeho tváře zdály se být oči, jejichž tyrkysová modř sváděla k utonutí. Stačil jediný pohled a potřeba, aby se zrovna tyto oči upíraly jen na vás, vzrostla v neúměrný chtíč. Ústa, dvě ostře řezané smyslné duny na poušti, které vytvořil vítr jen a pouze pro svoje obšťastnění. Z nich na malý okamžik vyklouznul jazyk a ještě smyslnějším pohybem navlhčil jejich povrch. Teď přímo zvala k polibku. Přímo křičela: „Polib nás!“ Hebká tvář snědšího nádechu byla sametově hladká již od pohledu.

 

     „Těší mě,“ Sola vykouzlila ten nejkrásnější úsměv, který měla v zásobě.

 

     „Mě neméně, ale my už se přece známe, ne snad?“ Tuno oplatil úsměv a Sola zrudla jako malá školačka přistižená při opisování. „Na tržišti, mám takový pocit.“ Pokud to šlo, její tváře zahořely ještě víc.

 

     „Nemýlíš se,“ prudce se nadechla. „Moje jméno je Sola, dcera Ashanti a Lorna. Bude mi potěšením strávit s tebou své příští dny.“ Sola přiložila ruku na prsa a v lehké úkloně pohnula tělem.

 

     „Potěšení na mé straně. Já jsem Tuno, jak už jistě víš

 

a mou matkou i otcem je les. Omlouvám se, jestli tě tato odpověď neuspokojí, ale já své rodiče neznám. Zato rozumím bílé magii a ovládám řeč stromů.“ Sola fascinovaně hleděla na jeho copánky, jak si razili cestu po jeho paži při formální pokloně.

 

     Probrala se z transu, do kterého ji přivedla tato podívaná a přistiženě se usmála. V naději na zamluvení svých svíravých pocitů okolo žaludku, obrátila se na Salmu. „Jaké země nás čekají?“ zeptala se.

 

     „Nesmíme říct, co vás tam čeká. Jen vám smíme dát radu: ´Nic není tak, jak to vypadá.´ Tímto pravidlem se snažte řídit. Jediná země, která neukrývá nebezpečí je Křišťálové království. Je to země nezřízené krásy a božských děl. Víc opravdu nesmíme prozradit.“

 

     „Nezapomeňte, že cílem vaší cesty je získat druhý kámen světla, zničit Floka a vrátit knížete Arbanaye zpět do pařátů smrti.“ Rósk se uklonil na pozdrav a zmizel. Salma ho s úsměvem následovala.

 

     „Hodně štěstí!“ Shrok pozvedl ruce v opatrovnickém gestu a za záře tisíce slunečních paprsků odešel za Salmou a Róskem do mocnosti světla.

 

     Sola se s povzdechem obrátila k úsměvem rozzářenému Tunovi. „Kdy vyrazíme?“ zeptala se a snahou oplatit mu úsměv zvlnila rty.

 

     „No, jsou dvě možnosti. A to: dnes večer nebo zítra ráno. Večer by nebylo takové horko jako za dne, ale zase ráno bychom byli odpočatí. Tak jak?“

 

     „Ráno… Můžu tě pozvat na jídlo? Jako na seznámení.“ Sola se už nemusela přemáhat. Úsměv šel už od srdce.

 

     „Rád přijímám,“ Tuno pohodil hlavou a copánky zopakovaly svou předchozí cestu.

 

     Společně vešli do jídelny. Byl to spíše takový obrovský sál, kde uprostřed místnosti stál mohutný mramorový stůl

 

a okolo něj si hověly polštáře. Stůl byl již prostřen nejrůznějšími druhy ovoce a ozdoben nepřeberným množstvím rudých květů lilií. Sola i Tuno usedli do polštářů a v družném hovoru povečeřeli. Následně se rozešli každý do svého pokoje spánkem doplnit kalich sil na zítřejší den.

 

     Za svítání Sola sbalila všechny potřebné věci do batohu. Opásala se Rastinem a přes ramena se přehodila svůj cestovní plášť. S vakem na zádech se vydala k pokoji, kde měl spát Tuno. Prudce zabušila na dveře, ale odpovědí jí byla jen ozvěna jejích vlastních úderů. Zopakovala bušení. Zase ta samá odpověď. „Tuno!“ hlas se jí třásl nervozitou a strachem. Jako první jí v mysli vykanula myšlenka na Korpovy přisluhovače a představa Tuna rozcupovaného na kousky jí sevřela ledovou dlaní srdce. S Tunovým jménem na rtech trhnutím rozrazila dveře. Podívaná, která se jí naskytla, jí vzala doslova dech…

 

     Místo pokoje, který byl navlas stejný jako Solin, spatřila sytě zelený palouk v objetí řeky, bezostyšně se valící skrze kameny jemně si hovící v jejím toku. Na louce mezi bílými kopretinami spal tvrdě Tuno. Na sobě měl pouze bílé volné kalhoty, které ostře kontrastovaly se zelenou trávou a jeho opálením.

 

     Tuno otevřel oči a usmál se. Bylo to, jako by se neprobudil pouhopouhý člověk, ale všeobjímající slunce. Jeho úsměv v Sole zapálil pomalu vyhasínající plamen důvěry.

 

     „Omlouvám se, většinou nejsem k probuzení,“ Tuno vstal a iluze přírody zmizela. Byla tam opět tatáž postel, stejná jako Solina a tatáž podlaha z leštěného mramoru jako dřív.

 

     Sola se vzpamatovala a vydechla: „To bylo … krásné.“

 

     „Děkuji. Počkáš na mě venku, prosím? Musím se obléknout,“ s šibalským úsměvem na rtech se zadíval na Solu. „Ale jestli to nevadí tobě, klidně zůstaň.“

 

     Sole jako by vyťal políček. Začervenala se a překotně ze sebe vyrazila: „Omlouvám se, neuvědomila jsem si to.“ Rychlostí blesku vycouvala z místnosti za dveře. Už dlouho se jí nestalo, že by se z jakéhokoli důvodu červenala, uvědomila si, a teď, pouhá přítomnost Tuna ji do rozpaků uvádí stále častěji. Za necelých pět minut byl Tuno již připraven. S malým batůžkem na zádech se otočil k Sole. „Jdeme, parťáku?“

 

     „Jdeme,“ Soliny zardělé tváře rychle nabraly svou původní barvu.

 

     Za branami města Zrazůn se zastavili u velkého kamene, aby pořádně prozkoumali mapu. Sola ji vytáhla z batohu

 

a rozložila na balvan. „Tudy!“ prohlásila rezolutně a určila směr.

 

     Noci střídaly dny. Dny plné slunce a klidu střídaly noci plné touhy a snů. Jedno ze dvou srdcí začalo věřit. Začalo toužit. Začínalo milovat a chtělo být milováno. Však na protest srdci, mysl byla chladná a odmítala jakýkoliv impuls ze srdce. A v těle bývá často mysl králem, proto lidé tak často prohrávají důležité bitvy.

 

     „Pokud se nepletu a neplete se ani tato mapa, tak by se za támhle tím kopcem mělo objevit město stínů Umran.“ Sola zamávala cárem papíru improvizujícím mapu a pohodila hlavou směrem k místu, kde se podle ní mělo vyskytovat město opuštěných a týraných duší. Duší plných nářku a bolesti, které svým utrpením připoutávají důvěřivé duše nic netušících návštěvníků Umranu k sobě.

 

     Z povídek a pohádek Sola i Tuno věděli, co je tady tak přibližně čeká. „Nesmíme jim věřit,“ řekl proto Tuno. Jsou to bytosti, co si svůj úděl zaslouží. Jestliže jim uvěříme, přitáhnou si nás k sobě a už nás nepustí. Musíme tudy projít bez jediného pootočení a povšimnutí. Ať uslyšíš cokoliv.“

 

     „Fajn. Pojď,“ řekla Sola, na chvíli se zamyslela a prudce uchopila Tuna za ruku. S nádechem ostře chladivého ranního vzduchu oba naráz rozrazili křídlo Severní brány, která napojovala na chatrné dřevěné opevnění s dírami, které ucpávala vmáčknutá sláma. S prvními krůčky nabývajícími na rychlosti Sola vytáhla Rastina, neboť tušila, že bude potřeba jeho síla. Její intuice se nepletla. S Tunovou rukou svírající její

 

a s Rastinovou rukojetí pevně sevřenou v ruce pravé, oba s tornami na zádech, utíkali bez ohlédnutí středem města rovnou k bráně Jižní.

 

     Kolem nich se utvořil chlad. Od úst jim odletovala pára

 

a na obočí každého z nich se  začal chytat jemný škraloup jinovatky. Duchové se kolem nich začali stahovat. Jediná cesta ulicí, která ústila k prostranství u Jižní brány se začala plnit průsvitnými stvořeními. Stvoření zuřivě poletovali sem

 

a tam. V jejich očích byl jasně zřetelný smutek. S každým uběhnutým krokem začaly jejich nohy těžknout. Sola se však nevzdala a i Tuno bojoval ze všech sil s touhou obrátit se

 

a jít těm bytostem vstříc. Sola jako kat prosekávala zaplňující se cestu.

 

     Stačilo už jen pár kroků. Pár skoků, které by je dostaly do bezpečí. Když v tom se zcela nečekané jeden z duchů zavěsil Tunovi na nohu. Chytil se holeně a nechal do Tuna proudit svůj stesk a bolest. Tuno zavrávoral. Podlomila se mu kolena. Sola ho ale pohotově zachytila. Rychlým máchnutím meče Tuna oprostila od ducha stále svírajícího jeho nohu. Periferním viděním stačila zaregistrovat, jak se duch rozpadl na malinké částečky, které splynuly s davem duchů. Jediným prudkým trhnutím si přehodila Tuna přes rameno, s touto zátěží dovrávorala k bráně, Rastinem si vytvářeje cestu k záchraně.

 

     Jeden z duchů se o ni, předtím, než ho její meč proměnil v mlhu, stačil otřít. Pocítila náhlý závan zoufalství. Po zádech jí přeběhl mráz, ale nezastavila se. Kolena se jí začala podlamovat, když konečně… Rozrazila bránu a vrhla se s Tunem v náručí ze svahu. Konečně v bezpečí. To byla jedna z prvních myšlenek, které jí proletěly hlavou, když se zastavila o vysokou trávu.

 

     Ta druhá patřila Tunovi. Rastina zastrčila do pochvy

 

a rozhlédla se kolem. Uviděla Tuna, jak sedí v trávě vysoké po stehna, hlavu v dlaních a vzlyká. Rozeběhla se k němu. „Tuno!“ vykřikla a zhroutila se na kolena. „Tuno, jsi v pořádku?! Prosím, promluv. Tuno!“ tuno k ní zvedl oči zalité slzami. „Tuno,“ teď už pouze vyslovila jeho jméno Sola. Ten se jí schoulil do náručí a vzlykal. Sola ho mateřsky objala

 

a hladila ho po vlasech.

 

     „Já jsem… já viděl jeho dřívější život. Já, viděl jsem jeho rodinu. Celou zkrvavenou, bez rukou a nohou. Bože můj. Chtěl do mě vpravit svou vlastní vinu. Chtěl, abych si myslel, že jsem to udělal já.“

 

     „A tys tomu začal na okamžik věřit, viď?“ Sola zvedla Tunovu hlavu. Podívala se mu do očí. Cítila, že si jsou teď blízcí jako nikdy předtím. Najednou v sobě ucítila takový příval citu, až ji to samotnou zaskočilo. Nic takového nezažila ani když byla a milovala jen Borama. Srdce se jí otevřelo a začalo do něj pronikat světlo. Vpila se do Tunových očí. Najednou její nitro zatoužilo být Tunovou součástí. Zkusit ho jen políbit. Jen ochutnat jeho rty, jen na okamžik být v jeho náručí jako žena a ne jako přítel. 

 

     Jenže i tady se v přímém boji mezi srdcem a myslí stal jasným vítězem rozum, který Sole kázal přestat. Nadechla se

 

a naprázdno polkla. Zorničky se jí zúžily. „To,“ hlas jí selhal, ale opět se obnovila její vnitřní rovnováha a ona pokračovala: „To bude dobrý, nemusíš mít strach. Nedám tě, jsi přece můj parťák.“ S úsměvem Tuna pohladila o tváři. Parťák, tak tohle slůvko ji přes rty moc nešlo.

 

     Tuno ji mlčky, ale pevně objal. Ona objala jeho.

 

     Zanedlouho byli už zase na cestě. Každý uzavřen do svých úvah o tom druhém a hlavně o sobě. Však ani jeden nepromluvil. Oba si byli vědomi přestupku – jeden krátkodobé, druhý sžíravé – touhy po tom druhém.

 

     Začalo se stmívat a proto Sola navrhla: „Měli bychom najít nějaké vhodné místo a rozbít ležení. Za chvíli nebude vidět ani na krok.“ A protože byla její slova umocněna lesním prostředím, Tuno jí dal za pravdu. „Támhle je něco jako palouk,“ řekl a ukázal prstem mezi stromy.

 

     Když rozbalili deky, založili menší ohýnek a dosyta se najedli zásob, které se jim už tenčily, s dobrou nocí na rtech a hvězdami nad hlavami usnuli. Každý sám a přitom spolu.

 

     Tunovi se začal zdát sen. Jeho fantazie začala nabírat na rychlosti hned poté, co sklopil víčka a tím ji pustil ze řetězů pevně svírajících hranici přístupnosti. Sen o Sole, jak jinak. Celý den po ní toužil a když se jí dotkl, když ji objal, vypukl v něm požár, který začal stravovat jeho tělo zevnitř. Když držela jeho hlavu ve svých dlaních, přál si, aby měl tolik odvahy a políbil ji, ale neudělal to. Opájel se tou blízkostí a to mu stačilo. Věděl, že je nasnadě poznamenat slůvko ZATÍM! Neměl ani tušení, jak dlouho vydrží skrývat své city k ní. K té bohyni krásy a touhy.

 

     Vždy, když si vítr začal pohrávat s jejími vlasy, když ji začal škádlit, netrpělivě zasunula uvolněné pramínky za ouška a pokračovala dál. Tolikrát si přál být větrem. Když se chýlil den ke konci a oni někde našli místo ke spaní u řeky či

 

u jezera, Sola se svlékla a pomalými pohyby, ukrytá za keři nebo stromy, sestupovala do vody. V tuto chvíli Tuno trpěl. Toužil se alespoň na okamžik stát snad jen pouhou kapkou oné vody, která s něžností objímala a laskala její tělo. Vždy se ale zachoval korektně, počkal u vaků a u dek, až se Sola vrátí a teprve potom se šel vykoupat on sám.

 

     Když Tuno usnul, Sola byla ještě vzhůru. Dívala se na jeho spící tvář, pozorovala jeho svaly na rukou, jak pevně svírá deku. Nebyla daleko toho, aby začala snít…

 

     Najednou se ale poblíž ozval praskot větviček. Sola se ani nepohnula, jen pod svým pláštěm, kterým byla přikrytá, nahmatala jílec meče. Nepatrným pohybem ho sevřela. Tichý šelest, který byl už těsně u ní, nemohla přeslechnout. Vytříbený cit na nebezpečí ji varoval, že tady už jde

 

o Korpovy bojovníky.

 

     Dělala, že spí. Naoko tiše oddychovala, zcela nevědomá k nebezpečí, které jí a hlavně Tunovi hrozilo. Tuno spal doopravdy. A věděla ze své vlastní zkušenosti, že tvrdě.

 

     Když si byla naprosto jistá, že útočník stojí už těsně

 

u ní, vyskočila na nohy. Švihla svým pláštěm a překryla hlavu tomu nejbližšímu. Rastin se zaleskl v matné záři dohasínajícího ohýnku. Postava pod pláštěm vydala zdušený výkřik a zhroutila se k zemi. Temné stíny v jejím okolí se začaly pohybovat znatelně rychleji. Sola koutkem oka spatřila nebezpečný výpad. Rozmáchla se a postavu proťala přímým tahem po tělové ose. Další se na ni vrhli. Čišela z nich nenávist. To Sola cítila zcela zřetelně. Že byl silnější a vytrvalejší, přikládala Sola na vrub dnešní procházce městem Umran. Zalarmovala všechny svoje smysly v pohotovost. Začala čerpat sílu z Rastina a ten začal zpívat vzduchem. Pro krásu hrůzné písně padaly oběti noci, které měly zahubit Solu, jedna za druhou. Odměněn prachem a ztrouchnivělými kusy mrtvol ztrácel se Rastin v návalu síly. Výpad střídal krytí. Výkop zase skok. Salto za saltem Sola bojovala až k poslednímu z jejích soupeřů.

 

     A toho si Sola hodlala vychutnat. Rozvášněna bojem našla v sobě tolik síly, že by byla schopná čelit i celé armádě mrtvol. Bojovník máchl mečem. Sola se také rozehnala a meče

 

o sebe zvonivě třískly. Sola zabrala a oddělila je od sebe. Prudkým a nečekaným výpadem usekla bojovníkovi levé zápěstí. Ten zařval. Ne bolestí, tu už necítil, ale překvapením. Vrátil Sole výpad. Ta uhnula. Ne však dostatečně. Špička nepřátelského meče jí sjela po rameni a zanechala jí tam dlouhý šrám. Naštěstí jen víc bolestivý, než hluboký. Solu to naštvalo. Kopla ho do břicha. Když se předklonil, ťala. Usekla mu hlavu a nepřítel se proměnil v prach.

 

     Zadýchaná zvedla svůj plášť ze země a oprášila jej. Rastin našel pokojné místo v pochvě. Sola posbírala pár kousků dřeva kolem ohniště a přiložila je na oheň. Ten po chvilce zapraskal a rozhořel se. Překryla se pláštěm a přisedla k ohni. Začala dřímat a nabírat síly. Byla ale pořád v pozoru. Kdyby snad jen zaslechla šelest blížících se kroků nebo nebezpečné prasknutí větvičky pod šlapkou, probrala by se. Nic se však nestalo a tak ji probudily až sluneční paprsky lehce ji šimrající po tváři.

 

     Tuno se vzbudil vůní, linoucí se z pečínky nad ohněm. Sola u něj seděla a přikládala malé suché větvičky, aby maso bylo dostatečně propečené a křehké. „Dobré ráno, ospalče,“ usmála se na Tuna. „Zdálo se ti něco pěkného?“

 

     „Já už si ani nepamatuji,“ pohotově zalhal Tuno. Nechtěl přiznat své sny, protože se za ně styděl. Zablokoval však svou fantazii a jal se uvažovat racionálně. „Tady to vypadá jako po boji,“ uplatnil svůj pozorovací talent.

 

     „V noci jsme měli návštěvu. Korpovy noční můry napadly naše ležení, ale odešli s nepořízenou. Když tak nad tím uvažuji, oni neodešli. Vítr je rozmetal po okolí. Jenom tady, těch pár hromádek zůstalo. Vysvětlil ti Rósk, co se stane s přemoženými služebníky Korpa, viď?“ A když viděla jeho nechápavý výraz ve tváři, dala se do vysvětlování sama: „Jsou to mrtvoly, které pracují pro Korpa a ten se snaží oživit Arbanaye. O tom už víš, ne?“

 

     „Něco málo, ale myslím, že to stačí.“

 

     „No, Korp vyvolává zástupy mrtvých bojovníků, aby mě zabil a dostal tak bílý kámen Světla. Ten kámen…“ Sola se snažila, aby Tuno její výklad pochopil. A opravdu se to povedlo. I přes Solinu přílišnou rychlost, kterou mu vše objasňovala, dopátral se závěru.

 

     „Takže ty máš v sobě kámen, který, i s tebou, musíme opatrovat, protože kdybys nebyla, byl by to konec dobra

 

a světa zároveň,“ shrnul to do jedné srozumitelné věty.

 

     „Tak nějak. Najez se a půjdeme dál.“ Sola kývla na maso

 

a začala si balit věci do batohu.

 

     Cestou už moc nemluvili. Snažili se navzájem pochopit. Začali se navzájem přitahovat, ale ani jeden by nebyl ochoten to přiznat nahlas. Oba by se prali za lež, jen aby nemuseli přiznat své city. Oba byli ochotni trpět pro lepší budoucnost toho druhého.

 

     Čas ubýval. Den se měnil v noc, kdy se po nebi rozkutálely stříbrňáky starých čínských dynastií a ozářily tak tmu. Rána zalitá slunečními paprsky probouzely do nového dne. Slunce vrhalo své zlatavé oštěpy do louží, řek a jezer. Snažilo se svými nenechavými prstíky dosáhnout dna. Za záře slunce se každá rybka stávala tou nejkrásnější a každý kámen se měnil v kousek zlata. Slunce svírá moc nad vším, co se nachází na Zemi a proto se stává nesmrtelným. Nespatříme totiž smrti Slunce, aniž bychom žili my.

 

     S každým krokem nabývalo srdce těžkosti. S každým krokem se měnilo v nepoddajný kus citu.

 

     Solinu a Tunovu pouť od cíle dělilo už jen město z křišťálu. Město, o kterém s bezpečností věděli, že jim tady nic nehrozí. Proto si před náročným úkolem dosyta odpočinuli. Věděli, že za branami Křišťálového města se rozprostírá pustá a nehostinná krajina, jíž dominuje temný hrad, který v sobě skrývá to, pro co přišli. Modrý kámen Světla a Flokovu smrt.

 

      Bez přítěží, jímž by jim mohl být pouhý batoh na zádech, a jen s vlastními zkušenostmi a dovednostmi se vydali na cestu ke spáse světa a lidské rasy.

 

     „Podej mi ruku,“ řekl Tuno, jakmile minuli brány města.

 

     Sola s nevěřícím pohledem uposlechla. To co následovalo, zbavilo její plíce dechu.

 

     Tuno se začal soustředit. Z jeho úst začala polohlasně vyletovat slova, kterým Sola nerozuměla. Cítila, jak se nepatrné vlnky energie zkoušejí protáhnout mezerami v jejím imunitním systému. Jak jí začíná polévat horko a zima současně; zároveň se cítila být ptákem. Cítila se být schopná létat, být zproštěná od zemské gravitace. Cítila, jak se stává, spolu s Tunem, jedním z poryvů větru.

 

     „Achna ti, sia lo hara moa. Te a´la si a fa, ki a mea.“

 

     Jako součást jednoho z mnoha tornád brázdící okolí hradu se dostali až k tmavým zdem. Následně coby pouhé zaplápolání vánku proletěli skrze strážné. Na liduprázdné chodbě Tuno vyslovil: „Achna ti, sia lo hara m´lasia,“ a z hříčky vzduchu se stali dva lidé z masa a kostí.

 

     „Kudy teď?“ zašeptal, v bázni, že ho přeci jen mohlo něco nebo někdo slyšet.

 

     „Kameny dobra jsou propojeny. Vím, kde se ocitá nositel modrého kamene a on ví, kde jsem já. Je tu jeden problém, kterým jsem tě nechtěla trápit. Když budou kameny vedle sebe, stačí, aby Korp vyslovil kletbu a Arbanay ožije. Musíme proto Korpa zabít dřív, než to stihne.“ Tuno přikývl. „Pojď, tedy, povedu tě.“

 

      Sola se lehkým krokem vydala po chodbě k místu, kde se v záři loučí rýsovalo schodiště. Tma na Solu působila jako na kočku, začala se jí přizpůsobovat, až nakonec viděla jako za dne. S každým nastávajícím krokem se její tep zvyšoval Za chvíli se jí zdálo, že její srdce musí být slyšet na míle daleko a každá palácová myška musí být informována o její přítomnosti zde, a co potom palácová stráž!

 

     „Tudy, cítím to pořád víc a víc.“ Sola Tuna navigovala spletitými uličkami bez konce. Zatím nenarazili na žádny odpor, ale Sola věděla, že nebude dlouho trvat a najdou je. Nemýlila se. Při další odbočce doslova narazili na dva strážné, volně se procházející po chodbě. Sola v jednom pohybu vytáhla Rastina a ten rozčísl svalovou tkáň nevítaných hostů. Tuno ustoupil o krok dozadu v náhlém záchvěvu zaváhání.

 

     Chodby se snoubily  s tmou, schodiště vzdávala hold temnotě prozářené loučemi. S každým krokem v sobě oba cítili narůstající nejistotu. Zákrut chodby míhal roh. Roh plný možného nebezpečí a střetu.

 

     „Cítím ho. Je strašně blízko. Jenže kde?“ Sola se rozhlížela po velkém sále, ohraničeném holými zdmi. Uprostřed sálu stál jako sama hrozba černý kus kamene. Tuno postřehl záchvěv života v onom kameni a pečlivě se na něj zahleděl.

 

     „V tom kameni je život,“ oznámil suše Sole.

 

     „Jistěže je v něm život. Kníže Arbanay již dychtivě prahne po vaší společnosti, velevážená bojovnice Solo. Je mi neskonalou ctí uvítat vás na svém hradě. Bohužel vaše návštěva se zdá býti poněkud krátkou. A to mě vcelku i mrzí.“ Korp stál ve vstupním otvoru do sálu jako v tlamě nějakého bezzubého tvora. Pravou rukou rozhrnul plášť a z pod něj vytáhl – MODRÝ KÁMEN SVĚTLA.

 

     „Kámen,“ vydechla Sola. Najednou se jí v hlavě mžiklo, že stačí už jen pár slov a kníže Arbanay ožije.

 

     „O, fala ha. Ke poa mena. La fey Arbanay, mi deo. Mi dominon. … LIHA WAHRAN N´ GRA.“ ( Tomu Sola rozuměla: „PROBUD´ SE TEMNOTO.“ I Tuno pochopil význam slov odeznívajících z mužových úst.) Kníže Korp pozvedl modrý kámen v dlaních nad hlavu a začal odříkávat kletbu.

 

     Sola na okamžik ztuhla náhlým závanem chladu, pak se však vzpamatovala. Uvědomila si, jak málo ji dělí od záhuby. Jak málo dělí od sebezničení svět.

 

     Prudkým švihem seslala Rastina ke Korpově robustní postavě. Ten se na její povel prohlodával k temnotou sžíranému srdci. Až jej dosáhl. Korp zavřel oči, však ani hlásku ze sebe nevydal. Ani známku bolesti. Přesto se zhroutil k zemi, v rukou stále svírajíc modrý kámen dobra. Jeho rty se rozevřely jakoby z nich měl vyjít poslední vzdech. Vyšel.

 

     „ACHÁNA…“ Poslední slovo kletby bylo dokonáno. Modrý kámen se rozzářil pln čiré energie. Jako kulový blesk, vytrhl se z Korpových mrtvých rukou a své příští útočiště nalezl spjat v jedno s černým valounem. Ten začal rotovat. Stále rychleji a rychleji, až se najednou zastavil. Již to nebyl kámen, ale postava v kápi, zahalená od hlavy až k patě v černém. S prázdným otvorem v místě obličeje. S modrým kamenem v prsou a zářivým dvojčetem Rastina, Flokem, v pravé ruce. I na tu dálku Sola cítila, jak kníže Arbanay hromadí energii a jak se v jeho nitru valí vztek přes ještě prudší chtíč po pomstě.

 

     „Tuno, stáže. Zdrž je,“ koutkem oka Sola stačila postřehnut tmavé postavy a stihla varovat Tuna. Na mě čeká docela jiný úkol, pomyslela si zcela neomylně.

 

     Její oči se střetly s Arbanayovým vztekem. Stála teď přímo proti němu. Jako tehdy. Jenže teď je to jiné. Teď se rozhoduje o všem. Napřímila se. Arbanayova ruka vzlétla kupředu. Jako toulavý pták. Jako jezdec, co zjišťuje patřičnou vřavu na bitevním poli pro svého pána. Sola nezaváhala

 

a zbraně o sebe s kovovým zvukem třeskly. Sola zabrala

 

a odhodila Arbanayovu ruku stranou. Jako ďábel smrti stála Sola vzpřímeně a už zcela beze strachu před knížetem.

 

     Nastal smrtelný tanec, kdy se meče proplétaly v objetí jako dva hadi při milostné bitvě o samičku. Nádherný a přitom uhrančivý a nebezpečný tanec byl doprovázen salvou jisker odletujících od ostří.

 

     Solino tělo nabralo na rychlosti a její údery zvyšovaly razanci. Ovšem ani Arbanay se nenechal zahanbit. Pln nové síly a touhy po pomstě, která pro něj byla hnacím motorem, opětoval Sole výpady a sám podnikal své vlastní.

 

     Sola učinila výkop pravou nohou, ale Arbanay jej levou rukou odrazil a Solu tím nárazem odhodil o notný kus ke stěně. Sola tvrdě dopadla. Posbírala však v sobě další síly

 

a vyskočila na nohy. Arbanay se jí dostal za zátylek. Sola se saltem na oplátku přenesla za něj a prudkým švihem ho ťala do klíční kosti. Arbanay vydal rdoušený výkřik, ale nezpomalil. Ba naopak. Rozohněn Soliným jednáním pokusil se o výpad. Byl úspěšný, ale ne dostatečně. Sola stihla včas uhnout a tak se pouze Flokova špička otřela o její stehno.

 

     Sola napjala všechny svaly v těle a když Arbanay měl sklopený meč, zasáhla. Pevně sevřenou Rastinovou rukojetí si zajistila jeho stabilitu a Arbanayovi vyrazila Floka z rukou. Zpátečním tahem, prudkým, přesto precizním, uťala mu hlavu.

 

     Kníže Arbanay se proměnil v prach a k zemi padl pouze jeho prázdný plášť. I Flok se proměnil v prach a skanul s Arbanayem na jedné hromádce. Sola vydechla. Zpola úlevou, zpola vyčerpáním. Zlo je zažehnáno. Na světě se zrodí další, to Sola věděla, a možná i horší než byl Arbanay či Korp, ale pokaždé se najde někdo, kdo mu bude vzdorovat. Taky věděla, že ona a Tuno jsou pouze kapkou v narůstajícím moři bojovníků proti zlu. Při upomínce na Tuna, rozhlédla se sálem. Ležel zkroucený v křeči, jejíž šípy probodávaly Tunovo tělo. Těžce zraněn válel se v kaluži své vlastní krve. Korpovy služebníci v sobě již žádnou krev neměli. „Ale ne!“ Sola přiskočila k Tunovi a jedním mocným tahem mu roztrhla již tak zdevastovanou kazajku. Naskytl se jí pohled na vertikální řez, cílený od středu hrudního koše až k břišní dutině. „Opovaž se mi umřít!“ Sola vzala do rukou modrý kámen dobra a přiložila ho k Tunově ráně. Celá místnost se prozářila nebývalým světlem.

 

 

 

     Dvě postavy v dlouhých cestovních pláštích sestupovaly do údolí. Muž a žena. Muž robustní postavy s hlavou pokrytou copánky sahajícími až k pasu. Žena s vlasy jako čirá ocel bledými. Kdesi v dálce se ozvalo žalostné vytí černého vlka, posla smrti Wahran n´gra a přítele všech bojovníků. 

 

---