Ego

Téma: Ego

Jednou jsem měla opravdu duchaplný rozhovor s mým bývalým přítelem, jenž je horlivým myslivcem a myslivost je pro něj v podstatě poklad střežený jeho žárlivým já.
Přiběhl za mnou a s jiskřičkami v očích, tak málo nepodobných jiskřičkám v očích dítěte, které uvidělo vánoční stromeček a pod ním plno dárečků, mi sdělil, že právě zastřelil svého prvního divočáka. Já byla zrovna zabrána do nedůležitého rozhovoru se svojí kamarádkou, shodou okolností jeho sestrou, a proto jsem ho odbyla pouze slovy: "Hm, dobrý." A věnovala jsem se dál tomu, co mě zajímalo.
Pak jsem si ale uvědomila, že jeho ego musím potěšit daleko víc než dvěma titěrnými slovy. Najednou sklesl a zesmutněl a já si uvědomila svou chybu. V tu chvíli mi to připadlo, že mám před sebou malého chlapečka, který sice našel vánoční stromeček, jenže v takovém stavu, že i ta nejoškubanější jedlička by oproti němu byla výjimečná, ba co víc skvostná.
Teď ale jak to zamaskovat tak, aby si uvědomil, že v podstatě jsem si jeho vítězství nad přírodou všimla, jen ho chci potrápit, což samozřejmě vůbec nebyla pravda.
Rychle jsem musela jeho dokonalost zahrnout chválou. Ptát se na sebemenší hloupost jen aby nabyl dojmu, že mě to zajímá.
Tak teď přemýšlím, jaké to musí vůbec pro ta zvířata být. Jen si tak pobíhat po lese a najednou před vámi uvidíte stát nějakého hlupáka v zeleném, aby se v lese ztratil, a ani se nenadějete a koukáte přímo do hlavně.
A proč to všechno? Aby mohlo mít tupé sebevědomí myslivce pocit, že je nadčlověk? Pánem nad životem a smrtí? Ne pomyslnou figurkou na šachovnici života, ale tím, co tou figurkou táhne a odpočítává políčka.
Jenže toto není jen u myslivců. Je to i u inženýrů, číšníků, kuchařů, modelů, zkrátka u všech osob, co nemají pohlaví směřující dovnitř, ale ven.
U všech mužů se vyskytuje prastará touha vládnout. Mít možnost dobývat a nakonec s vavřínovým věncem na čele stanout na vrcholu a to jen proto, aby z té výšky mohli zahlédnout další vrchol, který by mohli pokořit.
Je to jako ničivá vlna. Smete mužské ego do spárů chtíče a nepustí ho, dokud to nezískají či, pokud se jedná o ženské srdce, nedobudou.
V tom druhém případě se nabízí otázka, která je tak zřejmou a přeci tak záhadně tajemnou. Proč to? Proč si někteří muži myslí, že jsou lamači dívčích srdcí a skolí každou, kterou potkají? Proč?
Odpověď je hned vzápětí. Ba je přímo bijící do očí.
Pro většinu mužů je jejich ego to nejcennější v jejich vlastnictví. Ale součastně také to nejzranitelnější. Stačí jediná chybička a všechno, na čem si zakládali je v tahu. Jejich vlastní nezranitelnost, nepřekonatelná sexuální výdrž a s ní ovšem spjaté určité sebevědomí.
Musí to být hrozné, celý život (počínaje okamžikem prožití prvního sexuálního zážitku) žít v přesvědčení, že jste lamač dívčích srdcí a dobyvatel tajných zákoutí, vždy s patřičnou odezvou.
A přitom je to všechno jen hloupá image. Jistě, s vizáží tygra, s tělem plným svalové hmoty, s úsměvem prozářeným sluncem a s pohledem nevinného dítka to není zas tak složité.
Jenže co když se najednou před tímto tygrem objeví někdo opačného pohlaví a ukáže mu realitu? Co když jej při samotném sexuálním aktu vydráždí na takovou míru, že hned při prvním "kontaktu" jeho uctívaný hrdina umře? A jak se pak už vzhledem k nastávajícímu duševnímu stavu ani náznakem nezvedne na důkaz, že přeci jenom přežil a slzy pomyslných plaček na pomyslném pohřbu byly zbytečné? Co potom?
A právě v tomto je zakopaný pes. Muž je na toto zklamání sebe sama tak neuvěřitelně háklivý, že to pro něj znamená pomalu zničený celý život. Přece jak by mohl žít s pocitem, že se zesměšnil?
A marné jsou v tomto případě všechny útěchy ze stran něžného pohlaví. Marné je vysvětlování, že to se přece stává!
Ne, mužské ego bylo zraněno a krvácí nyní jak dobitý neposkvrněný klín, ba ještě víc. A nyní je to žena, kdo je v tomto zápolení vítěz. Ne onen pan Božský, ale obyčejná ženská, co jen nepatrně využila zlomek talentu, co jí byl dán do vínku!
A muž může jen sedět, pokud si z toho ovšem nedělá legraci což není zas tak časté, mít hlavu složenou v dlaních a jen si zoufat, že zklamal. Ne ženu, objekt jeho chvilkově touhy, ale sám sebe.
Už to není ten zbožňovaný tygr, ale nula. Není lamačem srdcí, ale troskou vyčítající si neúspěch.
A co my ženy na to? Nemáte pocit, že si to za tu spoustu bezesných nocí zasloužil? Teď máte alespoň dvě věci jisté: Jste skvělou hrdinkou a zároveň si buďte jistá, že na tento ponižující okamžik, podotýkám OKAMŽIK, pěkně dlouho nezapomene a s ním zároveň na vás.
Myslím, že když už se vám nepodařilo ukořistit si jeho srdce pro sebe, máte alespoň jeho mysl a krvavý šrám na jeho sebevědomí!
Pánové, já vás na začátku nevarovala, ať to nečtete? Smůla. Teď vás aspoň prosím, až mě uvidíte někde v lese okusovat stromky, pokuste si mě nesplést s divočákem. Já brusinky nerada!