Žiju!

Zaujala mě 30-ti letá válka, svou nesmyslností, svou touhou ničit a zabíjet...

   Běžel. Jeho kroky jako palice válečného bubnu povzbuzující vřavu bitvy dopadaly na spadané listí v míru přijímající svůj osud v podobě zetlení. V podobě zapomenutí.

 

   Nebýt tak ničím. Nemít city, které tolik pálí. Nepoznat horkost krve vyvěrající z čerstvé rány! Nemít svědomí…

 

   Zabil a přece se z něj nestal vrah. Copak to jde, ospravedlnit se sám před sebou, že zabil, protože si to žádali? Nebo proto, aby on sám vůbec mohl žít? Kolikrát po něm už sahala ta všeobjímající prázdnota? Kolikrát pozvedl čepel svého nože k vlastnímu hrdlu?

 

   Ne! Smrt by pro něj nebyla vykoupením. Stejně jako pro něj nebylo další nadějí žít! Stal se psancem. Vyděděncem vlastního přesvědčení, vlastní lásky k vlasti. A proč? Protože ji tolik miloval. Miloval svou zem, s láskou každou minutu v ležení myslel na rodnou půdu, na slunce, které dokázalo rozehřát studenou strnulost srdce.

 

   Dál, jen dál! Jen běžet, bez možnosti zastavení. Dokázal by člověk celý svůj život jen běžet? Snad. Jeho, Tomáše, pána z Tulovic, však nepoháněla kupředu touha po poznání. Ani touha po odpuštění, jen prostá, sžíravá nutnost zbavit se svého svědomí!

 

   Nohy se mu do sebe zlomyslně zapletly a on o sebe doslova opackl. S hýknutím se nadechl a první pocit, který ho zcela zaplavil bylo, že mu nespíš shoří plíce. Tak moc chtěl běžet dál, utéct před svými myšlenkami, před sebou samým jako před smrtelnou morovou ránou, ale už to prostě nešlo. Jeho tělo mu vypovědělo službu.

 

   Ležel tam v objetí spadaného listí uprostřed lesa, na jehož konci na něj čekalo to vysněné něco, svoboda snad, a zalykavě se dávil vlastními nádechy. Srdce mu bušilo v uších, skoro by se zdálo, že musí plašit zvěř všude kolem. Jen to jeho srdce, ten zlomený kus čehosi, který, jak naivně po celou tu dobu utrpení věřil, se nutně musel změnit v kámen. A teď ho to neúplné cosi pálilo v hrudi tak silně, že by si je nejraději sám vyrval a zahodil jej co nejdál by to šlo! Zdroj jeho utrpení však nešlo přeslechnout, nešlo mu říct: „Přestaň bít a já ti budu vděčný!“

 

   Tomáš v sedě sebral poslední zbytky sil a s prudkým výdechem se posadil. Po předešlém běhu se mu zatočila hlava a před očima naskákala černá kola. Zkusil usměrnit svůj dech a dýchat více a v kratších nádeších, aby se zbavil alespoň těch přechodných mžitek před očima. Vyšlo to.

 

   Zády se opřel o kmen rozložitého stromu. Tvrdost jeho kůry Tomášovi připadala neuvěřitelně něžná. Najednou se mu zazdálo, že to není prostý strom o co se jeho zubožená záda opírají, ale sevření teplé matčiny náruče. Tak podivně chápavý a plný mateřského citu mu připadl obyčejný strom.

 

   Přivřel oči a svět kolem něj mu splynul v zářivé barvy oděné do odlesků odpoledního slunce. Zmatené myšlenky v jeho hlavě najednou ustoupily kamsi do pozadí a on začal vnímat to božské ticho. Klid a čistota ho docela pohltily a mu se zdálo, že to, co do této chvíle prožil by pouhý sen. Jen něco, na co člověk zapomene sotva od sebe odlepí oči zalité ospalkami. Pak je protře a zlý sen je pryč. Zmizí a není po něm ani stopy, že kdy byl. Že nás kdy soužil a tlačil svoje nereálné dlaně nám na hruď ve snaze v nás zatlačit poslední zbytky sil.

 

   „Já…“ zašeptal Tomáš a hlas se mu zlomil. A přece tolik toužil vydat ze svého vyprahlého hrdla o hlásku navíc jen aby si uvědomil, že je to opravdu on, kdo tu sedí opřený o strom a přimhouřenýma očima zírá na svět kolem sebe jako by to byl přelud.

 

   Polkl naprázdno a pokusil se znovu promluvit. Byl jako slepec tápající před sebou v temnotě v marné naději, že najde paže, které mu pomohou překlenout onu osamělou nicotu.

 

   „Žiju!“ vydechl s námahou. Tato slova byla jako nic. Jako zašumění větru v listoví, jako bzukot mouchy; a přece pro něj tolik znamenala. Dalo by se skoro říct, že toto malinké slůvko odsuzující bytost k poznání, kterému předcházelo slovíčko bytostně daleko těžší a to slovo zdůrazňující trpké jsoucno, bylo jako hradba, která se vzápětí prolomila a dala průchod přívalu emocí.

 

   Tomáš se radoval  z toho, že žije. Ne jako dospělý z úspěchů svých potomků coby z úspěchů krve své krve, ale jako malé dítě, kterému byl splněn sen. Odvěký, předlouhý sen. Sen překypující vitalitou a fantazií. Sen o životě.

 

   Tomáš byl upřímně šťasten, že žije. Jeho srdce, předtím tak bolestně pálící a žhnoucí v jeho těle, se náhle sevřelo citem, kterému odvykl. Žil! Už jen z toho vědomí chtěl létat. Jenže stejně rychle jako mu narostla pomyslná křídla, tak se stejnou rychlostí, ba co víc, s daleko větší razancí na něj dolehla tíha svědomí.

 

   Celý svět se s ním zatočil. Neviditelné stíny minulosti mu začaly dávat rány. Tomáš chtěl uhnout, ale kam? Kam uhnout před ranami, které si uštědřujeme sami? Kam se schovat před bolestí, jež si sami způsobujeme i přes to, že tak činit nechceme?

 

   Složil svou těžkou hlavu do dlaní. Dlaně plné mozolů od hrubé muškety, která k němu za ten čas, kdy slýchával na poli výkřiky smrti, pomalu přirostla. Od nože, kterým by se dalo rozpárat prase jako nic, ale který byl nořen pouze do těl lidí. Do těch zlých.

 

   Jenže jak rozlišit v boji, která strana je dobrá a která zlá? Jak to poznat, když obě strany bojují za pravdu? Za tu svou, jedinou a bezchybnou pravdu.

 

   Tomášovi, pánu z Tulovic, stekla po tváři slza. Slza bolesti a pohrdání nad sebou samým.

 

   „Viděl jsem vás umírat, přátelé,“ zašeptal bezkrevnými rty a jeho slova se nesla v tom klidném a nerušeném tichu jako tlukot holubích křídel. Jako žalostný hlas zvonu zvoucího k pokání.

 

   „Viděl jsem vaši smrt; a přec jste v očích měli touhu žít. Chtěli jste se radovat ze slunce, které nebude zbarvené krví nás všech.“ Tomášův vzlykot stoupal.

 

   „Viděl jsem vaše ruce sahající výš a výš ve snaze zachytit poslední zbytky života. A já vám nemohl pomoci…“ odmlčel se.

 

   Oči ho pálily jako dva řeřavé uhlíky ve tváři. Chladný vítr nedokázal osušit jeho slzy a neměl ani sílu na to ochladit jeho tvář zmítající se v horečnatém poblouznění.

 

   Tomáš však nehleděl na bolest, kterou cítil na povrchu, zcela ho místo toho zasahovala bolest, která jako hladový vlk užírala jeho nitro. Kus po kusu rvala cáry jeho duše a cpala si je do chřtánu. Jen víc a víc! Zcela ho pohltila. Drtila ho mezi svými špičáky a stoličkami. Cupovala ho na kusy.

 

   „Dokážete mi, přátelé moji, odpustit, že vy jste mrtví a já žiju?!“ teď už nešeptal, teď už ze všech sil křičel, ruce i krví podlité oči upírající k zamlklému nebi, k chápavě ševelícím korunám stromů.

 

   „Odpusťte mi, že já přežil a vy ne! Vaše oči… já vidím vaše oči! Ne! Nevztahujte po mně ruce! Ne!! Odpusťte mi, prosím!!“

 

   Poblouzněný a v horečkách svá poslední slova křičel vstříc nebi, vstříc mrakům a pohasínajícímu slunci. Pak se prohnul v posledním sžíravém návalu pulsující bolesti…

 

   Ticho, opět to ticho. A oči, tváře; známé tváře. Bez jizev, bez šrámů a bez náznaků boje či stop po krvi. S úsměvy, s tichým odpuštěním.

 

   S rozevřenou náručí…

 

 

---