Hypochondr

Jo v čekárně u doktora
tam jsem fakt už jako doma,
ráno vstávám z hrůzou v hlavě,
čekám, co zas na mě padne.

Doktor už mě vidět nechce,
jemu se to řekne lehce,
tvrdí stále "NIC VÁM NENÍ!"
jak mi je, však vůbec neví.

Na hrudníku divné dění
není možné, že nic to není,
špatně se mi taky dýcha,
u srdce mě při tom pícha.

Zdravovědu pročítám,
bože, tohle taky mám,
úzkost, stres a v rukou chvění
a pak že prej nic mi není.

Lékárny mi není třeba,
vždyť ji mám už celou doma,
nechuť k jídlu stále mám,
tak jen prášky polykám.

Procházka prej dělá divy,
nejsem blázen, znám ty viry,
všude číhaj, lítaj vzduchem,
radši umřu doma puchem.

Polévá mě teplo chlad
chvílí nechuť, pak zas hlad,
ke všem svatým už se modlím,
pane bože já snad omdlím.

Nejdřív zima pak hned hic,
že bych chytnul zápal plic?
Rychle hledám informace,
neb se mi chce taky zvracet.

Plnej nos a suchej kašel,
teploměr jsem rychle našel,
37... bože, Kriste...
rychlou volám a to jistě!

Teplota mě položila,
baštím prášky tak čtvrt kila,
chci ji srazit hnedka dolu,
snad jsem nechyt tu EBOLU.

Myšlenky se honí hlavou,
dokud jí mám ještě zdravou,
snažím se v ní najít vinu,
co když mám i rakovinu.

Už jsem zase u doktora,
čučí na mě z hora z dola,
chvíli mlčí, chce mě napnout,
tentokrát to musí klapnout.

Už mám všechna vyšetření,
verdikt stejný nic mi není,
bože co kde studoval,
kdo mu vlastně diplom dal?

Utápím se ve své zlobě,
což nevidí půl mě v hrobě,
z posledních sil co ještě mám,
závět sepsat utíkám.

Cestou skočím do piety,
vybrat věnce, urnu, květy.
Když už jsem tu a ještě živý,
tak mi rovnou vemte míry.

Chlápek na mě divně kouká,
na stůl fernet postaví,
naleje nám dva panáky
a praví...

"NO TAK CHLAPE NA ZDRAVÍ!"