Buď já nebo ten pes

Štěkot zbloudilého psa line se nočním chladem,

ten uhrančivý zvuk a květy jasmínu,

jsem připravený nechat svou duši ležet ladem,

zpíjet se po absintu a čichat k benzínu.

Už ani nevím zcela, co mi v tom ještě brání,

k smrti se upíjet, leptat si sliznici,

snad je to krása žen, či vůně horských strání,

nebo jen prostá touha po sexu v ložnici.

Sedím na verandě a čistím brokovnici,

myšlenky černé mám a ten pes vije víc a víc,

myslím na noční výstřel, na skandál na vesnici,

na chlast a taky na to, co bude za měsíc.

Ač milovník jsem zvířat, spolknout nechám se nocí,

tiše se plížím křovím, až tam kde končí les,

nabitý nenávistí a opatřený mocí,

vím, že tu někdo chcípne, buď já nebo ten pes.

Měsíc zavládnul nebi a jasmín v nose pálí,

teplá zvířecí krev pulzuje z rány ven,

vyhublá, malá čubka se v kaluži krve válí,

kopu do její lebky a plivu na ní hlen.

Ve vší své zbabělosti už týdny vodku chlastám

a myslím na náboj, jenž zbyl mi v komoře,

jsem leník svého mozku, který slouží vyšším kastám,

té čubce z žuly stavím hrobku na dvoře.