Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bábi, Anička a Perun

22. 03. 2006
2
2
1249
Autor
Meheš

Víte, jsme Slované, a proto bychom neměli zapomínat na naši minulost na své slovanské kořeny a tom je tahle krátká povídka.

 

 

         Tenkrát bylo už po žních a seno bylo usušené, lid se chystal na Velesovy slavnosti v den svatého Vlasije. Na jeho počest se dodržuje zvyk zavázati do uzlu hrst posledních klasů, čemuž se říká „zavinovati Velesovy bradu“. Konečně vesničané si už potřebovali odpočinout a Anička s Haničkou byli příliš hezké dívky nato, aby se jen dřely na poli. Aničce se na slavnost nechtělo, a tak se rozhodla, že navštíví svou prabábi.

        Měsíček jí svítil na cestu, byť šla hlubokým lesem, nemohla zabloudit. Ze všech stran se ozývaly podivné zvuky. Anička dostala strach a zrychluje krok,v tom ji obklopily víly a povídají : „Neboj se, Aničko, to jsou jenom šotci boha Velese, urazila si je, když jsi nešla na slavnost. Nic na ně nedej, jsi statečná holka.“ Brzy se již objevují první domky, konečně světlo, myslí si Anička.Od zápraží na ni máva kouzelná bábi Klára, už je to blízko, honem si upravuje sukničku, vždyť je tolik udýchaná, co tomu řekne babička?

„Děvče, děvče, ty nepoučitelná, stále jsi nepochopila, že nesmíš podceňovat moc bohů! Je sice pravda, že tě už dlouho očekávám, ale takhle by to nešlo, rozumíš mi?“

„Ano, babičko.“

„Tak pojď dovnitř, uvařila jsem ti svatojánský lektvar.“

„Jé, ten je tak lahodný, jako maminčino pohlazení.“

„No bodejť by nebyl, když jsem ho trhala za ouplňku. Poslouchej, Anuško, boha Velese si musíme udobřit, chvilku si odpočiň, podívej se do džbánku, hned jsem zpátky.“

V džbánku se jí zjevuje její věrná kamarádka Hanička a obě sedí v posvátném dubovém háji. Jak si tohleto mám vyložit, mocný Perune? Bábi se vrací s obrovskou knihou v podpaží. Pokládá ji na stůl. Je to Kniha  kouzel a mýtů. Bábi se usmívá, já se usmívám. Vaříme makovinový odvar a odříkáváme: „Svatí duchové, zveme vás, svatí duchové pojďte k nám, jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji, čímkoli chata bohata. Svatí duchové, prosím vás, pojďte, leťte k nám!“ Hrnky se začínají třást, okenní petlice se rozletěla, zuřivý vichr vnikl do světnice, zhasily jsme všechny svíce! Zprvu se nic neděje, pak přece, praská zrcadlo a sype se  na podlahu, třikrát se zablesklo. Ztrhla se vánice. Všude bylo bílo. Konečně se Veles uklidnil. Bábi mě ujistila, že je vše v pořádku. Vypily jsme makovinový odvar, obětovaly Měsíci a ulehly ke spánku, požehnaném samotným Svantovítem, tak krásně se nám spalo.

           Na druhý den jsme časně zrána poklidily a vydaly se do dubového háje. V jeho středu stála Perunova socha, což bylo zvláštní, nikdy jsem ji tam neviděla. Začaly jsme objímat stromy, pěkně s úctou jako to dělávali naši předkové. Nejprve se pokloníte, potom s dubínkem promlouváte a když vám dovolí, dotýkáte se ho, kladete na něj své ruce, cítíte sálajíci teplo „dech stromů“, silný proud energie, nakonec ho obejmete.

  Bbaička založila tři ohně do magického trojúhelníku a chystala se mi předat moudrost, kterou zná jen v ústním podání od své kmotřičky. Byla jsem vzrušená, co to jen může být? Snažila jsem se uklidnit. Kolem nás poletovaly včelky. Babička tiše předříkávala a já to po ní opakovala: „To kouzlo nezná žádný král, je ku prospěchu a pomáhá, když přijde láska tíživá, ach mocný Perune, poklekám před tvou velikostí, nechť se vyplní mé přání.“ Třikrát zahřmělo, Perun nás vyslyšel. Babička mi dává radu: „Opatruj toto kouzlo, Anuško, jednou ho předáš svým dětem. Budu se s tebou muset rozloučit, jsem už stará žena, která si potřebuje odpočinout. Nashledanou,dítě.“  

„Nashledanou, babičko a děkuju!“

      Jsem jí moc vděčná za rady, které mi dala. Chtěla jsem ty kouzla vyzkoušet s Haničkou, tak jsem ji napsala psaní a poslala ho po krásném holoubkovi. Ani ne do hodinky jsme se setkaly, měly jsme radost, že se vidíme, známe se od dětství. Pověděla jsem jí co mám v plánu, zdála se mi překvapená, nakonec byla nadšená a pro. Daly jsme se do toho. Nastával soumrak, zdravily nás první světlušky a my s trochou bázně v hlase opakovaly: „To kouzlo nezná žádný král, je ku prospěchu a pomáhá, když přijde láska tíživá,ach mocný Perune, poklekáme před tvou velikostí, nechť se vyplní naše přání. Nato Perun sestoupil z podstavce, Haničce sdělil, že ji doma čeká mládenec, na kterého už týdny myslí,dal jí najevo,aby se vzdálila. Aničce se začala podlamovat kolena,co si jen sama počne s vládcem hromu?

„Aničko, kvítečku v mých očích, staneš se mou ženou?“

V tu chvíli omdlela a on ji zachytil,aby neupadla. Potřel jí obličej ledovou vodou, foukl ji do vlasů, přišla k sobě, usmála se a pravila: „Ano, Perune, vezmu si tě, vím, že jedině s tebou mohu být dokonale šťastná.“ A vznesli se do oblak. Podívejte se nahoru, jestli je neuvidíte.

       


2 názory

Meheš
11. 04. 2007
Dát tip
V postmoderně se taky hodně skáče v osobách, tedy nic nového. Ale děkuju.

Narvah
22. 03. 2006
Dát tip
připomnělo mi to pyšnou princeznu..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru