Κλαίω πλήρης ημερόνυχτο

(Kleo pliris imeronichto) Zavaž mi oči šátkem z hedvábí - prosím, aby mě Tvůj pohled tak nepálil, budu vnímat pouze Tvé dotyky, ty jsou lepší než lék z kdejaké apatyky. Přivaž mi ruce k posteli, ukaž jak se divocí koně krotí, mě však nezkrotíš, Anděli má divokost je ukrytá hluboko v Srdci, vyžeň ji - a Vše se ztratí… Budu házet hřívou a ržát hned mě pusť! stiskni mě nohama v bocích, půda pod námi zahoří, tak jaké to je krotit koně divoké, když pod tebou hřívou hází, jaké to je je pokořit? Ohradu rozboří, utíkají před plameny, savana za nimi hoří, dusot kopyt zní planinou, všichni je uslyší jak poběží, a savana bude uznána nevinnou… Udělej mi z Tvého těla hostinu, budu jej ochutnávat leže pod pálícím sluncem ve stínu, jednou zaplatím a pak trpce zhynu. Nerozlišuji už mezi dnem a nocí, nevím kdy den začíná a kdy končí. Nevidím rozdíl mezi radostí a bolestí, Když udeřím do stolu hrnky poskočí. Za týden - slib že ano, a přines šátek a pevné lano, zkus to, čemu nikdo nevěří, protože v nebi neleží... Chci probrečet celý den a noc... Nebo taky ne…

---