Kotvy

 

 

Co ještě kotvy neztratilo?

Kde věci ještě kloubí nás?

Co skloubit potřebuje?

Snad pocit,

že roky nebyly tak plané,

jak my jsme jimi zplaněly…? 

 

A tak… 

        Krém po holení;

                 mou hebkou pleť jsi měla ráda,

                 pod chválou jsem se pýřila;

         už došel,

         dnes stejný kupuji…

 

          Marmeláda;

                 stále neotevřená;

         co uzrála „tam u vás“;

 

         kanafasové duchny,

                 nevzpomínejte na mne s výčitkou,

                 že v noci jsem vás probudila…

 

          Úsměv a hlas;

                 jemňounce jsi mne omotala

                 a poškrábanou vrátila,

                 ty sama pobodaná;

                pro mne až kouzelné; 

                ač, podle všeho, tak magnetické nemohly snad být…;

         mou myslí doznívají;

                 tak……… pomalu;

                odeznít ale musejí…

                 Jsem přece vyhnízděna!         

 

         Vlasy;

                 jsi z trucu ostříhala

                 a netíží tě už;

         pramen jich mám;

                 na jehož konci chybíš… 

        I jimi’s čarovala…

         Teď mrtvé na dně skříně… 

              Tvé čáry doznívají.  

 

              To doznívání, kdybych;

              Teď!;

              se tvým už skloubit uměla…

 

              Abych nám oběma;

              do vlasů ukotvené;

                     ty roky mohla závidět…