Madam Chismé

Noc, jak zhýralá a bezcitná dcera! Bez známek smutku pochovala svého otce a povadlé květy odhodila s úšklebkem na zem. A vykročila líně a znuděně, stejně jako každý předešlý den. Jak ten, kdož váben napětím nadcházejících okamžiků, povislou tváří bez výrazu zakrývá vzrušení.  

Tou dobou procházel Gravis podél omšelého domu s vysokými okny, kdysi majestátné dominanty městečka. Kolikrát už přemýšlel, co a kdo se ukrývá za zdmi, z nichž natahovala po kolemjdoucích své ruce úzkost, aby zákeřně škrábla a zaryla nehty do kůže. Anebo zachytla za cíp kabátce každého, kdo neuskočí včas stranou.

Z posledního okna problikávalo mihotavé světlo. Zřejmě z hořících loučí, usoudil Gravis a zastavil se. Dnes neodolal pokušení, několika tichými kroky se opatrně přitiskl k chladné zdi a nahlédl dovnitř. Co spatřil, bylo ohromující. V zápětí si k svému údivu uvědomil, že se tím necítí být překvapen ani zaskočen. Holé stěny místnosti bez nábytku osvětlovaly klidně plápolající plameny. Na zemi kolem vyvýšeného kamenného podstavce klečelo v trojuhelnikovém obrazci služebnictvo zbavené šatů s hlavami skloněnými k zemi. Strnule, bez známek pohybu, trpělivě vyčkávající.

Na podstavci ve středu mlčících seděla v pohodlném starožitném křesle korpulentní žena, madam Chismé, jako jediná vznešeně oděna. Dlouhé temně rudé šaty, nařasené a jemně zdobené zlatou nití, vynikaly až triumfálně v kontrastu s nahotou klečících a chladem zívajícím z jalových stěn. Zahlédl její tvář a v něm rozzářený samolibý úsměv. Zdálo se, že se stal svědkem klidného večerního odpočinku postarší dámy, obklopené věrným služebnictvem.

Tu náhle počala madam zlostně vykřikovat a mávat divoce rukama kolem sebe, jakoby se snažila něco neviditelného polapit! Zbrunátněla a do očí se jí přitom vlila zášť tak pichlavá, až sebou Gravis v mžiku instinktivně hodil stranou a přitisknut zády ke zdi znehybněl.

Pryč, dokud je čas!
Pryč, než bude pozdě!

Tam uvnitř se probudilo zlo, došlo mu. Nepohnul se. Nerozběhl se pryč. Jednával často jinak, než se čekalo. Často i jinak, než bylo bezpečno. Odlepil se od zdi a dokráčel pomalu ke vstupním dveřím. Vzal za kliku, rozevřely se. Vkročil do dlouhé chodby, holé a ponuré, osvětlené matně jen na jejím konci. Cítil, že stojí na začátku nového poznání a to světlo jej vtahovalo dál. Pokračoval až na konec chodby. Až ke dveřím, za nimiž byla místnost, kterou předtím popatřil skrz okenní tabulky. V té místnosti se probudilo zlo, prolétlo znovu myslí. Jaké zlo? Pocítil neodolatelnou touhu znát odpověď. Za každou cenu! Ruka už už svírala vyleštěnou mosaznou kliku. Přijít na to, vytušit, vyčíst, rozluštit. Jaké zlo? Věděl, že musí dovnitř, znal ten pocit. Otevřel.

Jediný z klečících nepohnul hlavou, na žádném z těl se nezachvěl jediný sval. Madam stále splétala rukama cosi neviditelného do sebe a její pevně semknuté rty a vrásky na čele značily velké soustředění. Tak velké, že jeho přítomnost, zůstala zcela bez povšimnutí. Gravis zůstal mezi dveřmi, pozoroval madam a snažil se usilovně odhadnout smysl její záhadné gestikulace. Hra rukou neustávala. Madam stále jakoby něco kolem sebe zachytávala a trhala na kusy. Některé z nich odhazovala stranou, zbylé znovu spojovala, vsouvala mezi ně snad ještě něco dalšího, vše silně hnětla do sebe a silným máchnutím nakonec posílala do dáli. Pokaždé trochu jiným směrem, vždy se přitom spokojeně ušklíbla a slastně přivřela oči.

Náhle přestala. Tleskla, a než místností dozněla štiplavá ozvěna, leželo služebnictvo na podlaze v koberci živých těl, rozprostřeném od madam ke Gravisovi. Ten překvapivě zvedl obočí a dál zůstal nehnutě stát mezi dveřmi. Madam beze slova vznešeně sestoupila z křesla na podstavci a vykročila. Všiml si, jak si dává záležet, aby bylo poznat, že se vůbec nestará o to, kam se při jejích krocích zabodávají tenké kovové špičky podpadků sametových střevíců. Kráčela přec jen po živém koberci!

"Madam", pronesl Gravis a pokývnul hlavou na pozdrav, když stanula před ním. 
"Vím, že jste tady, sire Gravisi", odtušila.  "Buďte vítán v mém domě."
"Madam, nechtěl jsem vás vyrušit při .....", nevědel jak nazvat to, čeho byl svědkem.
"Ano vím, neomlouvejte se, to je v pořádku", přerušila ho mile.
"Vím i co vás přivedlo mezi dveře mé ... pracovny. Ještě netušíte smysl toho všeho, že? Něco jste postřehl, ale celé zdaleka nerozluštil." Pobaveně mu hleděla do očí a Gravis se nemohl zbavit dojmu, že se za strojeným úsměvem skrývá něco úlisného.
"Můžeme být přátelé, žijeme v jednom městečku, a ne daleko od sebe ...", navrhla znenadání.

Gravis hned neodpověděl. Zkoumavým pohledem sklouzl z tváře po šíji a nad ramenem se zabořil do řady nahých těl na studené dlažbě. Některé z tváří zůstaly po krocích madam pokřivené bolestí. Oči jednoho z nahých bezejmenných se setkaly s Gravisovými. Četl v nich strach a úzkost.

Pohlédl zpět madam do tváře a pevně odvětil: "Kdo takto jedná se svým služebnictvem, není mým přítelem. Madam jistě promine, již půjdu. Omluvte, prosím, můj vstup bez pozvání." 
Její výraz se v tom momentě změnil k nepoznání. Ta tam byl jemný úsměv. Z milých očí se staly přivřené škvíry, čelo zvrásnily vzteklé rýhy, do tváře vrazila bouřící krev a ruce zaťaté v pěst se bojovně zapřely v bocích.
"Madam jistě promine?!" opáčila jízlivě.
"Ty odmítáš?! Chceš mne ponížit?! Urazit! Mě, madam Chismé?!" hlas přecházel v jekot. 

Gravis se otočil a odcházel chodbou pryč.

"Jak se opovažuješ?!" vyštěkla za ním.
"Drzoune! Lotře! Bídáku!" častovala jej nadávkami.
"Však ještě uvidíš, co znamená potupit madam Chismééé!" běsnila.
"Neuhlídáš svá slova přede mnou! Teď projdeš i ty mým sálem! Pohraju si s tebou, jako s každým, kdo mi kdy ublížil, kdo mě kdy pokořil! Všechno zničím, všechno překroutím! Tvá slova, tvé činy, tvé myšlenky. Zaplatíš a draze! Ještě poznáš madam Chisméééé!" bodalo Gravise do zad na prahu venkovních dveří.

Vyšel kvapně ven a jal se ubírat nejkratší cestou vstříc svému domu.
A na úzké rozbahněné cestě mu vše začalo docházet.
Už věděl jaké zlo se uvnitř probudilo. To nejhorší!
Msty odmítnutých.
Chismé.