Imitace lásky ?

Imitace lásky ?

Jedu ve vlaku a svoje momentální pocity

vpisuju do papírovýho kapesníku.

Pouštím si Nirvanu, abych přehlušila ticho,

a snažím se na Tebe nemyslet

aspoň na chvíli, ale nejde mi to.

Vzpomínky běží jedna za druhou

a můj pohled se mění

spolu s deštivou krajinou

ubíhající za oknem.

Sluneční paprsky

prosvítají mezi mračny

a začíná se vyjasňovat.

Není těžké uvěřit

vlastním imaginárním představám,

když realita je příliš bolavá.

Vzpomínám na jedno aprílový odpoledne..

Sedmnáct dní

po našem prvním setkání,

ale jak kdybychom se znaly dávno,

jen už jsme se neviděly celou věčnost.

Ten večer,

když jsme se loučily u kašny na náměstí,

proudily kolem davy lidí na to, že byla neděle,

ale my si jich nevšímaly a měly oči jen pro sebe.

 Stály jsme tam spolu v tak těsném objetí,

 že jsem cítila,

jak Ti bije srdce

& dýchaly jsme jako jedna bytost…

Zemřít ve Tvém náručí v tu prchavou chvíli,

byla bych ráda, a na pokraji štěstí.

Takový to byl pocit.

Víc jsem však chtěla žít dál, jen s Tebou,

třeba napořád…

Na okamžik jsme se pustily a Ty

sis z krku sundala svůj pentagram a dala ho mě,

se slovy, ať ho nosím pořád s sebou.

Já jej pevně sevřela v dlani, jakoby to byl ten nejcennější poklad 

a na rozloučenou Tě objala a políbila na rty.

Pak už jsem opravdu musela jít.

Usmála ses na mě zanícenýma očima a já utíkala k autu,

ale duchem jsem byla stále s Tebou.

.

.

.

A teď je březen a při pohledu na pentagram

se mi v očích lesknou slzy.