dveře

Stojim na zápraží a pouštim dovntitř Světlo. Dovnitř, do mojí krabičky od sirek, do mě. Mhouřim oči z tý přemíry Slunce, zvyklá po sto let na konejšivou a teplou tmu. Jako slepec, co najednou procitnul, hluchej, co slyší první takty nebeské hudby, němej s prvním slovem Miluju tě. Strhávám si z ruky pavučinu, stoletou, která mě tížila neschopnou pohybu, uvězněnou mezi stěnama. Ve tmě...

Nadechnu se a najednou to jde lehce. Plíce se mi můžou rozskočit vzduchem. Pohybem nohy odkopnu svazující černé prsty Tmy a broukám si melodii, kterou jsem nikdy neslyšela. Stačí krok, jeden pohyb nohou, která se sto let nehýbala. Jde to těžce. Nohy mě neposlouchají jak bych chtěla. To kvůli Strachu.

Škvírou ve dveřích uvidim něco modrýho. A nepopsatelně nekonečnýho. Snad se tomu říká nebe. Svoboda.

Otvírám oči dokořán a ten Strach se najdenou pouští. Naprostý uvolnění, jako dávka extáze, stav beztíže, svoboda, nekonečná volnost. Asi letim. K tý nekonečný modrý ploše. Ke Světlu. Bez Jistoty a Bezpečí, mýho stoletýho smyslu Života...