Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se4
03. 04. 2006
0
0
489
Autor
brianneil
Byla u něj už víc než měsíc.Našla si práci.
Nikdy o tom nemluvili, ale oba to věděli. On nechtěl, aby se odstěhovala, ona se nechtěla odstěhovat.Neptal se jestli hledá bydlení.Ona nehledala.Pořád platilo jediné vyřčené pravidlo "bez postraních úmyslů." Ani jeden nevěděl, jak dlouho ještě bude platit. Rozuměli si.
Na ledničce visela fotka jak J. dává obraz na stěnu v obýváku.Hučela do něj dva týdny, aby ho pověsil.Nevydržel to a ty dva hřebíky zatloukl a obraz na ně pověsil.Hlavně proto, aby od ní měl konečně pokoj.Ale musel uznat, že na zdi ten obrázek vypadá líp než na zemi.
Dělali si ze sebe legraci a provokovali se. Občas jí řekl "beruško." Občas mu řekla "broučku." Ale oba se báli udělat krok vpřed.
Probudila se a mrkla na budík.10:30. Sakra.Zaspala. Vyletěla z postele a během minuty byla venku a oblíkala si kabát.
"Hej, kam ten spěch?"
"Víš kolik je hodin?Šéf mě zabije."
"Klídek, je sobota.Máš volno."
Zarazila se.No jasně, je sobota.Sundala si kabát.
"Kafe?"
Vzala si hrnek co jí podával.
"Brý ráno" zamumlala a napila se. Protřela si oči a podívala se na něj.Měl na sobě modré batikované triko. Hrnek jí vypadl z ruky.
"Ježiš promiň." hlas se jí třásl a v očích měla slzy. Začala sbírat střepy.
"To nic, v klidu." Vytáhl odněkud hadr a utíral zem. Celá se třásla.
"Co se děje?" Položil jí ruku na rameno.
Setřásla ho, rychle se zvedla a zmizela v pokoji.
Zmateně za ní koukal. Slyšel že pláče. Tiše zaklepal na dveře. Vzal za kliku a nakoukl dovnitř. Seděla na posteli, zády ke dveřím, hlavu v dlaních. Sedl si vedle ní.
"Hej, co se děje?" Žádná odpověď. "Koukni se na mě." Zvedla hlavu. "Udělal jsem něco?Řekl jsem něco špatně?" Byl z ní nervózní.
"Ne... ne, to bude dobrý."
"Fajn," snažil se být klidný, "vyběhneš ráno z pokoje, vezmeš si kafe a sotva se na mě podíváš roztřeseš se, rozliješ kafe, máš slzy v očích, neřekneš ani slovo a zmizíš v pokoji, kde se sesypeš jak domeček z karet.A pak se mi snažíš tvrdit, že se nic neděje. Myslíš že ti to uvěřím?" Vydechl si a vzápětí ho zamrzelo, že byl tak ostrý. Vzlykla. "P-promiň."
Objal ji a položil si její hlavu na rameno.
"Ty promiň.Nic mi do toho není." Lehounce se kolíbal a šeptal něco ve smyslu, že to bude dobrý.Pomalu přestala vzlykat.
Vysmrkala se a vstala. Hledala něco ve skříni. Když se otočila držela v ruce album, které viděl v letadle a tričko.Stejné jako měl na sobě.
Nikdy o tom nemluvili, ale oba to věděli. On nechtěl, aby se odstěhovala, ona se nechtěla odstěhovat.Neptal se jestli hledá bydlení.Ona nehledala.Pořád platilo jediné vyřčené pravidlo "bez postraních úmyslů." Ani jeden nevěděl, jak dlouho ještě bude platit. Rozuměli si.
Na ledničce visela fotka jak J. dává obraz na stěnu v obýváku.Hučela do něj dva týdny, aby ho pověsil.Nevydržel to a ty dva hřebíky zatloukl a obraz na ně pověsil.Hlavně proto, aby od ní měl konečně pokoj.Ale musel uznat, že na zdi ten obrázek vypadá líp než na zemi.
Dělali si ze sebe legraci a provokovali se. Občas jí řekl "beruško." Občas mu řekla "broučku." Ale oba se báli udělat krok vpřed.
Probudila se a mrkla na budík.10:30. Sakra.Zaspala. Vyletěla z postele a během minuty byla venku a oblíkala si kabát.
"Hej, kam ten spěch?"
"Víš kolik je hodin?Šéf mě zabije."
"Klídek, je sobota.Máš volno."
Zarazila se.No jasně, je sobota.Sundala si kabát.
"Kafe?"
Vzala si hrnek co jí podával.
"Brý ráno" zamumlala a napila se. Protřela si oči a podívala se na něj.Měl na sobě modré batikované triko. Hrnek jí vypadl z ruky.
"Ježiš promiň." hlas se jí třásl a v očích měla slzy. Začala sbírat střepy.
"To nic, v klidu." Vytáhl odněkud hadr a utíral zem. Celá se třásla.
"Co se děje?" Položil jí ruku na rameno.
Setřásla ho, rychle se zvedla a zmizela v pokoji.
Zmateně za ní koukal. Slyšel že pláče. Tiše zaklepal na dveře. Vzal za kliku a nakoukl dovnitř. Seděla na posteli, zády ke dveřím, hlavu v dlaních. Sedl si vedle ní.
"Hej, co se děje?" Žádná odpověď. "Koukni se na mě." Zvedla hlavu. "Udělal jsem něco?Řekl jsem něco špatně?" Byl z ní nervózní.
"Ne... ne, to bude dobrý."
"Fajn," snažil se být klidný, "vyběhneš ráno z pokoje, vezmeš si kafe a sotva se na mě podíváš roztřeseš se, rozliješ kafe, máš slzy v očích, neřekneš ani slovo a zmizíš v pokoji, kde se sesypeš jak domeček z karet.A pak se mi snažíš tvrdit, že se nic neděje. Myslíš že ti to uvěřím?" Vydechl si a vzápětí ho zamrzelo, že byl tak ostrý. Vzlykla. "P-promiň."
Objal ji a položil si její hlavu na rameno.
"Ty promiň.Nic mi do toho není." Lehounce se kolíbal a šeptal něco ve smyslu, že to bude dobrý.Pomalu přestala vzlykat.
Vysmrkala se a vstala. Hledala něco ve skříni. Když se otočila držela v ruce album, které viděl v letadle a tričko.Stejné jako měl na sobě.